Gary, Romain: Světlo ženy

Gary, Romain
Světlo ženy

recenze beletrie zahraniční

Krátký, úsporný, koncizní – takový je román židovského autora litevského původu, který od dospívání žil ve Francii a své oceňované prózy psal pod několika pseudonymy. Světlo ženy se odehraje během jediné noci a s minimálním počtem aktérů. Přesto se jeho příběh hluboko zadře pod kůži.

Naděje je schopná všeho
Romain Gary
: Světlo ženy. Přel. Tomáš Havel, Albatros Media – Plus, Praha, 2018, 120 s.

Někdy se říká, že život sám umí psát nejzajímavější romány. Často ale mají tu chybu, že kdyby takový životní příběh nebo i jen nějakou jeho peripetii někdo románově zpracoval, bude působit přehnaně a nevěrohodně. Podobný byl i osud Romana Kacewa (1914–1980), který se narodil v (tehdy) ruském Vilnu (dnes litevské hlavní město Vilnius) židovsko-litevské matce a ve čtrnácti letech se s ní přestěhoval do Francie. Vystudoval práva, za války sloužil jako pilot, pak se dal na diplomatickou dráhu. A začal také psát: nejprve povídky, pak i romány, prosadil se též jako scenárista a režisér. Ohledně svého života si rád vymýšlel stejně jako ve svých dílech: francouzská Wikipedia poměrně detailně popisuje jak různé verze, které tu a tam dával k dobru, tak i údaje doložené a ověřené.

Po prvních dvou povídkách, které mu otiskli, a debutovém románu, pro nějž nakladatele nenašel (text s názvem Le Vin des morts vydalo nakladatelství Gallimard až r. 2014), přichází Roman Kacew v roce 1945 s novým titulem, Éducation européenne, který publikuje pod svým prvním a v budoucnu nejznámějším pseudonymem Romain Gary. Text ovšem vyšel už o rok dříve v Londýně v anglickém překladu jako Forest of Anger. Dílo bylo přijalo velmi příznivě, Gary za ně získal i literární cenu (Prix des Critiques) a dostalo se mu mezinárodního věhlasu, přičemž mezi téměř třemi desítkami překladů byl i český: hned v roce 1946 se román dostal i do rukou našich čtenářů (Evropská výchova vyšla v překladu Františka Hejtmana a s obálkou Kamila Lhotáka v nakladatelství Práce – čistě pro zajímavost, u téhož nakladatele titul krátce předtím vydali ve výrazně zkrácené verzi pod názvem Zosia vyzvědačka a svazek si vysloužil interpelaci v Národním shromáždění).

Po záslužně včasném objevení spisovatele, který se později zapíše do dějin francouzské literatury nejen svým dílem, ale i peripetiemi s ním spojenými, už další pozornost českých nakladatelů vůči němu tak bdělá nebude: z Garyho díla kromě zmíněné prvotiny před rokem 1989 vyšly pouze romány Tulipán (1947) a Příslib úsvitu (1986), z knih, které vydal pod pseudonymem Ajar, pak Život s krajtou a Soukromá linka důvěry (oba 1984). Ani po roce 1989 se situace příliš nezměnila, z dílny „Gary“ se k nám dostal román Lady L. (1990), z pera „Ajarova“ Život před sebou (1993). Lze tedy jen vítat snahu nakladatelství Plus, které nejprve v reedici připomnělo Život před sebou (2013) a čerstvě přišlo s novým titulem, Světlo ženy. Překlad byl tentokrát svěřen dnes již zkušenému překladateli Tomáši Havlovi.

Romain Gary (alias Fosco Sinibaldi, Shatah Bogat či Émile Ajar) je autorem asi třiceti titulů, mezi nimiž převažují romány, psal ale i povídky, divadelní hry, filmové scénáře, esejistické texty. Několik jeho próz se dočkalo i filmových, televizních či divadelních adaptací, na nichž se Gary někdy podílel, často měly i hvězdné herecké obsazení. Asi nejslavnějším Garyho dílem je román La Promesse de l’aube (č. Příslib úsvitu), jenž existuje už ve dvou stejnojmenných filmových zpracováních, pod nimiž jsou podepsaní J. Dassin (1971) a É. Barbier (2017). I novela Clair de femme (č. Světlo ženy) má svou verzi na stříbrném plátně, protagonisty v ní ztvárnili Yves Montand a Romy Schneiderová.

Gary je zároveň jediný spisovatel, jemuž se podařilo dvakrát získat prestižní Prix Goncourt, ačkoli to stanovy této ceny vylučují. Stalo se tak proto, že Gary druhý oceněný román vydal pod pseudonymem Émile Ajar a své autorství (své ztotožnění s krycím jménem) dlouho úspěšně tajil. Že k tomu využil svého prasynovce Paula Pavlowitche a jak se celá mystifikace nakonec zvrtla – to už je jiný příběh. Pro úplnost dodejme, že prvně goncourtovská porota ocenila v roce 1956 román Les Racines du ciel (Kořeny nebes) a posléze v roce 1975 La Vie devant soi (česky Život před sebou, přel. Vladimír Saudek, Odeon, 1993).

Temnota s příslibem světla
Světlo ženy je z hlediska počtu stran novela, avšak silou příběhu a způsobem jeho podání dostojí i označení za román. Schéma je zcela jednoduché: muž a žena středního věku se setkávají ve chvíli, kdy každý prožívá své nejtěžší životní chvíle. Michela a Lydii sledujeme po jedinou noc, během níž spolu prožijí zároveň mnoho i skoro nic. Za tu noc se pramálo vyřeší, ale oba ji přečkají, což vůbec nebylo předem jasné. Prozradit o ději cokoli víc by už znamenalo nenechat případnému čtenáři žádné překvapení, proto zde další podrobnosti nemůžeme rozvádět.

Text by se dal označit za skvělý příklad „staré školy“ v literatuře: mistrné umění zkratky, navození atmosféry užitím těch nejskromnějších prostředků, věrohodné dialogy, příběh, na nímž se srdce svírá, ale jehož podání není patetické. Zvraty v ději jsou minimální, přesto ho od začátku do konce drží silné napětí. Celek je uvěřitelný, živý, působivý. Hlavním klíčem k úspěchu je tu úspornost a nedořečenost. Gary mnohé pouze naznačuje, nic nevysvětluje, nezdržuje se představováním postav či popisy psychologických pochodů. Nechává čtenáře, aby si detaily domýšlel sám. Velké trápení, jež oba protagonisty čirou náhodou svedlo dohromady, se vyjevuje postupně. Dospějeme k němu, teprve když se vyrovnáme s několika slepými uličkami vyprávění, kam jsme se trochu unáhleně nechali odlákat snad v naději, že ta historie nebude až tak tragická. Vypravěč a protagonista příběhu (Michel) se totiž sebezáchovně snaží vytěsnit temnotu obou nešťastných osudů odváděním pozornosti, zlehčováním, důrazem na humorné aspekty okolního světa. Přitom je však všem, kdo v textu vystupují, stejně jako nám, kdo ho z odstupu sledujeme, stejně jasné, že jde jen o chabou zástěrku.

Vyprávění trochu těká, jako záběry z kamery držené třesoucí se rukou, jež setrvává spíše u náhodných obrazů, než že by ji řídil přesný záměr. Není to však žádná nemotornost, naopak: Gary příběh podává s celou jeho absurditou, zmateností a nejasností. Přesto dokáže nečekané: nedovolí nám zůstat nezúčastněně stranou a „jen si číst“. Světlo ženy patří ke vzácným knihám, jejichž dozvuky působí ještě dlouho poté, co jsme je odložili. Možná zapomeneme detaily příběhu, jeho atmosféra se nám ale dostane pod kůži.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.