Denemarková, Radka: Na zámečku Cerrini

Denemarková, Radka
Na zámečku Cerrini

ukázka beletrie česká

Literární dům ve Štýrském Hradci vydal k patnáctiletému výročí své existence literární bedekr s příspěvky šedesáti spisovatelů, již se stali průvodci po zajímavých místech druhého největšího města v Rakousku, k nimž je pojí nějaké citové pouto. Do sborníku přispěli mj. Elfriede Jelinek, Josef Winkler, Olga Flor, Clemens Setz a také Radka Denemarková jako čestná spisovatelka města Graz 2017/2018. Otiskujeme její esejistický příspěvek o zámku Cerrini.

Na zámečku Cerrini
Klaus Kastberger
(ed.): Graz. Mit Schriftstellerinnen und Schriftstellern an besondere Orte der Stadt. Graz, 2018, 192 s.
Ukázka ze str. 28–31

Na Schlossbergu na zámečku Cerrini jsem zažila jaro vlaštovek, které nikdo na světě nevnímá, protože tu jsou, a když tu zrovna nejsou, zase se vrátí. Vědí, kdy je na čase opustit rodné hnízdo, a vědí, kdy je na čase se do rodného hnízda vrátit.

Tady nikdo před sebou neuteče.

A tak vedou vlastní, nezávislý život. Vlaštovky promlouvají jen svými pohyby a říkají tak, že neexistují žádné hranice. Neexistují žádné státy a neexistují žádné národy a neexistují žádná náboženství a neexistují žádná nadřazená pohlaví. Volání po moderní svobodě.

Také esej Vlastní pokoj z roku 1929 je voláním po nové svobodě, Virginia Woolfová se v něm díky své myšlence ženského psaní osvobozuje z vězení osudu. Text se sice stal jedním z nejcitovanějších textů ženského hnutí, ale popisuje obecně stísněné podmínky, ve kterých musejí autoři a autorky produkovat literaturu. „(…) a kdyby každá z nás měla pět set liber ročně a vlastní pokoj; abychom měly svobodu a odvahu psát to, co si opravdu myslíme (…)“

Takové hnízdo a pokoj jsem našla: na zámečku Cerrini na Schlossbergu. V Rusku, Polsku, Maďarsku, Česku jsou tyto „pokoje“ v současné době k dispozici jen loajálním spisovatelům, ne těm nezávislým. Proto si dovedu zámečku Cerrini tolik vážit. Umělecké volání po nové svobodě nikdy nekončí, není to totiž nic samozřejmého. V pracovně se otevírá výhled do parku, teplé barvy, veverky, které se svým kulatým pokladem v tlamičce kličkují po cestě. Večer tu svítí světla jako v uličkách na Malé Straně.

Intenzivní psaní. Psaní si říká o osamělost. Voltaire prý prohlásil, že může mít rád lidi jen tehdy, žije-li od nich vzdálen. Je to zvláštní druh osamění, uprostřed města Graz, hluboké mlčení, ano, to napsal Peter Altenberg: „Lidé snáší plytké žvanění, ale ne hluboké mlčení! A potom řeknou: ‚Dneska nejste právě zábavný! Co je to s vámi?!? Vážně, ve vás se jeden nevyzná --- Člověče, seberte se.‘ --- Ale to on zrovna dělal!“

Schlossberg tvoří jádro historického centra města Graz a je součástí světového kulturního dědictví UNESCO. A právě tady bydlí literatura. Takový kontrast, vždyť právě nyní hrozí v Komarovu, že letní domek Anny Achmatovové, „zelená chata“ velké ruské básnířky, padne za oběť novému zbohatlickému boomu. Nikdo nemá v úmyslu (tak slibná lokace pro každého makléře!) zřídit v něm muzeum nebo dům pro spisovatele. Rusko zná tolik nástrojů, jak „ukáznit“ své umělce. Když Achmatovové v roce 1955 tuto chatu přidělili, znamenalo to pro ni, že to nejhorší má za sebou. Přestála publikační zákazy za Stalinovy éry i štvavé kampaně. Nikoho z kremelských vládců ale dnes nenapadne poskytnout „zelenou chatu“ spisovatelům, bojovníkům. Zámeček Cerrini nechalo město Graz v letech 1995–1997 zrenovovat a dnes slouží jako „Mezinárodní dům autorů Graz“, umožňuje setkávání různých kultur a nabízí tři byty: pro čestného spisovatele města Graz, pro spisovatele v exilu a pro krátkodobé stipendisty.

Karl, svobodný pán von Cerrini (1777–1840), získal za své zásluhy povolení postavit si dům na Schlossbergu pod věžními hodinami. Vlastní pokoj. Dnes symbol literární práce. Pro mnohé, nejen pro Annu Achmatovovou, bylo a je psaní strategií přežití. Nejsou to jen autoři a autorky, jsou to také lidé, kteří si vším, o čem píší, sami musejí projít. Není to žádná účelová výzkumná expedice do vlastního nitra, právě naopak, člověk spíš sám před sebou uniká a pozoruje sám sebe z odstupu.

Věž s hodinami v sobě ukrývá tři zvony: jeden ohlašuje denní dobu, druhý požár, třetí je umíráček. Hodiny na věži ale vědí, že práce spisovatele se neodbývá od-do ani nekončí s určitým počtem stránek popsaných za den. Psaní, které se neoddělilo od bytostného nitra… To je zachycování vět, které přibližují člověka pravdě. Není to žádné čekání na moment osvícení, spisovatel musí těmto okamžikům připravit cestu svým pozorováním, uvažováním, hlubokým vnitřním vcítěním, vzděláváním.

Poprvé v životě mám svou pracovnu. Stoupám vzhůru do kopce nebo jedu výtahem. Soustředění, k němuž se tu během psaní dostávám, je opojné. Člověk se vrací ke svým větám jako k útočišti, jako do bunkru. Zámeček Cerrini je náš štafetový kolík a mnoha autorkám i autorům zachránil život. Psaní je jako práce v laboratoři. A v laboratoři, jak dobře věděla Margueritte Durasová, musí být člověk sám. „V životě přijde chvíle, a myslím, že je daná osudem, jíž nelze uniknout a v níž je všechno zpochybněno: manželství, přátelé, hlavně společní přátelé dvojice. Ne dítě. Dítě není zpochybněno nikdy. A pochybnost se rozrůstá. Tahle pochybnost je sama, jde o pochybnost samoty. Zrodila se z ní, samoty. Už lze ono slovo pojmenovat. Myslím, že mnoho lidí by nedokázalo snést to, co teď říkám, utekli by. Možná právě proto ne každý člověk je spisovatel.“

 

z němčiny přeložila © Jitka Nešporová
ukázka z knihy Graz
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 555x

katalogy

štítky k článku

Inzerce