Do finále letošní Německé knižní ceny se se svým nejnovějším románem Winterbienen (Zimní včely) probojoval také českému čtenáři dosud neznámý Norbert Scheuer (*1961). Pro autora to byla již druhá neproměněná šance získat toto ocenění, poprvé byl – rovněž neúspěšně – nominován již před deseti lety.

Na rozdíl od mnoha kolegů spisovatelů Scheuer nepůsobí ani nepůsobil jako novinář, poněkud překvapivě získal vzdělání v elektrotechnických oborech. Na literární scénu vstoupil v roce 1993 sbírkou povídek Der Hahnenkönig (Kohoutí král), v současné době má na kontě 11 knih, románů, povídkových souborů i básnických sbírek, které mu vynesly četná literární ocenění, naposledy obdržel Cenu Wilhelma Raabeho. Své věrné německé čtenáře Scheuer nijak nepřekvapil, když děj svého zatím posledního románu opět situoval do městečka Kall ve středoněmecké oblasti Urftland a hlavního hrdinu opět obdařil příjmením Arimond – s obojím se již setkali v jeho předchozích románech. Nutno ale podotknout, že neznalost tohoto kontextu zážitek z četby nové knihy nijak neochudí.

Winterbienen čtenáře zavádí do posledních měsíců druhé světové války. Egidius Arimond je osaměle žijící obyvatel zmíněného městečka Kall, ležícího nedaleko hranice s Belgií. Výraz „osaměle žijící“ je ovšem platný, jen pokud máme na mysli lidskou společnost. Arimondovou hlavní zálibou a zároveň i v podstatě jediným zdrojem příjmů je včelařství, ve společnosti včel tráví často i dlouhé hodiny. Zároveň ale Arimond nepřetrhal vazby s lidmi, občas zajde do místní hospody, kterou provozuje jeho sestřenice, často navštěvuje místní knihovnu a hlavně využívá nepřítomnosti většiny mužů svého věku, povolaných na frontu, a svádí jednu vdanou ženu za druhou. Sám byl z branné povinnosti osvobozen, protože trpí epilepsií. Stále se však nad ním vznáší hrozba státem nařízené eutanazie, před kterou ho svým vlivem chrání jeho bratr Alfons, letecké eso. A ještě jedno tajemství Arimond skrývá před světem, tentokrát i před nejbližší rodinou: svých znalostí krajiny využívá k tomu, aby pomohl pronásledovaným Židům uprchnout do Belgie (poněkud nejasné je, proč by okupovaná Belgie, jejíž židovské obyvatelstvo rovněž postihl holocaust, měla být pro Židy lepším místem k životu než Německo). Sám Arimond ale přiznává, že tak činí hlavně proto, aby měl peníze na stále dražší a hůře dostupné léky na svou nemoc. Do veskrze kladného hrdinného zachránce Židů má tedy protagonista velmi daleko, na druhou stranu se ale nenechá strhnout ryzím pragmatismem, a přestože si za své služby nechává zaplatit, neváhá v případě potřeby udělat pro uprchlíky více, než k čemu je zavázán nepsanou dohodou.

To vše autor čtenáři odhaluje formou krátkých deníkových záznamů, které si Arimond vede. Nejvíce pozornosti věnuje Arimond včelám, zejména pasáže popisující sociální uspořádání včelího společenstva mohou místy připomínat mravenčí trilogii Bernarda Werbera. Arimond píše o včelách nejen proto, že představují zdroj jeho obživy, ale hlavně proto, že jejich svět a principy jeho fungování mu jsou mnohem bližší a srozumitelnější než principy, na kterých funguje svět lidí. Ve světě včel má každý jedinec svou jasně danou úlohu, ve světě lidí je téměř nemožné přijít na to, jaké motivy lidi vedou k tomu, aby se chovali tak, jak se chovají – což nezřídka platí i o samotném Arimondovi. Fyzická likvidace trubců po splnění jejich životního úkolu má smysl, zatímco holocaust, program eutanazie a koneckonců válka samotná jsou jen nesmyslné zabíjení, které lidské společnosti nijak nepomůže a jen ji naopak vyčerpává. Arimond se snaží pomoci včelstvům napadeným nebezpečným parazitem, jemu samotnému však lidská společnost v boji v s jeho nemocí pomoci nechce. A nepříliš překvapivá, byť neméně působivá je i paralela mezi bzučícími, v určitých případech nebezpečnými včelami a podobně bzučícími a postupně stále nebezpečnějšími nepřátelskými letadly, která s vývojem válečné situace udeří i na dosud bezvýznamné městečko. Symbolika letadel jako určitého protipólu včel je podtržena i faktem, že veškeré ilustrace v knize zobrazují pouze letadla; role ilustrátora se zhostil autorův syn Erasmus.

Symbolickou rovinu románu nenalezneme jen v pasážích o včelách. Arimondovy deníkové záznamy začínají dnem, kdy se nedaleko městečka zřítí americké letadlo a vojenská hlídka zjistí, že jeden člen posádky pád nejspíše přežil a skrývá se někde v okolí. Kvůli pátrání po uprchlém letci jsou do oblasti povolány početné posily a s těmito nově příchozími se obyvatelé musí dělit o své město, své ulice a svou hospodu. Vždy když se zdá, že se život zařadí do normálních kolejí a obyvatelé se mohou vrátit ke svému zaběhlému způsobu života v totalitě, objeví se nová stopa po hledaném Američanovi a lidé z městečka jsou znovu postaveni před nutnost interagovat s fanatickými uniformovanými stoupenci režimu a před otázku, jak by se zachovali, kdyby hledaný Američan právě je požádal o pomoc. Sestřelený letec tak hraje roli jakési kolektivní výčitky svědomí, která se vždy připomene, jakmile se místní komunita začne domnívat, že našla svůj pohodlný způsob, jak vycházet s totalitním systémem.

Ačkoliv jsou Winterbienen vybaveny všemi předpoklady být napínavý, ne-li přímo akční román, ve skutečnosti se jedná o příběh o naději, touze po míru a normálním životu bez strachu o sebe, své blízké a domov. Podobně nelze klást na Winterbienen stejné nároky jako na historický román, byť by k tomu válečná tematika sváděla, a je tedy možné přimhouřit oči nad měřením vzdálenosti v metrech ve středověkém rukopisu, nad sovětskými letadly na západní frontě i nad faktem, že popisu obsazení městečka samotného americkou armádou se autor vyhnul tak, že nechal Arimonda upadnout do série těžkých epileptických záchvatů, takže ten nebyl schopen vnímat, co se kolem něj děje. Dobrodružných, v dobových reáliích přesných knižních zpracování druhé světové války je nicméně k dispozici mnoho, kvalitních a jedinečných i zcela zaměnitelných a pominutelných, zatímco úhlů pohledu na touhu po svobodě v totalitním režimu sotva může být dost.

Kniha byla zařazena do výběru Goethe Institutu Knihy, o nichž se mluví.