Zábranský, David: Ideální rok pro nuly a dvojky

Zábranský, David
Ideální rok pro nuly a dvojky

sloupek beletrie česká

Vstupujeme do roku 2020 a já si říkám, jak by asi takový vstup prožíval třeba Friedrich Nietzsche. Pro většinu z nás by Nietzsche měl jediný úkol: padej rychleji, pokud neumíš létat!

Ideální rok pro nuly a dvojky

Pro Nietzscheho bychom byli chátra, zrnka písku pod vládou gravitace. Bez ustání nás ve svém filozofickém díle uráží, ale my si to tak nebereme, naopak se při četbě jeho knížek cítíme dobře. Umí to s námi. Považoval se za polského aristokrata a do nás jako by skrze jeho stránky tekla modrá krev, gravitace negravitace. Jdeme v textu po jeho boku a vítězíme spolu s ním. Jsme na pár hodin vyvolená rasa, provazochodci, milovníci umění a výšek. Až když knihu zavřeme a vlčí mlha se rozplyne, začneme se aspoň na oko ptát, jestli ten člověk nebyl z historického hlediska nebezpečný. Byl to dynamit, jak o sobě sám tvrdil? Jaké následky mělo jeho myšlení? Koho podnítil? Máme jeho knížky pálit?

Známe fakta. Fakta jsou pro změnu naše lano, které se roztahuje přes celý internet. Základní údaje si prostě najdeme. Nietzsche se narodil roku 1844 a zemřel roku 1900, kdy dodýchal a zastavilo se mu srdce. Jeho mozek zmlkl už o dekádu dřív, jak se obecně ví. Konkrétně v únoru 1889 se zhroutil a pomátl. V jeho případě tedy můžeme mluvit hned o dvou smrtích, což u fanouška věčného návratu není nic překvapivého. Rozložil si smrt nadvakrát. První se udála roku 1889, druhou realizoval o jedenáct let později. Roky 1844, 1889 a 1900 jsou pouhé zářezy v kalendáři, ale zrovna u Nietzscheho by ani takové drobnosti neměly uniknout hermeneutické pozornosti. Dovolím si ty roky stručně vyložit.

Rok 1844 je rok samé houští a bezmála barokní záhyb. Čtyři rozeklané cifry. Člověk se nediví, že na Evropany za pár let čekala revoluce. Mohla se schovat kdekoli. V osmičce nahoře nebo dole. Nebo v číslici čtyři, v níž se nabízí hodně míst za rohem. Byl to už z podstaty dramatický rok. Když postoupíme o údaj dál, rok 1889 se zvláště nám Čechům jaksi vykládá sám. My víme, že osmičky a devítky jsou revoluční, takže proč by si v jednom devítkovém roce Friedrich nezkusil řekněme malou smrt. Co se týče dramatičnosti, byl na tom rok 1889 stejně jako rok 1844. Znovu záhyby, kynutí, výšky a hloubky. V zásadě rok hodný života. Možná i proto se Friedrich po svém zhroucení ještě do světa na pár let vrátil. Aspoň dýchal a bouchalo mu srdce, když už nemohl myslet. Co definitivně nepřežil, byl rok 1900.

Co přesně ho toho roku podťalo? Inu, ony dvě nuly na konci cifry. Až s nimi přišla definitivní ztráta smyslu. Nuly navíc svým tvarem připomínají nemilovaná zrnka písku. Rok 1900 se mu i z toho důvodu musel jevit jako poušť. Silvestr 1899 přinesl písečnou bouři, po které prvního ledna zavládl totální nihilismus. A my tedy nyní vstupujeme do roku, který si na sebe ve své prostotě vzal číslo 2020.

Bude to už od pohledu tupý rok. Repetitivní a digitální. Repetitivní v tom nejhorším slova smyslu; věčný návrat prázdna. Nezbylo ani památky po houští, hloubce a výšce. Čirý rok. Průhledný a vybagrovaný. V USA budou prezidentské volby. Bude se hodně sdílet a všude jako mor zasáhnou obrázky. Děti možná zůstanou na pískovišti, ale dospělí se beze zbytku přestěhují na sociální sítě, na tu poušť a pískoviště pro dospělé. Thomas Piketty napíše další varovnou knížku o rozmáhající se sociální nerovnosti, ale filozofům bude zřejmé, že se kolem rozmáhá spíše trudná egalité. Budeme všichni na dně. Babiš, miliony chvilek a tak dále. Politické strany a hnutí dál nebudou mít program. Jak by mohly?! Ve vedení jsou nuly a dvojky.

Rok se samými nulami a dvojkami by Friedrich Nietzsche nepřežil. Považoval by ho za vtip. Podle mě by si myslel, že něco takového jako rok 2020 ani není možné.

Tak ať je!

 

Bianca Bellová: O inspiraci
Bianca Bellová: Proč nejsem feministka
Anna Bolavá: Messi v Praze
Anna Bolavá: Vlaky, bezy a mrtvoly
Anna Bolavá: Tetry nervózní
Anna Bolavá: Ten, co mě operoval
Anna Bolavá: Ten, co srážel kaštany v parku
Anna Bolavá: Sloup nultý
Anna Bolavá: Ten, co odmítl trhat
Petr Borkovec: Tržiště Sándora Máraiho
Petr Borkovec: Vesnický book club
Petr Borkovec: Scény z vyučovacích hodin psaní
Petr Borkovec: Můj jediný kamarád
Petr Borkovec: Nikdo nemiluje muže, který se upaluje v zrcadle
Petr Borkovec: Jaro a Shetlandské ostrovy
Petr Borkovec: S Biankou Bellovou v hotelu
Petr Borkovec: Úvod do veřejného čtení
Petr Borkovec: Spokojené nářky
Petr Borkovec: Kurzy kreslení ptáků za soumraku
Petr Borkovec: Writer in Residence
Petr Borkovec: Prázdniny teprve začínají
Petr Borkovec: Smutek a knihovnice
Kamil Bouška: Sloupek
Milan Děžinský: Opožděné poděkování
Emil Hakl: Zachovat téma…
Emil Hakl: Běží další kolo…
Emil Hakl: Setkání s drakem
Emil Hakl: Můj díl másla na hlavě
Emil Hakl: Bábel a dvě umrtvovačky
Emil Hakl: Potíže s uzlem
Petra Hůlová: Jablko, co spadlo ze stromu
Petra Hůlová: Fackovací panák David Zábranský
Petra Hůlová: Můj příští román bude o vodě
Petra Hůlová: Him not?
Petra Hůlová: Vaculík, Mácha a Hakl na panelu
Petra Hůlová: Nezdařený pokus porodit do veřejného bazénu
Petra Hůlová: Jak Martin Krafl nalil čistého vína
Marie Iljašenko: Prskavky a ohňostroje
Marie Iljašenko: Barometr do každé domácnosti
Marie Iljašenko: Upatlaná růžová lepivá věc
Marie Iljašenko: Neskákej moc vysoko
Marie Iljašenko: Kolik váží básnická sbírka?
Marie Iljašenko: Fantazie o pilotovi
Marie Iljašenko: O poezii a zimě
Marie Iljašenko: S ruskou písní na rtech
Marie Iljašenko: Básně z Ikey
Kees Mercks: Brno
Radek Malý: Potýkání s Faustem
Petr Motýl: Z růže kvítek vykvet nám
Petr Motýl: Česká literatura prezidentská
Petr Motýl: Ó Velvary, ó Velvary…
Petr Motýl: Na Květnou neděli
Petr Motýl: Proč jet do Třebíče v zimě
Petr Motýl: Kdybychom neměli Wernische, museli bychom si ho vymyslet
Petr Motýl: Knížky a Vánoce
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách (2018)
Petr Motýl: Psáno o letošních Dušičkách (2019)
Petr Motýl: Čtení na dovolenou
Markéta Pilátová: Haiťani nejsou Marťani
Markéta Pilátová: Kůže
Markéta Pilátová: Město starých psů
Markéta Pilátová: Legionářský dopis brazilské mámě
Markéta Pilátová: Velebné velryby
Markéta Pilátová: Milostný dopis Brazilcům
Markéta Pilátová: Osmdesátky!
Markéta Pilátová: Když duše není malá
Markéta Pilátová: Evropanka
Markéta Pilátová: Je to v hlavě!
Markéta Pilátová: Nepodceňuj poezii!
Magdaléna Platzová: Svět na mém klíně
Magdaléna Platzová: Výzva bývalým spolužákům
Magdaléna Platzová: Kdo nepláče s obětí…
Magdaléna Platzová: Uražená milenka a mýtus revoluce
Jáchym Topol: Kosovrh, hůlava a Moby Dick
David Zábranský: Čeká nás velký lesknoucí se rok 
David Zábranský: Moje trable s Českou televizí
David Zábranský: Láce
David Zábranský: V Lipsku
David Zábranský: Číňané nás brzy pozabíjejí!
David Zábranský: Za_raný turisti
David Zábranský: Chvála zdi

 

© David Zábranský
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1340x

Inzerce
Inzerce