Nygårdshaug, Gert: Strom nebeského květu

Nygårdshaug, Gert
Strom nebeského květu

recenze sci-fi

Jakou cenu má lidský život ve srovnání s deštným pralesem? Antiutopický román sepsaný v polovině devadesátých let ukazuje, jak by mohla Evropa skončit, kdyby se nedokázala oprostit od své vykořisťovatelské tradice a chtěla si i nadále podmaňovat svět.

Příběhy strašidelné a strašidelnější
Gert Nygårdshaug
: Strom nebeského květu. Přel. Daniela Mrázová, Práh, Praha, 2019, 368 s.

Ačkoli se říká, že tropické deštné lesy jsou plíce světa, je fakt, že i kdybychom je vykáceli, na koncentraci kyslíku ve vzduchu by se to moc nepodepsalo. To ale v žádném případě neznamená, že bychom je ničit měli. Nejenže se jedná o zcela unikátní biom, který poskytuje útočiště obrovskému počtu druhů, z nichž mnohé jsou vědě dosud neznámé a mohly by přinést léky na dosud obtížně léčitelné choroby, ale je rovněž domovem velkého počtu lidí, o jejichž osudu nemá nikdo právo rozhodovat bez nich. Hrozby, jimž deštné pralesy čelí, známe už několik desítek let a události z poslední doby (požáry v Amazonii způsobené suchem a nelegální těžbou i cíleným vypalováním) ukazují, že jsme je ani zdaleka nevyřešili.

Vedle odborníků nenechávají tyto problémy v klidu ani širokou veřejnost, včetně spisovatelů. Jedním z těch, kdo se na otázku neuváženého kácení deštných pralesů zaměřili už v době, kdy nerezonovala zdaleka tak silně jako nyní, je i norský autor Gert Nygårdshaug (nar. 1946), který v roce 1989 publikoval ve své domovině nadmíru populární ekothriller Mengeleho zoo (Mengele Zoo; česky Práh, 2018). Ten sleduje vznik krajně nebezpečné teroristické organizace Mariposa a zejména duševní vývoj jejího zakladatele Mina, milovníka motýlů, který byl už jako malý chlapec svědkem hrůz páchaných ve jménu zisku a rozhodl se, že za pomoci svých stejně naladěných přátel s bezohledným drancováním pralesů západními kapitalisty jednou provždy skoncuje. Kniha je jedinečná v tom, že čtenáři nenabízí jednoduchá, smířlivá řešení, ale v podstatě jej, alespoň na chvilku a trochu lstivě, přiměje sympatizovat s vražděním lidí, aby příroda mohla žít. Na druhou stranu není příliš jasné, zda autor pouze ukazuje, jak snadné je uchýlit se v dobré víře k extrémním prostředkům (samotné ekologické úvahy protagonistů jsou veskrze rozumné), popřípadě že svým chováním si o něco takového koledujeme, nebo jestli s jednáním svých hrdinů tak nějak souzní. Tomu by napovídaly některé aspekty vyprávění (viz dále) i Nygårdshaugovy politické ambice (kandidatura za norskou komunistickou stranu Rødt, která mimo jiné požaduje beztřídní společnost, nahrazení kapitalistického systému socialistickým a znárodnění velkoprůmyslu).

Na Mengeleho zoo Nygårdshaug později navázal dvěma volnými pokračováními a s prvním z nich se nyní pod názvem Strom nebeského květu (Himmelblomsttreets muligheter, 1995) mohou seznámit i čeští čtenáři. Hlavním hrdinou je tentokrát Nor Jens Oder Flirum, který připluje do zpustošené Evropy a jen o vlásek unikne smrti. Alespoň prozatím. Je totiž uvězněný ve starém klášteře jednou z mnoha bojujících frakcí, která by ráda získala jeho pomoc. Jenže kdo je vůbec Jens Oder Flirum? Proč jej věznitelé považují za tak cennou kořist? A co se v Evropě stalo, že skončila v naprostém chaosu a zmítaná válkou? To se čtenář dozvídá teprve v dalších třech retrospektivních kapitolách, jež ukazují, kterak se z chudého a nevzdělaného mladíka, jehož jedinými zájmy bylo souložení a popíjení piva, aby mozek utopil v alkoholu a nemusel přemýšlet o světě, stane plnohodnotný člen domorodého kmene v Amazonii, milovník mravenců, zakladatel jedné z nejvýznamnějších vědeckých organizací světa a brazilský národní hrdina. Zpátky do blízké budoucnosti (vzhledem k datu publikování) se příběh vrací teprve v kapitole páté (která je stejně jako ta první vyprávěná ich-formou), jenže tentokrát už čtenář přesně ví, kdo Jens Oder Flirum je a v čem spočívá jeho velký plán na „záchranu“ Evropy.

Druhý díl ekologické trilogie se tomu prvnímu v mnoha ohledech podobá a rozvíjí řadu témat, která Mengeleho zoo otevírala. Hlavní paralelu můžeme spatřit už v ústředních postavách: Mino i Jens jsou formováni řadou nahodilých událostí, na něž nemají v podstatě žádný vliv – postihnou je sice nemilosrdné rány osudu, ale potkají je i náhody pozoruhodně šťastné, bez nichž by se děj ani jedné z knih nemohl uskutečnit. Oba sice postrádají vyšší vzdělání, ale jejich záliba v knihách, láska k přírodě a neskonalá touha po poznání jim vše vynahrazuje. Svými znalostmi i intelektuálními schopnostmi daleko převyšují většinu ostatních lidí, přesto oba vykazují množství psychopatických znaků, ačkoli není zřejmé, že tak o jejich charakteru uvažuje i autor. Mino se koneckonců objeví i ve Stromu nebeského květu a opět má pro příběh zásadní roli, dokonce takovou, že i Jens vedle něj na chvíli jaksi vybledne.

Ani tentokrát nechybí množství naturalistických pasáží a sexu. Sex se dokonce v jedné z kapitol stává ústředním motivem a je pravda, že pro příběh, potažmo vykreslení hlavní postavy coby nihilistického rozervance libujícího si v ženském klínu, význam má, avšak Nygårdshaug jej na několika desítkách stran pojednává s takovou zarputilostí a vynalézavostí, že už nezbyde než s úsměvem na tváři kroutit hlavou a přemýšlet, jestli v tom snad není nějaká autorova obsese. Výraznějšího rozpracování se tentokrát dostalo úvahám o významu deštného pralesa, které nejsou nijak nadsazené a točí se kolem již v úvodu zmíněného faktu, že deštné pralesy jsou zdrojem nedozírného a nedoceněného bohatství (potenciální léky, neznámé plodiny apod.), jež by lidem mohlo sloužit i bez jejich devastace, respektive nepromyšleného kácení.

Zásadním tématem je i tentokrát kritika kapitalistického systému a Evropy, evropské historie plné válek a vykořisťování, evropské kultury a evropského myšlení vůbec. Evropané jsou totiž strůjci veškerého světového zla (vedle stejně špatných Japonců) a evropská tradice dokáže zkazit i bezelstné a mírumilovné domorodce, kteří by jinak mouše neublížili. Všechno dobré na Evropě je navíc povětšinou dílem Neevropanů: „Takhle stavěli iberští Maurové. Byli to geniální stavitelé, třebaže i je nakazila evropská pýcha“ (s. 15). Sami Evropané, jež dnes obdivujeme jako velké umělce či myslitele, nestojí až na výjimky (Humboldt) za nic: „Myslím, tedy jsem. Tenhle nejcitovanější a nejzneužívanější filozofický výrok na světě, který pronesl křupanský potomek francouzské smetánky Descartes […], v sobě snad nese i nádech moudrosti; šťastná to náhoda v louži evropských splašků.“ (s. 9) Popřípadě: „Geniální pitomec Monet, jenž ukončil svůj mizerný život malováním leknínů! […] Jeho napodobeniny krajin byly stejně dekadentní, jako krajiny ve skutečnosti.“ (s. 16–17) Po právu lze namítnout, že Evropanem je i hlavní hrdina, ale ten se okovů evropského myšlení dávno zbavil, protože dokázal prohlédnout lži, kterými nás politici dennodenně krmí, a objevil skutečný život v amazonské džungli.

Ztělesněním všeho toho zla je nepřekvapivě Evropská unie (v době vydání románu Norsko již podruhé hlasovalo o svém připojení k EU, které voliči opět odmítli). Ta se totiž neštítí provádět sebeodpornější zvěrstva, jen aby svým obyvatelům zachovala na úkor chudších zemí vysoký životní standard, což se jí nakonec vymstí a skočí v rozkladu, v němž ji hlavní hrdina nachází v první kapitole. V tomto případě ale stojí za upozornění, že autor dobře odhadl hrozby, jež EU hrozí zevnitř, například vzedmutí nacionalistických nálad: „Tvrzení, že nadnárodní orgány utlačují a nerespektují národní specifika, vyvolala požadavek na odtržení a osamostatnění.“ (s. 301)

Ani tentokrát čtenář v podstatě neví, zda autor s názory svých postav souhlasí, či nikoli, avšak zdá se, že správná možnost je spíše ta první. Tomu stejně jako v Mengeleho zoo nasvědčuje jeden pozoruhodný fakt, a to vykreslení jednotlivých postav. Ani zde totiž nejsou ty záporné odpudivé jen morálně (zabijte domorodce, kteří brání těžbě dřeva nebo stavbě přehrady, beztak to nejsou lidé, hlavní je zisk), ale zpravidla nějak i fyzicky: jsou upocené, otylé (hora sádla), visí jim kapka u nosu, impotentní – to je důležité, neboť hlavní hrdina je naopak superhřebec. Kladné charaktery jsou naopak vždy po fyzické stránce krásné, statné či jinak zajímavé a vedle toho samozřejmě oduševnělé, citlivé (vůči těm, jež uznávají za hodné úcty) či vzdělané, ale ne kvůli titulům, nýbrž z čisté touhy po poznání.

I přes určité výtky k názorovému vyznění románu, které stejně jako u předešlé knihy souvisí též s dobou vzniku, se jedná o dílo řemeslně dobře zvládnuté. To koneckonců platilo i pro Mengeleho zoo, jež byla o něco čtivější, ale také morálně rozporuplnější. Oproti ní Strom nebeského květu místy postrádá spád, a to zejména v prostřední části, která je i přes popis života v džungli či ustavičné souložení celkem nudná, přesto ne zbytečná (ačkoli zkrácení by jí neublížilo). V závěrečné kapitole totiž do sebe začnou všechny linky a události, zkrátka všechny prvky příběhu, i ty zdánlivě nepodstatné, krásně zapadat, jakkoli je způsob, jak se k nim autor dopracoval, leckdy přitažený za vlasy. Přesto má úplný závěr určité kouzlo a nabídne i řadu otázek k přemýšlení, ať už s názory protagonistů souhlasíme, nebo ne.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.