Coudenhove-Kalergi, Barbara: Doma je všude

Coudenhove-Kalergi, Barbara
Doma je všude

recenze historie

Příběh rakouské novinářky v žádném případě nespadá do známého amerického schématu o dítěti z chudých poměrů, které se prosadilo, naopak dokládá, jak pestré a mnohdy nečekané mohly být osudy Evropanů ve 20. století.

Šlechtična, novinářka, pamětnice
Barbara Coudehove-Kalergi
: Doma je všude. Přel. Adéla Langhamerová, Vyšehrad, Praha, 2019, 328 s.

Dějinné zvraty, které se prohnaly střední Evropou ve 20. století, daly vzniknout nejednomu neobvyklému lidskému osudu. Život ženy ze šlechtické rodiny, která si vezme za manžela přesvědčeného levičáka a jako novinářka má možnost být u řady klíčových událostí vedoucích k pádu komunistického panství ve východním bloku, by přesto patrně jako román neobstál – většina čtenářů by si pomyslela, že má autor nebo autorka přeci jen až příliš bujnou fantazii. Výše nastíněný námět přitom nepochází z pera romanopisce, nýbrž zachycuje skutečný příběh známé rakouské novinářky narozené v Praze Barbary Coudenhove-Kalergi (nar. 1932). Autorka své vzpomínky publikovala německy již v roce 2013, na český trh je nyní pod osvědčenou značkou nakladatelství Vyšehrad uvedl holding Albatros Media v překladu Adély Langhamerové.

Knihu Doma je všude by bylo možné rozdělit na dvě části: v první zhruba polovině knihy autorka vzpomíná na své dětství a mládí, samozřejmě poznamenané atmosférou ohrožení první republiky, německé okupace českých zemí, vyhnáním Němců z osvobozeného Československa (v případě autorky skutečně nemá smysl používat výraz odsun) a nesnadnými začátky v sice jazykově spřízněném, ale mentalitou značně odlišném Rakousku. Zájemci o tuto tematiku jistě vědí, že knižního vydání se již dočkaly vzpomínky jiných Němců, kteří museli po roce 1945 svůj domov na českém území opustit (z posledních let uveďme alespoň Eriku Hartl Coccolini: Praha–Vinohrady, Čáslavská 15 nebo Olgu Barényiovou: Pražský tanec smrti, z dříve vydaných titulů např. Tatianu Metternich: Svědectví o neobyčejném životě, byť v tomto případě se striktně vzato nejednalo o Němku), paní Coudenhove-Kalergi ale pohled dítěte strženého vírem dějin doplňuje o mnoho zajímavých a málo známých údajů týkajících se života šlechty, především té německy mluvící, v období první republiky, která ve svém republikánském a národnostním nadšení nejevila zájem o využití loajálních šlechticů nabízejících novému státu své zkušenosti z diplomacie, národohospodářství a dalších oborů. Zklamání z tohoto odmítání vedlo posléze k tomu, že přinejmenším někteří německy hovořící šlechtici (jako právě autorčin otec) uvítali vznik protektorátu se sympatiemi, protože jim dal pocit, že opět někam patří. Nelze z toho ovšem usuzovat, že by se jednalo o přesvědčené nacisty. Na jiném místě autorka zmiňuje, jak její matka ihned po převzetí hodila do koše Čestný kříž německé matky, který jí byl udělen po narození čtvrtého dítěte. Události, o kterých se dnes učí žáci v hodinách dějepisu, autorka jako dítě prožívala jen velmi vzdáleně a nejasně, doma navíc patřilo k dobrému tónu o určitých věcech nemluvit. Nacistická odveta za smrt Reinharda Heydricha ovšem v jejích deseti letech šokovala i ji.

Jakožto německá rodina, kde otec a syn sloužili ve wehrmachtu a druhý syn u SS (ve skutečnosti byl rovněž u wehrmachtu, ale naneštěstí u tankistů, jejichž černou uniformu si sousedé spletli s podobnými mundúry esesáků), byli Coudenhoveovi internováni hned na začátku Pražského povstání – zde skalní zájemci o toto období opět naleznou onen známý motiv příslibu brzkého vyjasnění celé záležitosti a návratu domů, ke kterému ale nikdy nedojde. Spolu s dalšími vyhnanci museli absolvovat náročný pěší pochod do Bavorska, odkud se pak ne zcela legálně dostali do Rakouska. Díky svému vzdělání byl otec rodiny alespoň schopen komunikovat anglicky, což rodině usnadnilo komunikaci s americkými vojáky a otevřelo mnohé oficiálně zavřené dveře. Štěstí v neštěstí byl i fakt, že z nejbližší autorčiny rodiny ve válce nikdo nezahynul.

Po příchodu do Rakouska se mladá Barbara Coudenhove začala stále více osamostatňovat, jistou dobu působila jako au-pair v Anglii nebo pracovala pro rakouskou charitu, posléze se jí podařilo zakotvit v novinách a začít v tomto oboru stoupat po kariérním žebříčku. Zhruba na tomto místě je v knize patrný určitý předěl: končí striktně životopisná část bohatě doprovázená fotografiemi z rodinného archivu a přicházejí kapitoly vycházející z autorčiných již dříve publikovaných reportáží a dalších textů, doplněné výrazně spořejším fotografickým doprovodem. Českého čtenáře jistě budou nejvíce zajímat kapitoly týkající se pražského jara a sametové revoluce. Kapitola věnovaná roku 1968 je ale pojata skutečně velmi stručně, na pouhých pěti stranách textu, přičemž do ní autorka zahrnula kromě dění v Československu ještě své dojmy z Francie, západního Německa a Kuby. Naopak o sametové revoluci a několika letech po ní se autorka rozepsala na více než dvou desítkách stran textu a její postřehy a dojmy jakožto člověka zvnějšku nabízejí zajímavý úhel pohledu na tehdejší dění jak pro pamětníky, tak i pro mladší zájemce o toto období.

Za železnou oponu čtenáře zavedou ještě kapitoly o vzniku odborů Solidarita, o pádu Berlínské zdi a o autorčině cestě do Číny v roce 1971. Velkou pozornost v textu věnuje i vnitropolitickému vývoji v Rakousku, v těchto částech patrně nebude pro českého čtenáře úplně snadné zůstat v obraze, rozhodně je ale nutné zde vyzdvihnout kapitolu věnovanou procesu s rakouskými neonacisty v 60. letech. Tehdy se autorka z titulu své novinářské profese snažila zjistit, jak se mladí lidé necelých 20 let po skončení 2. světové války mohli opět nechat oslovit idejemi nacismu a jakým způsobem na to reagovalo jejich okolí, zejména ti, kdo měli možnost budoucí pachatele pedagogicky či výchovně ovlivnit. Stále se opakující věta „S tím nemáme nic společného“ zaznívající z úst mnoha zpovídaných činitelů opět připomíná, že zlu stačí ke vzestupu jen velmi málo, totiž aby většina nedělala nic. Snad jen škoda, že i tato tematicky nadčasová kapitola je zpracována poměrně stručně na šesti stranách textu. S nacismem souvisí i několik dalších kapitol, v nichž autorka popisuje své pátrání po zbytcích zmizelé židovské kultury ve středovýchodní Evropě.

Specifickou kapitolu pak představuje deset stránek vzpomínek na pobyt v opatství svatého Gabriela, kam se Barbara Coudenhove-Kalergi na nějakou dobu uchýlila po smrti manžela. Při myšlence na všechny turbulentní změny moderní doby jistě ani materialisticky založeným čtenářům neuškodí krátký exkurz do způsobu života, který se podstatně nezměnil již po více než tisíc let. Českého čtenáře pak zaujme, že popisovaná komunita má své kořeny původně v Praze, kterou ale německy hovořící řádové sestry po skončení první světové války a vzniku samostatného Československa opustily. Knihu svých vzpomínek pak autorka symbolicky zakončila kapitolou věnovanou návštěvě na zámku v Březnici, kam jako malá dívka dojížděla za dědečkem na prázdniny.

Vzpomínkových knih týkajících se dějin střední Evropy ve 20. století existuje velké množství, jen málokomu se ale podařilo být osobně přítomen u vícero dějinných událostí, které vešly do učebnic dějepisu. Připočteme-li k tomu ne právě obvyklé prostředí, ze kterého Barbara Coudenhove-Kalergi vzešla, a její dramatické zážitky z dětství, je jasné, že Doma je všude se mezi ostatní memoárovou literaturou neztratí, neboť jen málokterá kniha tohoto typu dokáže takto vystihnout propojenost mezi jednotlivými zeměmi středoevropského regionu. Nejeden čtenář pak u druhé poloviny knihy jistě ocení i skutečnost, že jednotlivé kapitoly na sebe nijak bezprostředně nenavazují a je tedy možné si bez rizika ztráty návaznosti vybrat jen ty, které jsou pro konkrétního příjemce tematicky zajímavé. Za přečtení ovšem skutečně stojí všechny.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 23.01.2020 17:39
Coudenhove-Kalergi, Barbara: Doma je všude
Za cynické by se to dalo považovat, kdyby o tom v tu chvíli pisatelka věděla nebo kdyby svoje útrapy stavěla nad utrpení, které způsobovali Němci. Jsou to její osobní zážitky a 9. května - jak vyplývá z deníku - ji i s kamarádkou sebrali příslušníci revolučních gard a odvedli na práce. Vidím rozdíl... v tom, když např. Olga Barényiová napíše román "Pražský tanec smrti" (není to tedy memoárová literatura, jak by se zdálo z recenze - Barényiová byla zatčena a internována už 7. 5., takže mnohé krutosti ze strany Čechů, které v románu popisuje a jsou založené na skutečnosti, sama nezažila), a když Schellová zaznamenává to, co zažila (a nepropadá při tom nenávisti vůči Čechům ani obdivu vůči všemu německému jako Češka Barényiová). Na osudu Schellové je zajímavé i to, že jako dcera židovského otce dostala po dlouhých peripetiích (společně s matkou se jí podařilo zpochybnit jeho otcovství) potvrzení o německé národnosti až 5. dubna 1945. Pronásledování Židů tedy unikla, ale vzápětí skončila v internaci jako Němka. Mimochodem v internačním táboře v Bystřici se sejde i s pánem, který tam byl vězněn nejdřív Němci jako Žid, a po osvobození Čechy jako Němec.
Vložil: Pavel, 22.01.2020 17:42
Coudenhove-Kalergi, Barbara: Doma je všude
... přečetl jsem si ukázku deníku Schellové z H7O datovanou 9. 5. 1945. Nalezl jsem v něm tuto větu: "Když měla přijít na pomoc německá vojska, vystavěli Češi spěšně barikády". Ve stejnou dobu na Pražačce příslušníci německých ozbrojených složek bestiálně vraždili náhodně vybrané české civilní obyvatelstvo.... V souvislosti s tímto faktem zní slova pisatelky deníku o "pomoci německých vojsk" až cynicky...
Vložil: Magda de Bruin, 21.01.2020 22:21
Coudenhove-Kalergi, Barbara: Doma je všude
Situaci pražských Němců za povstání a pobyt v československých internačních táborech před odsunem do Německa popisuje taky "Deník z Prahy 1945-1946" herečky a rozhlasové hlasatelky Margarete Schellové (přel. Michaela Škultéty, Academia 2019). Kniha obsahuje i text Olgy Barényiové (zmíněné v této recenzi)... "Deník panny pražské" z roku 1958, v němž si etnická Češka Barényiová (roz. Voznicová, ale hlásila se k německé národnosti) Němku Schellovou a její deník nevybíravým způsobem podává m.j. za nedostatečně odmítavý postoj k Čechům a kritické poznámky o některých Němcích. Složitost situace i vztahů mezi německými vysídlenci z Čech to zajímavě dokresluje. Úryvek z deníku vyšel na H7O: http://www.h7o.cz/denik-z-prahy-1945-1946/.
Vložil: Mgr. Milan Vojta, 10.01.2020 15:46
Coudenhove-Kalergi, Barbara: Doma je všude
Paní Coudenhove-Kalergi si pamatuji z rakouské televize ORF, kterou jsme v blízkosti hranic pochopitelně chytali a sledovali, kdy vystupovala často ve Zprávách jako politická komentátorka se zaměřením na Československo. Posléze jsem byl velmi překvapen, že se narodila v Praze.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1471x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce