Iljašenko, Marie: Prskavky a ohňostroje

Iljašenko, Marie
Prskavky a ohňostroje

sloupek beletrie česká

Byl silvestrovský večer. Za oknem neochotně sněžilo. O pár měsíců dřív jsem se přestěhovala do nového podnájmu. A jako vždycky na Silvestra se něco pokazilo...

Prskavky a ohňostroje

Byl silvestrovský večer. Za oknem neochotně sněžilo. O pár měsíců dřív jsem se přestěhovala do nového podnájmu. A jako vždycky na Silvestra se něco pokazilo: někdo umřel nebo onemocněl nebo odešel. Přecházela jsem po pokoji v neklidné snaze si připomenout, že se jedná o stejný večer jako všechny ostatní. Můžeš ho s klidem zaspat, říkala jsem si. Nic se nestane. Snad jen přijdeš o příležitost poslat tenhle rok se vší parádou k čertu. Všichni mí přátelé už byli někde na chatách, přítelkyně se soukaly do třpytivých šatů a chystaly se na večírky. Na to dnes nemám, uzavřela jsem to a šla okounět z okna. Vypadalo jako vypnutá obrazovka. Skoro nikde se nesvítilo. V rozptýleném svitu pouliční lampy dávali sníh.

Najednou jsem měla před očima protější okna všech bytů, ve kterých jsem kdy žila. Viděla jsem hospodské štamgasty s hlavami lesklými jako vzletová dráha po dešti, zpovykané školáky, melancholické úřednice na otáčivých kancelářských židlích a unavené prostitutky. Jak jsem se stěhovala, postupně jsem si musela domýšlet další a další příběhy. Když jejich hrdinové odešli, četla jsem poselství psaná na zeď deštěm, houbou a lišejníkem. Ale ať už byla naproti škola, nebo zadní trakt tajného bordelu, vždycky jsem někoho šmírovala a vždycky o tom psala.

Existuje v nějaké literatuře žánr „báseň o protějším okně“? Dost možná. Nejspíš v japonské. Každopádně nejsem první, koho něco takového napadlo. Toho večera jsem si vzpomněla na učebnicovou báseň Mariny Cvětajevy z cyklu Nespavost. Je dost sentimentální, ale já ji mám stejně ráda. „Zase v okně svit / zase někdo bdí / pijí víno snad? / nebo nepijí? / Nebo v dlani dlaň / dál svírají oba / také v tomhle domě / je takové okno // Jen se pomodli, drahý příteli / za bezesný byt / kde nemají klid.“

Líbí se mi, jak se na malé ploše protíná tma a světlo, samota a její opak, existuje-li ovšem něco jako opak samoty. Ale nejvíc mě baví to familiární „příteli“ – dnes bychom řekli „kámo“ –, kterým básnířka vtahuje čtenáře do děje. A čtenář se i přes počáteční odpor nechá vtáhnout rád. Ten silvestrovský večer se něco podobného stalo mně. Moje šmírování se mi poprvé vrátilo.

Za oknem šikmo napravo, v němž lze zahlédnout jen kus kovové knihovny z Ikey a pár květináčů se stoickými bylinkami, totiž žili mí přátelé. A aniž jsem si to uvědomovala, nejenže měli jako na dlani moje neklidné přecházení sem a tam, ale spojili si ho i se správným příběhem.

A ukázalo se, že to je jen začátek. Brzy vyšlo najevo, že znám i rodinu s třemi malými uličníky, která bydlí přímo naproti. A že vedlejší byt patří rodičům kluka, s kterým randí moje dospívající sestra. Aby dokázala, že nekecá, jednoho rána mi do mobilu bezostyšně hlásila, že mám pěkné kostkované spací trenýrky. Kostkované spací trenýrky, přesně tak to řekla a dodala: kámo.

Na okamžik mi zatrnulo. Není čas pořídit si záclony? Ale mávla jsem nad tím rukou. Kdybych měla záclony, neměla bych příběh. Nikdo by mi nikdy nenapsal: chystáme tu malou oslavu, jen my a pár kamarádů. Nechceš přijít? Nehodila bych na sebe svetr, kabát, nevzala ze špajzky láhev vína. Byl to happy end jako v hollywoodském filmu: s domácí slivovicí, ohňostrojem přesně o půlnoci a prskavkami na balkóně. Tichá, a přesto tak veselá oslava. Přesně taková, jakou jsem ten večer nechtěla zaspat.

A ten večer jsem také pochopila smysl silvestra s jeho přiblblými rituály – smrdutými prskavkami, marnotratnými ohňostroji a přeslazenými bublinkami. Nejenže poskytuje příležitost poslat starý rok velkolepě k čertu. On především dělá místo novým příběhům.

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Bianca Bellová: Proč nejsem feministka
Anna Bolavá: Messi v Praze
Anna Bolavá: Vlaky, bezy a mrtvoly
Anna Bolavá: Tetry nervózní
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Tržiště Sándora Máraiho
Petr Borkovec: Vesnický book club
Petr Borkovec: Scény z vyučovacích hodin psaní
Petr Borkovec: Můj jediný kamarád
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Jaro a Shetlandské ostrovy
Petr Borkovec: S Biankou Bellovou v hotelu
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Kamil Bouška: Sloupek
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Zachovat téma…
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Emil Hakl: Potíže s uzlem
Petra Hůlová: Jablko, co spadlo ze stromu
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Můj příští román bude o vodě
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Barometr do každé domácnosti
Marie Iljašenko: Upatlaná růžová lepivá věc
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Ó Velvary, ó Velvary…
Petr Motýl: Na Květnou neděli
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Kdybychom neměli Wernische, museli bychom si ho vymyslet
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách (2018)
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách (2019)
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Město starých psů
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Milostný dopis Brazilcům
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Když duše není malá
Markéta Pilátová: Evropanka
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Svět na mém klíně
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok 
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Láce
David Zábranský: V Lipsku
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti
David Zábranský: Chvála zdi

 

© Marie Iljašenko
Ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 914x

Inzerce
Inzerce