Scheuer, Norbert: Sprache der Vögel

Scheuer, Norbert
Sprache der Vögel

ukázka beletrie zahraniční

Norbert Scheuer je v německé literatuře znám jako lakonický autor vesnických románů o magické přírodě západoněmeckého středohoří Eifel, a tak svým románem z roku 2015, jehož děj je zasazen do Afghánistánu, své čtenáře trochu překvapil. Kniha mu vynesla nominaci na Cenu Lipského knižního veletrhu.

Řeč ptáků
Norbert Scheuer
: Die Sprache der Vögel. C. H. Beck, München, 2015, 238 s.

Norbert Scheuer je v německé literatuře znám jako lakonický autor vesnických románů o magické přírodě Eifelu (tak jeho tvorbu charakterizovala literární kritička Iris Radisch), a tak svým románem z roku 2015, jehož děj je zasazen do Afghánistánu, své věrné čtenáře trochu překvapil. Hlavní protagonista, čtyřiadvacetiletý Paul Arimond, z oblasti Eifelu také pochází, navrací se tam ve svých vzpomínkách, ale ústřední děj se odehrává v zemi válečného konfliktu. Románový příběh čtenáři zprostředkovávají deníkové záznamy sanitního desátníka IV. pěšího praporu Paula Arimonda. Díky retrospektivám zabírá románový čas přirozeně delší úsek, avšak centrální deníkové záznamy zachycují pouze několik měsíců, počínaje příjezdem do polního tábora v dubnu 2003 a konče fiktivní tiskovou zprávou agentury dpa 9. června 2004, kdy se Paul Arimond v autobuse cestou na letiště v Kábulu stal společně se třemi dalšími vojáky bundeswehru obětí útoku – toto vyústění příběhu odkazuje na reálnou událost ze 7. června 2003, kdy skutečně došlo k atentátu na autobus s německými vojáky vracejícími se z mise v Afghánistánu.

Deníkové záznamy Paula Arimonda se volně prolínají se zápisky jeho předka Ambrosia, který v 18. století z ornitologického zájmu procestoval Afghánistán. Vojín Paul Arimond se hlásí k jeho dědictví. Přestože je přímým účastníkem války, kam odešel dobrovolně z důvodu osobní krize (po autonehodě, při níž v konečném důsledku smrtelně zranil svého nejlepšího přítele), prvořadé je pro něho pozorování místních druhů ptactva, písemné záznamy o nich a kresby černou kávou. O rutinních úkonech své služby, kdy poskytuje péči umírajícím vojákům, referuje zkratkovitě, chladně.

Třetí proud vyprávění ukotvuje rodinnou historii v Eifelu, několikrát se opakuje tragické vyústění osobních příběhů. Bývalá učitelka mrtvého Paula Arimonda uspořádá jeho válečné deníkové záznamy, které pak v knize čteme.

Text ukázky (s. 9–19):

Můj prapředek Ambrosius Arimond věřil, že všichni ptáci naší země mají společnou řeč. Celý svůj život se zabýval rozkrýváním jejich zpěvu, světem magicky znějících tónů, znaků a významů. Každý ptačí druh a jeho individuální zpěv byly pro Ambrosia písmeny kryptické abecedy. Ptačí zpěvy prý zaznamenával vlastním vymyšleným písmem. Kontura ptáků v letu, jež je charakteristická pro každý druh, byla v tomto jazyce gramatikou, nebe pergamenem modrým jako lapis lazuli, který obepínal celou zeměkouli a sahal až ke stratosféře, kde se za letu milovali rorýsi. Výzkumné cesty zavedly mladého Ambrosia skoro všude, podle svých záznamů měl překročit roku 1776 Alpy, dostal se do Benátek, odtud plul přes východní Středomoří, po Hedvábné stezce putoval až do Akkonu, jako ve starověku Ptolemaios, cestoval dál do Palestiny, s karavanami přes pouště, podél Eufratu, pořád dál směrem na východ, odlehlými vysokohorskými oblastmi, Persií až do dnešního Afghánistánu. Otec nám často vyprávěl o Ambrosiovi, jehož zápisky se prý z velké části ztratily v napoleonských válkách, jen pár zažloutlých pergamenových listů má ležet ještě někde ve staré dřevěné bedně ve stodole, ručně popsané stránky, na nichž píše o své cestě po Persii. Nakonec se prý Ambrosius opět vrátil k nám do vsi, vypravoval o neznámých druzích ptáků a lidech s duší mírného zefýru, kteří se s ornitoptérami a vlastnoručně sestrojenými draky spouštěli z vrcholů pohoří Hindúkuš a plachtili v povětří vysoko nad zemí. Nevím, co je na těch historkách pravdy, jestli tomu sám táta věřil. Každopádně miloval, když o tom mohl mluvit. Za pohořím Hindúkuš je prý země ptáků, říkával, žije tam možná víc druhů ptactva než v celé Evropě a vůbec v celém západním světě, je to tou jedinečnou modří nebe.

Pondělí, 14. dubna 2003, Afghánistán, letiště

Sanitní desátník Paul Arimond, IV. pěší prapor

Nad prašnou rolovací dráhou poletují straky. Tento zdejší asijský druh má úzký, zelenavě se lesknoucí lem zobáku a dlouhá, bronzově zbarvená ocasní pera, je o malinko větší než náš domácí druh (Pica pica germanica). Má tu být pět různých poddruhů. Naposledy jsem viděl straky v Lüneburgu v kasárnách, seděly a krákaly v koruně osiky, zatímco my se ve školicí místnosti připravovali na nasazení v Afghánistánu.

Straky na rolovací dráze se handrkují o mládě, které pravděpodobně ukradly v nějakém hnízdě. Vzlétnou, křídla jen kmitají v prudkém světle. Zatímco se tahají o ptáče, blýskají se jejich černo-bílá křídla omračující krásou, nato si za skřehotání vykračují kolem dokola houpavým krokem jako radní.

Obléknu si neprůstřelnou vestu, nasadím batoh, pochoduju s kamarády kolem vysokých barikád s ostnatým drátem. Slunce žhne, helma mi sklouzává po zpoceném čele. Okolí se blyští ve fantastických odstínech hnědé. Jemný prach barvy důkladně rozdrcených vaječných skořápek, hnědá barva skal a hněď načervenalých kamenů, nízké křoví, tamaryškovité stromy, jejichž jehličí pastelově září, maličká zrnka písku, jež mi usedají na rty a na obočí; oslněn zamhouřím oči a krátce nato je zase otevřu. Straky zmizely, pro ně žádné ploty nebo uzavírky neexistují.

Když jedeme autobusem z letiště do tábora a já zpoza tónovaných oken zvědavě pozoruju ruch města, ptám se, kde si tady straky staví hnízda. Vědomí, že tady jsou, je útěšná vzpomínka na domov.

Úterý, 15. dubna 2003

Večer v táboře, ještě v provizorním stanu, píšu dopis Janovi. Jsme přáteli od mládí, dopisy jsme si ale nikdy nepsali – kdykoli jsme se mohli sejít a povídat si, proč bychom si měli psát? Od naší nehody Jan nemluví, každopádně neříká nic, co by se dalo označit za mluvu, jen blábolí zmatené věci, jsou to divné, znepokojivé zvuky, kterým nikdo nedokáže rozumět, ani jeho matka Odetta si s tím neví rady. Je často bezradná, když ho slyší, a lékaři říkají jen, že Jan utrpěl nevratné poškození mozku. Při nehodě mu praskly lebeční kosti a vmáčkly se do mozku, levé oko má poškozené. Nedokáže už si na nic vzpomenout. Nevím, jestli Jan chápe, co mu z Afghánistánu píšu, nechce se mi věřit, že je teď všechno v jeho mozku pohřbené, všechny ty společné nápady a zážitky. Chtěl bych si uchovat Jana ve vzpomínkách takového, jaký byl před naší nehodou. Po maturitě jsme chtěli jít studovat, já chtěl cestovat, naučit se řeč ptáků, a Jan mě měl na mých cestách doprovázet. Bájili jsme a smáli se tomu, protože jsme věděli, jak je to všechno bláznivé, nic než sen.

Pokouším se Janovi vysvětlit, proč jsem šel k bundeswehru a stal se sanitářem, proč jsem se dobrovolně přihlásil na misi do Afghánistánu. Popisuju mu místní okolí, píšu o kamarádech, se kterými žiju v polním táboře, o jezeře nedaleko tábora a o všech ptácích, které jsem tu dosud pozoroval.

Po nehodě jsem žil několik měsíců jako ve vakuu, čekal jsem, co bude. Celý můj život ztratil smysl, ležel jsem na posteli a tápal v myšlenkách, bezcílně se vláčel, nic mě nezajímalo. S nikým jsem nechtěl mluvit o tom, co se stalo, ani s Theresou. Cítil jsem, že bych ztratil i ji, ale nemohl jsem proti tomu nic dělat. Nechtěl už jsem studovat, jak jsem původně zamýšlel, nehledal jsem si ani práci ani místo v učení. Často jsem se hádal s matkou, snažil jsem se ji přesvědčit, že se to nevyplatí, začínat něco nového, když mě stejně brzy povolají do armády.

Středa, 16. dubna 2003

Náš polní lágr je oplocený prostor se stany, kontejnery na spaní a pro správní účely, barem, pizzerií, nákupním centrem a poštou, dokonce i kaple tu je. V táboře jsou rozmístěni vojáci čtyř národností. Když jsem přijel, vypadal camp už úplně přeplněný, protože každý měsíc přijížděly nové kontingenty.

První den jsem s ostatními nově příchozími vyřídil potřebné formality, jeden důstojník nás upozornil na bezpečnostní opatření a mluvil o pumových atentátech, rakety že odpalují na tábor z rozeklaných hor několikrát týdně, ovšem málokdy způsobují škody, vybuchují jen v oblasti mimo tábor. Při obchůzce nás zdraví kamarádi, co sedí na rozkládacích židlích před svými obytnými kontejnery, pod maskovacími sítěmi roztaženými proti slunci, poslouchají muziku. Mezi kontejnery založili místní dělníci štěrkové cesty. Většina plochy v táboře je vysypaná štěrkem, aby se zabránilo rozšíření dotěrných pískomilů v táboře. Odpoledne se dělají pasové fotky do bezpečnostních průkazů, bez průkazu se nesmí v táboře nikdo zdržovat. Na fotce už mám nakrátko ostříhané vlasy, skoro všichni v táboře si nechávají stříhat vlasy a narůst vousy. Na fotce se zprvu nepoznávám, leknu se, myslím, že jsem úplně změněný. Pak si ale všimnu malého hrbolku na hřbetu nosu. Jako dítě jsem se rozeběhl proti proskleným dveřím a přerazil si při tom nosní kost.

Během naší obchůzky najdu ptačí pírko. Uhladím ho a založím si ho do notesu – první pírko, které jsem tu našel. V této zemi je spousta druhů, které neznám, tenhle pták bude přibližně stejně velký jako sýkorka. Pírko je vlivem silného slunečního svitu vybledlé.

Sobota, 19. dubna 2003

Doma jsou teď Velikonoce. Theresa zmínila, že v Eifelu od Velkého pátku zase sněží. Včera mi překvapivě volala. Zatímco jsme telefonovali, seděla v regionálním vlaku do Gerolsteinu. Nemluvil jsem s Theresou tak dlouho, tak jsem byl šťastný, že slyším její hlas. Vyprávěla, že byla v Kallu navštívit Jana. Potom čekala v kavárně v supermarketu na vlak. Matka, která v kavárně zase pracuje jako obsluha, jí dala moje telefonní číslo. Theresa mluvila o Janovi a o své práci v hřebčíně nedaleko Maaru. Vždycky chtěla být chovatelkou koní, miluje koně. Někdy během cesty se spojení přerušilo.

Ambrosius popisuje pět druhů strak, které pozoroval při své cestě po Afghánistánu, liší se ornamenty na peří, barvou ocasu a zobáku a dále velikostí. Straky patří do čeledi krkavcovitých, a přesto jsou pěvci, i když podle jejich hlasitého krákání a skřehotání by to člověk nutně nepředpokládal. Vyskytují se téměř na celé naší planetě. Říká se, že jedna straka přináší štěstí, jiná neštěstí. Už Plinius starší si velice považoval inteligence těchto ptáků. Domníval se, že nacházejí zalíbení ve vyjadřování určitých slov a nejen že se je naučí, ale milují je, potají pečlivě přemýšlejí o jejich užití a neskrývají, nakolik je to zaměstnává. Je to prý prokázaný fakt, že straky umírají, když ztroskotají na obtížnosti nějakého slova. Když mi bylo dvanáct, choval jsem straku, která vypadla z hnízda. Každé ráno, než jsem šel do školy, jsem ji krmil, brzy byla krotká, sedala mi na rameno, popotahovala mě za ušní lalůček a doprovázela mě na procházkách.

Večer, když mám zážitky zapsané v deníku, se pokouším kreslit straky, co jsem sledoval na letišti. Spousta ornitologů si fotí ptáky, které pozorují, já bych ale kvůli takovým fotkám přišel o vzpomínku na to, co jsem viděl. Já straky kreslím a myslím na Theresu.

 

© Z němčiny přeložila Jitka Nešporová.
Na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatele.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.