Marvan, Lukáš: Cestovní básně

Marvan, Lukáš
Cestovní básně

recenze beletrie česká

Lukáši Marvanovi vychází v pořadí sedmá básnická sbírka s názvem Cestovní básně. Opět obsahuje meditativně introspektivní rozmluvy, v nichž ale oproti předchozím knihám namísto vnitřního smíření vystupují do popředí temnější pocity bytostného zmaru a zoufalství.

Domov je letící tunel
Lukáš Marvan
: Cestovní básně. Dauphin, Praha, 2019, 68 s.

„Zas je tu prostor plný snů / kovaný do tvaru štěstí i bolesti na špičce srdce / slov / která nic neznamenají / a proto jsou tak drahocenná,“ čteme v úvodních verších Marvanovy knihy a po autorově boku vplouváme do těžce tvarovatelného světa, v němž snovost prostupuje viděnou realitu a naopak. Marvanův jazyk slovně ohledává možnosti cesty, konkrétně moment vykročení za určitým cílem. Mnoho básní je proto uvozeno slovesy („dojděte“, „stojíme“, „prcháme“, „pospícháme“ atd.), která ale paradoxně Marvanovu řeč nerozhýbají a nečiní ji o moc dynamičtější. Zkrátka ji neposunou vpřed, ale spíše ji stáčejí do opakujícího se kruhu. Zmiňovaný pohyb se totiž odehrává v existenciálním vakuu, jako by sám čas přestal plynout a transformoval se do jakéhosi vnitřního (bytostného) pocitu bezčasí. Je inertně nehybný a postupně se z něho stává hrozivá smyčka, do níž jsme vpleteni: „uprostřed prázdného vesmíru / můžeme takhle letět miliony let / jen tenký pocit v srdci / jen to celé modré / víc nic.“ Potřeba ztvárnit nehybnost se projevuje i v autorově frekventovaném motivu sněhu. Ten se ve sbírce stává jakousi emblematickou podobiznou bílého, všezahalujícího a všeobklopujícího plátna, jež překrývá těkavost vnějšího světa a činí z něj jednotvárně čistý obrazec: „a spatřit boží tvář / usnout jako ona / v neporušeném sněhu poslední vesnice.“

Probíhající přítomnost času je pod Marvanovou optikou destruována do nepřehledného toku, ve kterém se chaoticky mixuje minulost, přítomnost i budoucnost. Proto ve sbírce nalézáme spojení typu: „dole leží zítra“, „jsem včera“ či „na střeše na cestě listy z letošního loňského příštího podzimu“. Autorův poetický svět splývá v jeden stále opakovatelný a nikdy nekončící řetězec událostí, jejichž středobodem je prázdné znicotnění: „jsme pozváni i propuštěni / tak jdeme zářícím soumrakem / k hranicím / za nimiž už nemůže být nic“ nebo: „bojím se, že usnu a bude se mi zdát tenhle život pořád dokola / jen kvůli tomu, že jsem unavený líný mrtvý nemocný zlý / strach a neklid.“ Podobně se bortí i Marvanovo vidění věcí, respektive uchopování samotného prostoru a jeho konkrétních objektů. Stromy zde padají „jako v němém filmu“, „hvězdy vyletí“, „moře padá“, „okna letí vzhůru“ a „ležící věci na stole přistávají“. Domov je pro básníka letící tunel, kde nic nezůstane ani se nic nezastaví, leda tak v nesnesitelném opakování téhož. Přesto v Cestovních básních (konkrétně uprostřed sbírky) nalézáme i autorovu potřebu z tohoto nekonečného koloběhu vypadnout a nalézt vnitřní klid: „jak mám snést tolik přátelství / každá věc v tomhle pokoji / se ke mně hrne s úsměvem / jako dvouleté dítě / jak mám snést tolik radosti / zde a / nyní / smrt se dá jednoduše přežít.“

Z výše uvedeného je patrné, že Marvanovo básnění lze opět pojímat (s odkazem na jeho předešlé sbírky, například Klášter v džungli) jako meditativní rozpravy o hledání sebe sama. Ty čerpají z jeho pobytu na Šrí Lance, kde se básník stal buddhistickým mnichem, žijícím v klášteře. V knize nalezneme i jednu explicitní vzpomínku na tuto životní etapu: „stojíme nebo sedíme / ve starém kamenném klášteře / jen stěny a stoly / mám na sobě své dřívější / mnišské roucho / jsme tu všichni bývalí mniši / mistr se nedostaví / protože selhal.“ S přihlédnutím k závěrečným básním v aktuální sbírce to vypadá, že toužebné splynutí s věčností se stále nedostavilo. Autor se totiž v závěru sbírky oddává rezignující skepsi. Často pracuje s motivem smrti, v níž ovšem absentuje jakýkoliv smysl či vysvobození. Skutečnost se stává kódem, „který nenese žádnou zprávu a točí nehybným vesmírem“. Jedna z posledních básní pak může dokonce evokovat silně expresionistické a úzkostlivé malby Lubomíra Typlta: „Konec prázdnin / dneska se zabíjí / v záři slunce a očekávání / děti jdou do školy aby zemřely / s obrovským kornoutem bonbonů a zářivou taškou / s aurou jako svatozář.“

Lukáš Marvan znovu důkladně potěžkává každou svou poetickou výpověď. Po vzoru východních mistrů může jako jeden z mála současných básníků promlouvat o tak silných tématech, jako je prázdnota bytí či nalezení vnitřní cesty, aniž by však tato zrádná témata jakkoliv vyprazdňoval.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 737x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce