Borkovec, Petr: Přespal v úlu

Borkovec, Petr
Přespal v úlu

sloupek beletrie česká

Včera jsem už zas někomu vyprávěl o středoslovenských vesnických hospodách – furmanských krčmách, výhřevnách, pohostinstvích U Grófa, pivnicích Koliba a Kúria, gazdovských bistrech a športbarech s názvem Lysec, Turiec nebo Podhájka.

Přespal v úlu

Když tam sedím, říkal jsem, doopravdy nic nechci, jen tam sedět. Všechno, úplně všechno, opakoval jsem, ze mě spadne. Nikde jinde, naléhal jsem, se mi to nestává.
A jako vždycky jsem viděl, že druhá strana neví, o čem přesně mluvím. Tak si tu „nesnadno pochopitelnou pasáž“ objasněme, opoznámkujme. Rok sotva začal a máme zatím, zdá se, dost času na podrobné a pečlivé vysvětlivky na okrajích našich životů:
V hostinci panovala vánoční nálada, ačkoli už bylo dávno po Třech králích. Stromeček blikal, řetězy žlutě svítily ve všech oknech a po všech dřevem obložených stěnách. Nad nálevním pultem pracoval stroboskop, který sprchoval sklo a pomalou hostinskou pomalými barevnými skvrnami. Mezi pivy a sklenicemi s borovičkou tu sedělo devět chlapů. Dva z nich spali na stole. V televizi, taky obtočené světelným řetězem, běžel dokumentární film o leteckých katastrofách. Nikdo nemluvil. Sedl jsem si k vzdálenějšímu stolu, hospodská na mě beze slova mávla prázdným půllitrem a pak prázdným velkým panákem. Na obojí jsem kývl. A když to přede mě obojí plné postavila, upil jsem z toho i z toho a… zahloubal se s ostatními do dokumentu. Letadla hořela jedno za druhým a všude bylo strašně mrtvých. Pod stromečkem ležely nerozbalené dárky, asi atrapy. „Můj ubohý syn, letěl za nevěstou, měli před svatbou,“ plakala žena. Lavice pokrývaly deky a ovčí kůže, z trámu visela dřevěná díže. „Miluju vás. To byla poslední esemeska,“ plakala jiná žena. Všechny sklenice s borovičkou byly velké jako sklenice na vodu, čiré jako křišťál, po okraj naplněné.
Ozval se smích, chlapi cloumali jedním z těch dvou, co spali na stole. Probuzený zvedl vyjevený rudý obličej a nesrozumitelně nadával. Byl mladý, obtloustlý a hezký. Druzí dva se mu začali hrabat v hustých černých kudrlinách, rozcuchali je na všechny strany, dusili se smíchy a upravili ho „na dirigenta“. Potom vytáhli mobily a udělali pár fotek. Kudrnáč se rozpačitě šklebil a bez přestání ukazoval na druhého muže, co spal na vedlejším stole, a drmolil:
„A co tamten? Co tamten! Tamten co?“
„Toho nech na pokoji. Ten spí v úlu,“ utnul ho zničehonic chlap od vedlejšího stolu.
Všichni ztichli. Muž s kudrnami zas usnul na stole, v televizi šly klipy.
Nejspíš jsem špatně rozuměl. Při placení – bylo něco před půlnocí – jsem se hostinské na ten úl zeptal. Zívla:
„Slyšel jste dobře, přespal v úlu, několikrát. O něho se nebojte. Dobrou noc.“

Venku mrzlo tak, že jsem si ani nezapálil. Domů jsem to měl necelou půlhodinu. Šlapal jsem černou vesnicí, sněhem, co křupal a svítil mi na cestu. Už zdálky jsem uviděl žárovku, kterou jsem při odchodu nezhasl: ozařovala okraj remízu, hubenou borovici a začátek úvozu s mými zledovatělými šlápotami. Uvolnil jsem petlici, pomalu se nasoukal mezi medníky a nohama za sebou zaklapl dvířka. Nesvlékl jsem si péřovku, tak jsem byl unavený a zmrzlý: bunda vycpala prostor, několik rámů se skácelo, rozkymácený chumel včel zavoněl, do vlasů mi napadal vosk. Krajní včely mi chvíli zmateně poletovaly kolem hlavy, ale uklidnily se a jedna po druhé usedly zpátky do nehybného teplého včelího chomáče.

 

Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

 

© Petr Borkovec
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1234x

Inzerce
Inzerce