Jak jsem potkala Brusel má svým způsobem charakter encyklopedie – čtenář může přehledně listovat mezi krátkými, abecedně seřazenými kapitolami, dozví se základní fakta i různé perličky, prohlédne si doprovodný obrazový materiál…

Již zde ovšem nastává problém – řazení materiálu totiž není příliš přehledné. Například kapitolu o počasí najde čtenář pod M – Mentální počasí. Stejné překvapení ho čeká také u dalších písmen, tak třeba pod U najde kapitolu U doktora, pod I se skrývá Invaze kapustiček a D nabídne Drzé hranolky. Autorce se jistě nedá upřít kreativita a dalo by se uvažovat i o tom, že stylizace kapitol má jen dokreslovat charakter Bruselu, který je někdy podobně hravý a chaotický. Tímto způsobem nicméně vzniká slovník uceleného souboru vymyšlených pojmů, ve kterém čtenář nemá šanci se sám orientovat, a ztrácí tak pro něj smysl.

Co se týče samotného textu, nevede si kniha o moc lépe. Místy se sice umně daří navodit zábavný populárně-naučný tón průvodců a sdělit základní informace jasně a přehledně, nicméně převažují pasáže, kde tomu tak není. Už jen selekce informací může být zarážející, není totiž příliš jasné, jaký klíč autorka Kateřina Farná k výběru používá. Pravděpodobně jen vlastní pohled na věc.

Celý text je navíc (i kvůli výše zmíněným přerušením) stylisticky silně nevyvážený. Autorka podivně osciluje mezi přístupem objektivním a subjektivním. Ta část textu, jež podporuje zmíněný charakter cestovního průvodce či naučné brožury, se pohybuje v rovině spisovné češtiny a stylově připomíná Wikipedii – základní údaje podané nekomplikovanou formou, krátké odbočky do historie a etymologie, pár obecných zajímavostí navíc, ilustrační foto. Jiné části jsou odrazem autorčiných vlastních zážitků. Dostojí tak sice titulu publikace (Jak jsem potkala Brusel), jsou však naprosto nešťastně nalepeny i do prázdných míst mezi informativní pasáže, z nichž jasně vystupují na povrch pouze odlišnou stylistickou rovinou. V tomto ohledu selhává také redakce textu – objevují se dokonce i chyby ve skloňování (nejspíš z nepozornosti), nevhodně volené výrazy (např. „oproti přes ulici“) či nelogický slovosled (řazení tématu a rématu) ve větě.

Smršť slávek a stávek
Například na pouhých dvou stranách kapitoly Bicykl je tak čtenář protažen touto smrští: hned v úvodu stojí základní autorčino tvrzení, že „každý národ má svůj sport, který odráží charakter obyvatel“ – pro Belgičany fotbal a cyklistika – okamžitě vyvrácen tím, že Belgičan nemá rysy typické pro cyklistické závodníky. Očekávané „ale“ se však nekoná. Po prvních dvou odstavcích základních informací o nejznámějším belgickém cyklistovi nasazuje Farná fejetonistický tón a pokračuje: „V roce 1996 jej král Albert pasoval na barona. V zemi královské potřebuje i cyklistika svou aristokracii. Pětinásobný vítěz Tour de France se stal nesmrtelným Belgickým hrdinou. […] Podle jednoho barmana v Schaerbeeku se Merckx se svým kamarádem […] těšil jako správný grand fan fotbalového Anderlechtu na každé utkání.“ Následuje odstavec s výčtem celkem sedmnácti „typů“ kol (elektrokola, robustní německé bicykly, vytunění hipsterští krasavci atd.) a vykreslením tamního cyklistického ruchu od popisu europoslanců, za nimiž „vlají jejich eurovisačky“, až po kamarádku Katku, „která jezdila na šik skládačce do práce až do posledních chvil – rozumějte kontrakcí – svého radostného očekávání. Za pár týdnů po porodu už drandila po městě na kole…“ Strana je pak ukončena radami, jak naložit s belgickým proměnlivým počasím: „Není tedy od věci na sedlo ráno natáhnout spásnou igelitku.“

Text je navíc často „obohacen“ o jazykové hříčky – zde zřetelně prosakuje na povrch autorka coby novinářka a bloggerka. Ladění celé publikace hře s jazykem přímo nahrává a vzhledem ke zvolenému formátu by ani nebylo žádoucí trvat na přehnaně vysoké formě jazyka či na přílišné spisovnosti. Farná nicméně spíše než k nenucenému vyjadřování dospívá ke křečovité vtipnosti za každou cenu. V textu je tak možné narazit například na výroky: „Stávky: Belgie je zemí piva, čokolády, hranolek, vaflí, slávek…a také stávek.“ nebo „A proto vznikla těžká […] bichle s názvem Velký slovník Evropské unie. Takže když vám někdo sdělí, že pracuje na ,dýdži‘, neznamená to, že špatně vyslovuje slovo dýdžej, ale dělá na ,DG‘, tedy generálním ředitelství.“

Pokud by snad čtenář po pročtení kapitol stále ještě nad kvalitou knihy váhal, utvrdí ho doprovodný materiál – ten tvoří například Euroslovníček pojmů vytvořených ve spolupráci s Čestina 2.0 (Vlezdobruselista, Bruselit se blahem), seznam toho, co nás Čechy pojí s Bruselany („Rodiny se snaží držet pohromadě.“ „Oba národy vyhledávají aktivity v přírodě.“ „Záliba v cestování autem i vlakem.“), Survival Guide (kde koupit kynuté knedlíky) a závěrem také Praktické rady (v rámci nichž nakonec relativně užitečné tipy zastíní výkřiky: „Nejezděte načerno!“ „Samy nikde večer necourejte v minisukních.“)

Brusel sobě
Je patrné, že Farná se pokusila sestavit knihu – protože si přála mít knihu – ze smíšeniny svých textů pro Právo a pro blog Bruselskasojka.cz, jež doplnila o nesourodé faktické informace a snůšku vlastních zkušeností. Vytvořila však text, který nemá příjemce. Cílí totiž patrně na člověka bez přístupu k internetu a bez sebemenšího povědomí o zahraničí. Na takového, který chce jet na výlet do Bruselu, ochutnat jednu vafli a pak si raději koupit český chleba – a při tom se ujišťovat, že Bruselané jsou nám vlastně podobní. Takže se mu nemusí tolik stýskat po české kotlině a domácím fotbalovém mužstvu.