Gefen, Iddo: Chof ha-jam šel jerušalajim

Gefen, Iddo
Chof ha-jam šel jerušalajim

ukázka beletrie zahraniční

Prvotina mladého izraelského autora Idda Gefena obsahuje kratší i delší texty – některé palčivě realistické, v jiných se magický realismus přelévá téměř do žánru sci-fi. Všechny ale spojuje jakási snivá nostalgie, vzpomínání na staré zašlé časy.

Jeruzalémská pláž
Iddo Gefen
: Chof ha-jam šel jerušalajim. Kinneret, Zmora-Bitan, Dvir, Chevel Modiin, 2017, 320 s.

Sbírka povídek Chof ha-jam šel jerušaljim (Jeruzalémská pláž) je prvotina mladého izraelského autora Iddo Gefena (*1992). Všechny texty spojuje jakási snivá nostalgie, vzpomínání na staré zašlé časy. Jedna z postav setrvává ve vlastních snech, jiná postava umí lidské sny ovlivňovat a utvářet, hlavní hrdina povídky Šaloš šaot mi-berlin (Tři hodiny od Berlína) prožívá vlastní život intenzivněji ve virtuální realitě Facebooku. Všechny postavy se tak ocitají v určité limitní fázi – na okraji reality i na pokraji vlastních sil.

Jeruzalémská pláž
Vydali se po stopách její nejzazší vzpomínky, hledat sníh na pláži v Jeruzalémě. Zítra ji už předá do ústavní péče, ale teď spolu ještě jedou autobusem číslo 480, na předposlední sedačce odzadu. Lilian usnula, Sami se otočil k okénku a pohladil koženou vyšisovanou tašku. S jistotou věděl jen jedno – svět se od té doby, co jej navštívil naposledy, změnil. Ona už z jejich malého bytu v Ramat Gan léta nevycházela a on nechodil ven bez ní. Díval se na lesnaté kopce podél cesty, pamatoval si je špičatější, a pomyslel si, že zub času neušetřil ani je.

„Pamatuješ na ten velký požár?“ zeptal se jí, a ona neochotně škubla hlavou, chtěla se dál oddávat spánku.

Tři výrostci, kteří seděli na zadních sedadlech, se hlasitě rozesmáli, vyrušili jej z nostalgie. Jeden z nich pustil z telefonu hudbu, která postupně ovládla zadní část autobusu. Sami se neúspěšně snažil zachytit slova textu. Nerad se hádal, ale strach, že se kvůli hluku Lilian probudí, byl silnější. Věnoval jim významný pohled.

„Musíte tak hlučet?“ zeptal se a doufal, že v jeho hlase nezaznamenali lehký třas. Kluk s telefonem hudbu vypnul, ale schválně si dál zpíval. Sami se znovu zadíval na krajinu za oknem, ale uklidnit se nedokázal.

Autobus přijel do města, v němž kdysi bydleli, a projel kolem bílého klenutého mostu. Sami byl na tuhle chvíli připravený, vytáhl z kapsy žlutý fotoaparát na jedno použití a pokusil se v objektivu zachytit impozantní stavbu. Nicméně už za tři dny, až dostane vyvolané fotky, zjistí, že mu most unikl a místo něj že zachytil zacpanou křižovatku u příjezdu do města a odraz zívajícího chlapíka na sedadle před nimi.

Autobus přijel na hlavní autobusové nádraží, cestující začali vystupovat spolu s výrostky, kteří Samiho poplácali po zádech a popřáli mu hezký začátek nového týdne. Lidé hrnoucí se ven Lilian probudili a ona pomalu otevřela oči. Byly kaštanově hnědé a Sami se nejednou podivoval, že jsou snad s přibývajícími léty větší a větší. I vlasy a snědou pleť měla zbarvené do hněda; jednou jí řekl, že díky ní zjistil, jakou hloubku v sobě může jedna jediná barva ukrývat.

„Kde jsme, Sami?“ zeptala se a on neodpověděl. Pomalu vstala a na hlavě se jí odkryla malá lysinka. Sami jí vlasy spěšně upravil a doufal, že si toho ve vyprazdňujícím se autobuse nikdo nevšiml.

Až když se zeptala podruhé, odpověděl, že jsou v Jeruzalémě, a šeptem dodal, že nemá sílu jí to opakovat pořád dokola.

***

Pomalu se vykolébali z autobusu. Mladá praktikující dívka v tričku sionistické organizace mládeže Bnej Akiva nabídla, že jim pomůže, ale Sami jí rychlým posunkem ruky naznačil, aby si jich nevšímala. Sami s Lilian se s postupujícím věkem scvrkli, až je teď dav téměř pohltil. Přimknutí jeden k druhému se dlouho prodírali ven z autobusového nádraží, zdolávali schody, výtahy a kluzké dlaždice, až se dostali k východu na Jafskou ulici. Přiblížili se ke dveřím, když najednou překvapilo slunce začínajícího srpna Lilian nepřipravenou.

„Je mi zima, Sami,“ řekla a schoulila se k němu. „Asi bude brzy sněžit.“

„Je léto,“ snažil se ji přesvědčit, ale Lilian na to nic neřekla. Přivinula ruce k tělu a roztřásla se. Ani dnešní parný den jí nevymluví zasněženou vzpomínku. Sami si povzdechl a položil tašku na zem. Pomalým, znaveným pohybem z ní vyndal bílý kabát, který jí kdysi pořídil. Teď už jí sice byl o dvě čísla větší, ale ona trvala na tom, že jej bude dál hrdě nosit. Zvedla ruce do výšky, jako holčička, která čeká, až ji po koupání zavinou do osušky, a nechtěla se hnout z místa, dokud jí Sami neuvázal kolem krku ještě šálu. Až potom vykročila z budovy autobusového nádraží, aby společně zamířili k tramvaji.

***

Sami držel Lilian za ruku a prosil ji: „Nechoď nikam,“ i když si nebyl jistý, jestli ho v hluku rušné ulice slyšela. „Kde jsme?“ ptala se zas a znovu a on neodpovídal. Oči upíral na železné šedivé koleje a s nastraženýma ušima čekal, až uslyší přerývané hrčení motoru. Už léta z novin hltá zprávy o zázračných vozech, které brázdí ulice města, a teď je měl spatřit na vlastní oči. Znovu z tašky vyndal fotoaparát, ale hned jej zase schoval, rozhodl se šetřit filmem.

Tramvaj se pomalu, ztěžka blížila, až zastavila ve stanici. Byla obrovská a stříbrná, přesně jako si ji Sami představoval, podobná železné šelmě z Danielova proroctví. Popošel dopředu, až stál na samém okraji perónu. Lilian zůstala schovaná za ním.

„Věřila bys tomu, Lilian? V Jeruzalémě už zase vedou koleje,“ řekl.

Otevřely se dveře. Sami zatáhl Lilian za ruku, aby popošla dopředu. Chtěl spolu s ní nastoupit do vozu, ale smetl ho nekonečný proud lidí. Vrásčité ruce Samiho s Lilian se rozpojily a osiřelí staříci se dlouhé vteřiny zmítali jako roztržený list papíru, dokud se opět neshledali a znovu nestmelili. Nastoupit se jim podařilo teprve napotřetí, tiskli se k sobě a vybojovali si svůj prostor. Mladý muž s kipou na hlavě hlasitě zašeptal manželce: „Už jenom ten kabát kolik zabírá místa.“ Sami na to nic neřekl. Byl příliš zaneprázdněný snahou udržet se na nohou. Lilian vůbec nevnímala okolí. Tramvaj se rozjela a ona pozorovala městské budovy a Samimu připadalo, že se na ně dívá jako na známého, kterého už celé roky neviděla; byly jí povědomé, jen si nemohla vzpomenout, odkud je zná.

Na zastávce u trhu Machane Jehuda z tramvaje vystoupili.

„To už jsme u moře?“ podivila se Lilian. Neodpověděl. Koleje s sebou odnesly jemu známou Jafskou ulici a zanechaly jej ztraceného v čase a prostoru.

Procházeli se nazdařbůh v paprscích jeruzalémského slunce tak teplých jako v jeho vzpomínkách. Byl by nesmírně rád, kdyby ho zastavila, jako to v minulosti udělala už tolikrát. Kdyby mu řekla, aby dal pokoj s těmi nesmysly, a potom by celou tu nepříjemnost vyřešila sama a někoho z kolemjdoucích by se zeptala na cestu. Jenže ona neřekla nic, otřela si čelo orosené potem a snažila se udržet s ním zrychlující se krok. Teprve když už byli úplně vyčerpaní, všiml si Sami lidí, kteří proudili v obou směrech jednou z uliček. Táhl Lilian za sebou, až se ocitli před řadou stánků, na nichž se vršila zelenina, pečivo a oříšky. Sami se spokojeně pousmál a spěšně zvědavě pohlédl na Lilian. Ta, jak doufal, zavřela po několika vteřinách oči, aniž by věděla proč.

Za mlada říkávala, že se návštěvníci trhu nechávají svými smysly oklamat. Mají za to, že celý zážitek spočívá v několika barvách a vůních a přitom netuší, že nejdůležitější je najít ve všem tom nesmírném hluku tichý bod. A pak, aby objasnila své tvrzení, ho vzala na místo, kde se na trhu srocovalo nejvíc lidí, vedle kořenářky s namalovaným obočím, a přiměla ho zavřít oči. Pokusit se vnímat pohyb lidí procházejících kolem nich, proudících jedním směrem jako vodní tok. Teď opět zkusil zavřít oči, ale stejně jako tenkrát ho i dnes přemohl strach.

Na trhu už nebyl víc než šedesát let. V den jeho dvacátých třetích narozenin spolu z Jeruzaléma odešli a od té doby se sem už nepodíval. Nikdy by jej nenapadlo, že bude po trhu chodit jako turista, cizinec. V dětství pracoval léto co léto ve strýčkově pekařství a dobře si pamatoval zarudlé upocené turisty, kteří procházeli kolem stánků v širokých slamácích a luxusních italských košilích a zkoumavými pohledy antropologů dávali najevo, že tu jsou jen na skok, až si říkal, jestli nevážili celou tu klikatou cestu do Jeruzaléma jen proto, aby si připomněli, kým nejsou. Lilian se na rozdíl od něho na trh několikrát vrátila se školními výlety, na které jezdila jako učitelský doprovod. V takových výjimečných dnech zavřel kovářskou dílnu dřív než obvykle a spěchal domů, kde na ni netrpělivě čekal u dřevěného kuchyňského stolu. Hned jak se vrátila, ještě než si stačila odložit tašku, už se vyptával: na ceny rajčat a baklažánů, brambor a květáku, na krámek dávno zesnulého strýčka, zajímalo jej, jaké se objevilo nové zboží a jaké zboží nenávratně zmizelo. Odpovídala mu pomalu. Přidávala a doplňovala další a další slova, věděla, že vyprávění o trhu potřebuje stejně, jako potřebuje věřící slyšet nápěv modlitby.

Kdy mu vyprávěla o zasněžené pláži? Nebyl si jistý. Ale bylo to tady, na jednom z jejich prvních setkání, když si přišla do pekařství koupit šabatový chléb, chalu, a pak se spolu vytratili do jedné z přilehlých uliček. Tam mu vyprávěla o své prvopočáteční vzpomínce. O dětech dovádějících ve sněhu, které jej holýma rukama odhrabovaly a hledaly zmizelá zrnka písku. O dospělých mužích a pěstěných paničkách, kteří seděli na zelených lehátkách v tlustých županech a v té nesnesitelné zimě se pokoušeli opalovat. O mušlích vykukujících z bílých sněhových vloček a matkách, které pokřikovaly na děti, aby neběhaly bosky, protože měly strach, že nastydnou. Vyprávěla i o sobě, o tom, že se jako jediná odvážila vlézt do ledové vody. Popisovala, jak pomalými kroky vstoupila do moře mezi ledové kry plovoucí na hladině. Vyprávěla, že zavřela oči a ponořila se hluboko do vody. Otevřela je jen na okamžik a spatřila před sebou tu nejmodřejší modř, jakou kdy v životě viděla.

Sami dodnes nepřestal litovat toho, co jí tenkrát řekl. „Určitě se ti to jen zdálo,“ prohlásil a potom s jistotou dodal: „Už několik let tu sníh nikdo neviděl. Natož moře.“ Od té doby mu už o své první vzpomínce nikdy nevyprávěla. Zpočátku si byl jistý, že je jen otázka času, kdy ji přesvědčí, aby se o pláži zmínila znovu, ale teprve s postupujícími roky pochopil, jak je neústupná. Nehledě na to, jak moc se omlouval a doprošoval, ona zatvrzele mlčela. I potom, co poznali tělo toho druhého, i když už byli svoji, i po mnoha letech, když se přestěhovali do chráněného bydlení na druhé straně města. Trvala na tom, že taková vzpomínka je příliš vzácná, než aby ji svěřila do rukou jinému člověku, třeba milovanému.

A potom přišel Alzheimer a vzpomínky jí vyškubl, jednu po druhé. Svatební cestu do Říma, ten večer v čínské restauraci, pokutu, kterou dostala na dálnici z Haify do Tel Avivu, smrt syna, chuť pistáciové zmrzliny, komické scénky kultovního tria Hagašaš hachiver, první cigaretu, kterou vykouřili společně, válku, která pominula, i tu, co přišla po ní, tatínkův hlas, psa, kterého se na tři dny ujali a nakonec stejně zjistili, že patří sousedům, výlet do vádí Nachal David i to, jak uklouzla, dva roky v Bostonu, vachrlaté záchodky na kolejích Hebrejské univerzity, strach ze smrti, přesné instrukce, jak připravit její milovanou kávu, úvodní větu Anny Kareniny, den, kdy prvně potkala Samiho.

***

Všechny vzpomínky přikryla prázdnota. Všechny kromě vzpomínky na zasněženou pláž v Jeruzalémě. Té se odmítala vzdát. Znovu a znovu se vyptávala, kdy už se tam pojedou podívat, a tiše, mumlavě se o pláži zmiňovala i ze spaní. Ale pokaždé, když ji Sami požádal, aby mu znovu popsala svou první vzpomínku nebo aby mu řekla, kde přesně se pláž nachází, odmítla a uzavřela se do svého mlčení. Připomínal si, že nejde o skutečnou vzpomínku, ale to jeho frustraci nijak nezmírnilo. Kolik bolesti mu působilo vědomí, že se s ním nechtěla podělit o poslední náznak ženy, kterou kdysi bývala. Dokonce i ve chvíli, kdy stáli uprostřed trhu. Dokonce i když ji prosil, aby aspoň naznačila, kterým směrem se mají vydat – mlčela.

„Zeptej se jí,“ řekla Lilian a ukázala na prodavačku u jednoho z krámků. Sami k trhovkyni přistoupil, a po mírném zakoktání se jí zeptal, jestli neví, kde je tady jeruzalémská pláž. Prodavačka si ho změřila pohrdavým pohledem z výšky dřevěného štokrlete, na němž stála, a s odpovědí se vůbec neobtěžovala. Dál rovnala kupu sladkých brambor, jako by to byly knihy na poličce.

„Na něco se vás ptal,“ vyštěkla Lilian zpoza zamlženého vědomí, aby hájila manželovu čest, „na něco se vás ptal, proč mu neodpovíte? Ptal se vás, ptal se.“ Přiblížila se ke stánku, a prodavačka ustrašeně ucukla, schovala se za hradbou cuket a šeptem přiznala: „Popravdě řečeno nevím, jak vám odpovědět.“

Sami se spěšně omluvil a odtáhl Lilian pryč. Zastavili se v jedné boční uličce a ona ještě dlouho mumlala: „Proč ti neodpověděla? Proč neodpověděla?“

Silnými prsty ji trpělivě hladil po hlavě, znovu jí upravil vlasy. Koupil jí tureckou cukrovinku lokum s mandlemi, připomněl jí, že byly časy, kdy jí podobné sladkosti nosil každý pátek. Ona uždibovala lokum a mlčela. Potom procházeli mezi stánky a Lilian věnovala kus cukrovinky žebrákovi, kterého si všimla cestou. Vyšli na druhé straně trhu, přešli přes vybledlý přechod a ocitli se ve čtvrti Nachlaot. Hluk nechali za sebou. Ulice byly úzké, ale v porovnání s přeplněnými uličkami trhu působily prostorně. Sami se zadíval na malé domky. Za mlada měl pocit, že přesně odpovídají jeho velikosti. Držel Lilian za ruku a šetrně ji vedl mezi poklopy kanálů a plynovými bombami, střežil ji, jako děti střeží a opatrují svého prvního domácího mazlíčka. Po krátké chůzi se zastavili před synagogou, kam kdysi chodívali. Kolem prošli čtyři ortodoxní mladíci, kteří vstoupili dovnitř. Tolik by si přál, aby na podobná místa někdo připevnil pamětní desku. Byl by se spokojil i s malou dřevěnou cedulkou s nápisem: „Zde si Sami s Lilian během večerní modlitby posílali psaníčka.“

Lilian byla unavená. Demonstrativně prohýbala kolena a Sami ji spěšně zavedl na lavičku u nedalekého hřiště. Na okraji hřiště stály čtyři vzrostlé stromy, jež posloužily jako fotbalové branky několika klukům a holčičkám, kteří si hráli na vydlážděném plácku zasypaném pískem. Sami usadil Lilian na lavičku a ona sledovala děti a usmívala se. Zatleskala jim a ony jí na oplátku zamávaly. Sami vyndal z tašky zelený igelitový sáček s pomerančem. Posadil se vedle ní, vylovil pomeranč ze sáčku a oloupal jej kuchyňským nožem, co vzal s sebou. Sundal Lilian kabát i šálu, aby se neušpinily, a po jednom jí podával měsíčky pomeranče. Mezi prsty mu stékala šťáva. „Děkuju,“ řekla s každým dalším dílkem, který dostala. Možná s každým soustem vždy znovu objevuje chuť ovoce, pomyslel si a ta představa jej téměř utěšila.

Přesně ve chvíli, kdy se Lilian chystala sníst poslední dílek pomeranče, jí na hlavě přistál fotbalový míč. Vletěl jí do tváře a vyrazil jí z ruky kousek ovoce, který spadl na zem. Lilian vykřikla, zavřela oči a rychle si přikryla hlavu křehkýma rukama. Sami ji zavinul do kabátu, jako by ji mohl uchránit před celým světem. Jedna z holčiček v džínové sukni a modrém školním tričku se k nim váhavě přiblížila, zatímco ostatní děti se postavily do nepravidelné řady za ní. „Promiňte, dáte nám ten míč?“ zeptala se a Sami si nebyl jistý, jestli řekla promiňte, protože se chtěla omluvit, nebo jenom nevěděla, jak jej oslovit.

„Vy jste se snad zbláznili?“ zakřičel a holčička ustoupila. „Jste normální? Mohli jste ji zabít.“ Holčička si dala ruce za záda a dál mlčela, což ho rozčílilo ještě víc. „Jseš slepá, nebo co? Málem jsi ji zabila,“ obvinil ji a nechal vzteku volný průchod.

„Promiňte,“ řekla znovu holčička. „Vrátil byste nám jenom ten míč?“

Míč ležel mezi ním a Lilian. Byl to bílý zaprášený míč sešitý z gumových pětiúhelníků. Vzal míč do třesoucích se rukou a chtěl jej holčičce vrátit, ale potom se znovu podíval na Lilian strnulou strachy. Aniž by se nad tím pořádně zamyslel, vzal nůž a z posledních sil balón propíchl.

Balon se postupně smršťoval. Spadl na zem a skutálel se k nohám holčičky. Ta si sice zakryla oči rukama, ale nechala si mezi nimi dostatečně velké škvírky na to, aby viděla tu pohromu. Začala natahovat, načež se otočila a odběhla cestičkou kolem synagogy. Jeden chlapeček vykřikl, že je vrahoun, a potom zmizel spolu s ostatními vystrašenými dětmi.

Hřiště zůstalo prázdné. Sami pohlédl na Lilian. Na hlavě se jí zase odkryla lysinka. Snažil se jí znovu vlasy upravit, ale Lilian odmítala spustit ruce. Zůstala schoulená a on už neměl sílu jí odporovat. Hodnou chvíli tak seděli, až slunce zmizelo za budovou synagogy. Sami znovu objal oběma rukama tašku, pokusil se spočítat listy na stromě, ale nepodařilo se mu to. Potom z tašky vyndal fotoaparát, jemně Lilian nadzvedl levou ruku a vyfotil její unavený profil, řekl si, že i takovéhle chvíle je třeba zdokumentovat. A pak se pomalu sklonil a zvedl měsíček pomeranče, který spadl na zem. Vytáhl z kapsy látkový kapesník a začal kousek ovoce čistit od zrnek písku, která se na něj nalepila.

„Zítra si tě odvezou,“ řekl.

„Na pláž?“

„Budou se o tebe umět postarat líp než já.“

„Kde je ten sníh, Sami?“

„Budu za tebou každý den chodit na návštěvu.“

Sklonila hlavu. Oči měla pořád zavřené.

„Cítím vůni moře, a ty?“

Sami k ní vztáhl obě ruce, hlavu přitiskl k té její a jemně jí hladil po vrásčitém obličeji. Potom jí pošeptal: „Co tam z tebe zbylo?“ a nečekal odpověď. Zavřel oči a snažil se představit si, jak jsou sami dva na její pláži. Jak stojí nazí a vrásčití u vody, ona s povislými hnědými prsy a on se shrbenými zády a bledý ve tváři. Představoval si tu strašnou zimu a jak ho přesvědčuje, aby šel do vody, přestože jemu se vůbec nechce. Jak se pomalu osměluje a cítí chladný písek na mořském dně. A pak, když už jsou do půl těla ve vodě, představil si, jak se Lilian najednou otočí k pláži a položí se do vody. Spěchá, aby ji podržel, zatímco ona pluje na studené vodní hladině.

Otevřel oči, před sebou měl synagogu, a potom se znovu zadíval na malý písčitý plácek. Najednou svižně vstal a Lilian zvedl s sebou.

„Jdeme domů?“ zeptala se a on neodpověděl. Zavedl ji pomalinku na plácek a nohou odstraňoval kamínky štěrku, které jim přišly do cesty.

„Kde to jsme?“ podivovala se, a on se zastavil uprostřed plácku, trochu se sklonil a políbil jí levou ruku. Potom ji pustil a ztěžka poklekl na jedno koleno. Několik minut zůstal klečet, snažil se popadnout dech. S vypětím všech sil poklekl i na druhé koleno, a nakonec si lehl zády do jemného písku. Chvilku nic neříkal a potom vztáhl ruku vzhůru. Přidržela se jej, druhou rukou se opřela o zem a zaklonila se. Leželi vedle sebe a ztěžka oddechovali. Měli mezi sebou trochu místa. Sami pozoroval stmívající se oblohu.

„Jsme na pláži,“ oznámil jí. „Tohle je jeruzalémská pláž.“

Neřekla ani slovo a Sami natáhl obě ruce do stran a začal s nimi těžkopádně hýbat nahoru a dolů.

„Brzy začne i sněžit,“ řekl, „musíme si to nacvičit.“

Nerozuměla mu, ale hned se k němu přidala a také začala hýbat rukama sem a tam.

„A teď nohy,“ zavelel, když s ním srovnala tempo, a ona poslechla. Roztáhla nohy a zase je přimkla k sobě, a zas a znovu, pohyby rozmáchlejšími a jemnějšími, než byly ty Samiho.

Lidé, kteří vycházeli ze synagogy, se na ně nevěřícně dívali, ale oni nerušeně pokračovali dál – Lilian se soustředila na sjednocení tempa rukou a Sami se soustředil na tempo jejího dechu. Nesmáli se, ani se jeden na druhého nepodívali, jen pomalu pohybovali rukama a nohama a rýsovali v písku obrysy stařičkých andělů na jeruzalémské pláži.

 

Překlad © Alžběta Glancová
ukázka z knihy Chof ha-jam šel jerušaljim
na iLiteratura.cz se svolením nakladatele a překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 322x

katalogy

štítky k článku

Inzerce