Šimáček, Jiří: Prvotřídní hajzl

Šimáček, Jiří
Prvotřídní hajzl

recenze beletrie česká

Úspěšný spisovatel Jiří Šimáček publikoval na konci loňského roku čtvrtou knihu. V románu sází na některé konstanty svého psaní, celek se mu však rozpadá pod rukama – a neústrojně popsané sexuální scény nejsou ještě tím největším nedostatkem.

Brno, Jihoafrická republika a rolexky
Jiří Šimáček
: Prvotřídní hajzl. Druhé město, Brno, 2019, 326 s.

Spisovatel Jiří Šimáček (*1967) debutoval v roce 2009 knihou Snaživky. Poté vydal tituly Charakter (taky ještě Mädchen, Ničema a Oskar) (2012) a Malá noční žranice (2014). Všechny tři knihy byly nominovány na Cenu Josefa Škvoreckého. Přestože Šimáček nevyšel z klání ani jednou jako vítěz, bylo zřejmé, že jde o autora, který píše solidně a jeho tvorba je konzistentní. Po pětileté tvůrčí odmlce publikoval tento spisovatel na konci loňského roku svou v pořadí čtvrtou knihu, román Prvotřídní hajzl. Nakladatelství Druhé město, kde titul vyšel, navíc v těchto dnech vydává komiks Článek II., na němž Jiří Šimáček coby scenárista spolupracoval s výtvarníkem Jánem Lastomirským.

Už ve svých předchozích knihách zaujal Jiří Šimáček tím, že dovedl vytvořit a ku prospěchu věci využít postavy loutkovité, schematické. Protagonisté (zároveň antagonisté) jeho knih nebyli povětšinou psychologicky propracovaní, spíše šablonovití, vymezení několika snadno rozklíčovatelnými vlastnostmi, díky tomu však také výrazní a zábavní. Podobný princip autor využívá i ve své nové knize. Ústřední postavou Prvotřídního hajzla je zkorumpovaný policista přezdívaný Náčelník. Vyžívá se v drahých hodinkách (opravdu drahých hodinkách, rolexky jsou pod jeho úroveň), neméně kvalitním alkoholu a v neposlední řadě zbožňuje operu. A to proto, že „[v]ečer v opeře nikdy nekončí otázkou – končí prohlášením; neumožňuje různé výklady – je jasný a čitelný; postavy jsou stereotypní, děj banální“ (s. 78). Těmito slovy Šimáček do jisté míry (mimoděk) charakterizuje vlastní způsob psaní.

Na začátku sledujeme, jak Náčelníkovi podřízení zpackají akci, při níž jim unikne Adam Konzl, zlodějíček, jenž byl zatažen do Náčelníkových obchodů s kradenými auty a jehož prostřednictvím se autoritativní policista dostává do blízkosti dívky jménem Tereza. Nadto musí Náčelník řešit problémy jednoho ze svých podřízených, který se zapletl s vdanou ženou a situace se mu vymkla z rukou. Samozřejmě jedná především ze zištných důvodů: „Nejde jen o otázku loajality, jde i o to, že si nemůže dovolit, aby Korsta někdo vyšetřoval, aby mu lezl do počítače, aby se ho kdokoli ptal na cokoli. Ten idiot by byl schopný rozvykládat se nakonec i o své pracovní náplni na oddělení vedeném Náčelníkem. Tohle prostě musí nějak vyřešit, toho troubu z toho musí dostat a pak si z něj prostě udělat vděčnýho negra – normálního negra na vodítku.“ (s. 61)

Citovaná ukázka nejen postihuje způsob Náčelníkova myšlení, ona ho i vyčerpává. Po několika setkáních s ústřední postavou knihy ji máme přečtenou, a nabízí se tak otázka, co se na následujících více než třech stovkách stran bude dít. A s touto otázkou se pojí očekávání výrazného příběhu, jímž by tato výsostně nesympatická (asociální a rovněž výrazně misogynní) postava prošla. Bez něj – to je od začátku zřejmé – bude kniha šustit papírem.

V anotaci Prvotřídního hajzla mimo jiné čteme: „Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, jíž je čím dál víc posedlý.“ To je nástin jedné linie románu, která se od začátku jednoznačně pne k finále, patrně předem promyšlenému a připravenému. Je zřejmé, že Jiří Šimáček vystavěl situace spjaté s Náčelníkem (jeho strasti s podřízeným-svůdcem nevyjímaje) tak, aby se vše na konci protnulo a zapadlo do sebe. V románu však sledujeme ještě jednu linii. Té dominuje sedmdesátiletá Anna, která žije v Jihoafrické republice a po smrti matky, české emigrantky jménem Lisa Biggs (dříve Alžběta Procházková), se jí dostane do rukou dokument, v němž je popisován její otec, bývalý komunistický aparátčík a titulní „prvotřídní hajzl“. Dokument Annu čím dál více přibližuje k České republice, a je proto evidentní, že se tato linie příběhu s „linií Náčelníkovou“ nějakým způsobem protne. (Ty, které by zajímalo, jak k tomu dojde, lze opět odkázat na anotaci románu, jež se však může jevit jako příliš návodná.)

Kulisy Jihoafrické republiky v Šimáčkově podání působí přesvědčivě (alespoň ty, v nichž se pohybuje Anna, tedy „společenství lidí, kteří sdílejí bezpečný a vysoce kvalitní životní styl“). Podobně sugestivně vykreslil Jiří Šimáček prostředí Brna, v němž se odehrává Náčelníkova linie příběhu. Právě přesvědčivost je však nakonec něco, kvůli čemu román jako celek pokulhává, protože na jejím pozadí vystupují nedostatky v jiných plánech o to výrazněji.

Netýká se to jen (záměrné) plakátovosti postav – čestnou výjimku tvoří především Jihoafričanka Anna –, ale také způsobu, jak je poskládán příběh. Už zmiňované Náčelníkovo klíčové setkání s mladou ženou (tou je dle očekávání Tereza) v rámci příběhu sehrává nezpochybnitelnou roli; pokud by však nebylo vetknuto do anotace, že je Náčelník Terezou „čím dál více posedlý“, čtenář by jen stěží odhalil, že se na stránkách knihy něco podobného odehrává, tedy že Tereza na ústřední postavu Náčelníka působí zrovna takto. Skutečnost, že Náčelník masturbuje nad její fotkou, totiž není vzhledem k charakterizaci dané postavy nijak překvapivá a není zřejmé, že je dokladem Náčelníkovy klíčící posedlosti. Rozpaky vyvolává také závěr románu, jenž je sice, jak bylo naznačeno, pečlivě připravený, zdá se však, jako by s přibývajícími stranami Jiřímu Šimáčkovi trochu docházel dech či jako by chtěl mít výsostně nepříjemnou postavu Náčelníka konečně z krku. Dalším nedostatkem titulu je autorova doslovnost – vše je čtenářovi naservírováno na stříbrném podnose, přičemž „vysvětlovány“ jsou v mnoha případech skutečnosti zcela evidentní.

Je to škoda, jelikož smysl pro zkratku, zjednodušení a karikaturu má Jiří Šimáček po letech zdá se v malíčku. Stejně tak cit pro dramatičnost – vyprávění má občas švih, který čtenáře přiměje obracet stránky téměř náruživě. Podobných míst je však v knize moc málo na to, aby vyvážila nedostatky tohoto titulu. Možná by Prvotřídnímu hajzlovi prospěla důkladnější práce redaktora – taková námitka je samozřejmě čistě spekulativní, avšak vzhledem k množství „vycpávkových slov“, která v knize zůstala (zarážející je především míra výskytu částice „prostě“), se dá předpokládat, že adekvátní práce na textu odvedena nebyla. (Třeba by pečlivější redaktor z románu odstranil i sexuální scénu, se kterou se Jiří Šimáček umístil na sedmém místě v anketě Bad Sex in Fiction Award 2019 časopisu Reflex.) Z hlediska přístupu nakladatele ke knize lze na druhou stranu ocenit ilustrace Jiřího Franty, které vhodně podtrhují ráz vypravování.

Cena Josefa Škvoreckého se (bohužel) již tři roky neuděluje. Se svou novou knihou by se však Jiří Šimáček pravděpodobně nepodíval ani mezi nominované.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1169x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce