Mabanckou, Alain: Paměti dikobraza

Mabanckou, Alain
Paměti dikobraza

recenze beletrie zahraniční

Dvaačtyřicetiletý dikobraz si sedne pod baobab a začne líčit svou temnou minulost. Sám se rozhodl vystoupit ze zvířecí říše a jít mezi lidi. To se mu stalo osudným, stal se někomu zlým dvojníkem. Jenže jeho pán měl stále větší hlad, a jemu nezbývalo než ho nakrmit. Proč ale se svým pánem neodešel? Dostal se nakonec ze spárů černé magie?

Zpověď zvířecího sériového vraha
Alain Mabanckou
: Paměti dikobraza. Přel. Tomáš Havel, Dauphin, Praha, 2018, 232 s.

Alain Mabanckou obdržel za Paměti dikobraza v roce 2006 ocenění Prix Renaudot. Kniha navazuje na autorův předešlý román Prasklej sklenička (přel. Tomáš Havel, Dauphin, 2015). Paličatej šnek v závěru příběhu objasňuje původ textu: má to být další z rukopisů již zesnulého majitele baru. Někteří francouzští knihkupci po vydání Pamětí dikobraza označili Mabanckoua, francouzsky píšícího spisovatele původem z Konga, za afrického La Fontaina. Tento vystudovaný právník dnes žije mezi Francií, kde měl například jako hostující profesor v r. 2016 přednáškový cyklus na věhlasné Collège de France, a Spojenými státy, kde v Kalifornii přednáší na univerzitě frankofonní literaturu. I když se tu a tam objevují výčitky, že prý přebírá myšlenky a nápady svých slavných kolegů, jinak se jeho ostré a kritické psaní inspirované africkými tradicemi a legendami spíše líbí.

I v případě Pamětí dikobraza si Mabanckou nebere servítky a západní svět komentuje tvrdě – vtipná je scéna s rakví, v níž si západní badatelé sami vyzkouší, jak mrtvý dokáže určit vraha –, ale cílí i do vlastních řad, v čemž je přece jen subtilnější – starý dikobraz jako diktátorský zvířecí vůdce funguje jako odkaz na politickou scénu v Kongu.

Jak se zlé v dobré obrátilo?
Podle africké tradice má každý člověk dvojníka. Buď hodného a mírumilovného, který pomáhá a chrání, anebo zlého, jenž zabíjí. To je případ Kibandiho: když mu bylo deset, otec mu předal otěže a pomocí čar a opojného nápoje mu přidělil dvojníka v podobě dikobraza. Úkolem dvojníka je svého pána chránit a plnit jeho rozkazy. Zpočátku měl dikobraz celkem klid. Kibandi si jako každé dítě hrál, rostl, nabíral síly a četl. Jeho zvířecí partner si tedy mohl dělat, co chtěl: jen tak se potuloval, spokojeně nabíral na váze a užíval si pohodového života. S věkem však Kibandi začal být namyšlenější a vztahovačnější. Jakmile ho někdo urazil nebo se mu jakkoli jinak zprotivil, nechal ho zabít. Ať už to byla nádherná dcera náčelníka, která se nechtěla stát jeho družkou, nebo otravný Amadeus, jehož zbožňovaly všechny ženy z vesnice, či místní alkoholik. Všechny dostihly dikobrazí bodliny. Kibandiho druhému já však vraždy nestačily. Měl čím dál tím větší „hlad“, a tak se muselo zabíjet dál a ještě víc. Třeba ta otravná dvojčata, která navíc pojala podezření. To už bylo na Kibandiho, jeho druhé já a dikobraza příliš velké sousto, a tak Kibandi umírá. A s ním byl měl zmizet i zvířecí dvojník, dikobraz ale z nějakého záhadného důvodu přežívá, utíká ke starému baobabu a líčí mu svou minulost. Do toho ještě trousí nějaké ty kritické poznámky jak na účet africké politiky, zvyků a tradic, tak směrem k západnímu světu. Hlavně se ovšem kaje a doufá, že tím unikne smrti.

I vrah se může vzepřít osudu
Dikobraz pod starým baobabem kritizuje kdeco, ale také se stromu svěřuje třeba s tím, proč opustil říši zvířat, vykládá mu o svých radostech a zejména o strastech spojených s údělem zlého dvojníka. Vypovídává se však nesmírně dlouho. U stromu s ním sedíme teprve druhý den, přesto máme pocit, jako bychom s ním strávili dvacet let. A to jsme se ještě nedostali k vraždám. K drsným krveprolitím se dikobraz dobere po sáhodlouhém proslovu v poslední třetině knihy a to pak vyprávění sfoukne jedním vrzem.

Mabanckou se, stejně jako v Prasklym skleničkovi, vyhýbá interpunkčním znaménkům, existuje pro něho pouze čárka. Napodobuje tak ústní vyprávění. Ačkoli si čtenář musí na tento stylistický prvek nejprve zvyknout, funguje celkem obstojně, jakmile se s ním sžijeme – což ovšem i některým francouzským čtenářům působilo značné obtíže, soudě podle komentářů a recenzí ze čtenářských blogů. Není ani tak těžké vyznat se v tom, co nám vypravěč sděluje. Naopak si snadno představíme dikobraza u kmene baobabu, jak zapáleně rozhazuje packami, mračí se a pochechtává. Celá scéna ale nakonec vyznívá nevhodně směšně na to, jak vážné téma se probírá. Zvířecí dvojník vypráví o krvelačných vraždách, arogantním Kibandim, nevinných obětech. Z namyšleného a pomstychtivého pána by jednoho až mrazilo v zádech, ale představa gestikulujícího dikobraza (z něhož se postupně stává spíš takový plyšák na baterky – něco jako králík Duracell) způsobí, že vážnost celé situace je tatam.

Samotné vraždy však nejsou tím hlavním sdělením románu, ačkoli to tak text na zadní straně obálky naznačuje. Důležitým poselstvím příběhu je poznatek o tom, že je možné vzepřít se údělu. Dvojníci by sice měli umřít zároveň se svými pány, ale dikobraz je kupodivu i druhý den po Kibandiho smrti ještě stále naživu. Náš zvířecí hrdina totiž už za života svého svěřence pochyboval o správnosti Kibandiho jednání, potažmo o tom, co musel dělat on sám. Nejdřív se jen vymlouvá na to, že ho tradiční kouzla nutí plnit pánovy příkazy a nakrmit hladovějící druhé já. Jeho pochybnosti a nedůvěra ovšem rostou natolik, že se odhodlá postavit na odpor, čímž si (pravděpodobně) zachrání život.

Na začátku románu dikobraz svými slovy převypráví historii lidstva a příběh Ježíše Krista, a tak se logicky lze domnívat, že chová naději, že i zvířata mohou učinit pokání, odvrátit se od zlého a nadále již konat pouze dobré.

 

© Sára Töröková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.