Énard, Mathias: Kompas

Énard, Mathias
Kompas

recenze beletrie zahraniční

Rakouský muzikolog Franz Ritter nemůže spát. Trápí ho čekání na diagnózu, kterou nad ním má vyřknout jeho lékař, ale mnohem větší neklid mu způsobí nečekaný dopis. Franzovi píše jeho celoživotní láska a připraví mu tak noc plnou vzpomínek, úvah a přemítání. Je to noc vyprávění se střípky příběhů rozkročených od básníků kmene Udhra a Chajjámových čtyřverší přes Liszta, Beethovena, Manna nebo třeba Aloise Musila po události islámské revoluce a tažení tzv. Islámského státu Sýrií.

Orientální putování horečnatou myslí insomniaka
Mathias Énard
: Kompas. Přel. Petr Felčer, Kniha Zlín, Zlín, 2019, 400 s.

Román francouzského spisovatele Mathiase Énarda Kompas (2015), jehož český překlad vyšel na konci roku 2019 v nakladatelství Kniha Zlín, získal ve Francii v roce svého vydání nejprestižnější tamější cenu za literaturu, Prix Goncourt 2015, a objevil se i na shortlistu Man Booker Prize. Přestože nelze románu odepřít objektivní kvality, je třeba část jeho popularity přičíst i době, v níž vznikl. Době, kdy se evropské masy obracejí k východu s hrůzou v očích a převážná část intelektuální elity se zuby nehty snaží dokázat, že strach není na místě a že za Vídní, onou Énardovou portou orientalis, nejsou jen negramotné hordy Turků s krví podlitýma očima, kinžály v zubech a nezvladatelnou touhou znásilnit v Evropě ženy, děti i dobytek. Že je to oblast, která nám na kulturním poli dala mnohem víc, než si běžně uvědomujeme a než by možná mnozí i chtěli.

Ústřední hrdina Franz potkává na akademickém kolokviu Sarah, a to v době, kdy, jak sám říká, jste se ještě nemohli na všechno zeptat Googlu. Toto setkání se pro něj stává osudovým a zbytek života v podstatě tráví snahou dostat se do její blízkosti a – pokud možno – se od ní už nikdy nevzdálit. To se mu však nedaří; Sarah je se svou živelností a sebevědomou, nezkrotnou energií protipólem pasivního, nemotorně působícího Franze, který je proto odsouzen putovat v jejích stopách do dálek a v duchu velkých milostných příběhů, jako jsou ty o Lajle a Madžnúnovi, Husrevovi a Šírín nebo Tristanovi a Isoldě, doufat, že i jeho láska bude jednou opětována a touha naplněna.

Pocta orientalistům
Hlavním tématem Kompasu však není vztah ústředního hrdiny s jeho femme fatale, jak je poněkud nešťastně vypíchnuto v anotaci. Ten představuje spíše cestičku, nijak zvlášť zajímavou ani důležitou, která je tu spíše proto, abychom věděli, kam se z odboček a úkroků stranou budeme vracet.

Celý román je primárně pocta orientálním studiím, velkým německým, rakouským a francouzským orientalistům, kteří stáli u zrodu oboru, a dobrodruhům a dobrodružkám, jimž nedovolila vlastní divoká krev ledabyle přehazovat nohu přes nohu v literárních salonech a nutila je vydávat se vstříc neprozkoumaným oblastem mýty a romantikou opředeného Orientu. Kompas je dítě lásky Mathiase Énarda k Blízkému východu, oboru jeho studií, místu, kde strávil několik let života a jež se mu dostalo pod kůži tak hluboko, že ačkoli se na poslední dvě desetiletí usadil ve Španělsku, nemůže jej, soudě dle témat jeho románů, dostat z hlavy.

Stejně jako v předchozím románu, v Ulici zlodějů (2012, česky 2017), i tentokrát čerpá Énard při modelování svých postav z prostředí, které mu je známé a blízké – z prostředí orientalistů, arabistů, íránistů, turkologů, archeologů… Lidí, kteří tak či onak svázali svůj život s Orientem. Stejně jako v Ulici zlodějů je i v Kompasu životní láskou ústředního hrdiny orientalistka a stejně jako v Ulici zlodějů i v Kompasu jsou Énardovi zdrojem klasická díla arabské literatury. Tentokrát se ale, ku prospěchu věci, odchýlil (s výjimkou motivu osudové lásky, která nemůže být z nějakého důvodu naplněna) od čerpání tematického a nechal se tradiční formou inspirovat rámcováním. To je charakteristické pro ústřední díla kánonu klasické arabské literatury, ať už je to Kalíla a Dimna, nebo Tisíc a jedna noc, kdy ve vyprávění jedné postavy vystupují postavy další, jež vyprávějí další příběhy atd.

Kompas je nicméně především román o Todorovově „Tom druhém“, o tom, kdo je tu vlastně Ten druhý, a zda vůbec někdo takový je. Vzájemné ovlivňování totiž proběhlo a probíhá s takovou intenzitou, že tím druhým jsme si možná nakonec my sami: „… tyto koberce za svou estetiku vděčí určitě mnohem více Wilhelmu Hauffovi než samotným příběhům Tisíce a jedné noci, kostýmům a kulisám Šeherezády z ruských baletů než arabským a perským textům – opět společná konstrukce, komplexní práce času, kde se představivost vrství na představivost, tvorba na tvorbu, mezi Evropou a Dár al-islám.“ (s. 193) Na hudbě a literatuře se Énard snaží dokázat, že východní vlivy jsou přítomné napříč celým západním kulturním spektrem, ať už si to uvědomujeme, či ne, a to, že něco považujeme za „orientální“, může mít ve skutečnosti původ v naší vlastní kultuře: „… ukázala by, jak tyto objekty vznikly díky postupnému, společnému úsilí a jak velmi často to, co považujeme za čistě ‚orientální‘, ve skutečnosti bývá převzatý prvek ‚západní‘, jež sám pozměňuje jiný dřívější ‚orientální‘ prvek, a tak dále; vyvodila by z toho závěr, že Orient a Okcident se nikdy neobjevují odděleně, vždy jsou propojené, jeden je součástí druhého…“ (s. 193)

Rovnost světových stran
Románové postavy se výrazně vymezují a ohrazují proti Edwardu Saidovi a jeho Orientalismu a snaží se dokázat, že Východ i Západ jsou si rovny, že se vzájemně ovlivňovaly stejnou měrou a že na současném stavu mají stejný podíl. Nadvláda Západu nad Východem je tedy pouze náš konstrukt: „Vynese na světlo oddenky té společné konstrukce modernity. Ukáže, že ‚Orientálci‘ z ní nejsou vyloučeni, nýbrž že sami naopak často bývali jejími inspirátory, iniciátory, aktivními účastníky; ukáže konečně, že Saidovy teorie se samy sobě navzdory staly těmi nejsubtilnějšími nástroji dominance: otázka nezní, jestli Said vidí orientalismus správně nebo špatně; problémem je ona škvíra, ontologická prasklina mezi vládnoucím Západem a ovládaným Východem, již jeho čtenáři přijali, škvíra, jež dosáhla daleko za koloniální studia a přispěla k uskutečnění takto vytvořeného modelu, a posteriori dokonala scénář nadvlády, proti kterému Saidovo myšlení chtělo bojovat.“ (s. 286)

A stejně jako v očích Énardových postav selhal Said, selhává nakonec jistým způsobem ve své snaze o od-orientalizování Orientu i Énard. Jeho Blízký východ zůstává foucaultovskou kulturou, nadanou ars erotica, místem, kde se plní sexuální i drogové sny i touhy, domovem opia a (třeba i násilím) dobytých těl, zatímco Evropa, ona oblast scientia sexualis, je místo bezkrevné, šedivé, pochmurné, místo teorie, akademického bádání a smrti. Tam, kde Orient dovoluje postavám popustit uzdy vášním a kde je možné se konečně setkat, je Evropa místo, které je od živelnosti odtrhává. Zatímco na Východě vzkvétají, na Západě ztrácejí kila, sny a nakonec i zdraví. Východ vás může připravit o rozum, ale co je rozum v porovnání s životní energií?

Vyprávění ve formě proudu vědomí strhává čtenáře na divokou jízdu horečnatou myslí insomniaka, který se zoufale snaží usnout, zatímco mu v hlavě hučí jako v úlu a on ví, že spánek nepřijde. Proud vzpomínek sílí, nabírá na šíři, rozdvojuje se, roztrojuje, uhýbá do zdánlivě slepých ramen, a přesně v okamžiku, kdy by mohli všichni ti dávní objevitelé a hudebníci začít čtenáře nudit, se připojuje zpět. Stránky bez odstavců, dlouhé věty bez teček, to vše zabraňuje čtenáři knihu jen tak odložit. A lví podíl na celém dojmu z tohoto textu má rozhodně velmi zdařilý překlad Petra Felčera.

Na sklonku hodiny mezi psem a vlkem Franz v náhlém hnutí mysli pošle Sarah e-mail. Její odpověď přichází po pár hodinách, spolu s ránem, a celé vyprávění vytrhuje z roztěkaného polosnového putování napříč časem i prostorem. Ve světle dne získává Sarah, byť jen v elektronické podobě, vlastní hlas a umožní tak zpomalit tempo a celé vyprávění v závěru ukotvit v realitě.

Kompas celou dobu balancuje na tenké hraně mezi hutným, informacemi nabitým textem, jehož čtení může skutečně obohatit, a samoúčelnou exhibicí dokonalé rešerše. Milovníci Blízkého východu, vážné hudby nebo obojího si k hodnocení mohou přičíst deset procent. Ostatní by se neměli nechat množstvím jmen a faktů odradit. V záplavě (pod)průměrné románové tvorby zpracovávající totéž téma tisíckrát jinak, které v současné době česká nakladatelství chrlí, je Kompas příjemná změna: po otočení poslední strany budete určitě vědět víc, než jen kdo s kým koho podvedl a jaké hrozivé rodinné tajemství skrýval babiččin synovec ze třetího kolena.

 

© Jitka Jeníková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.