Román francouzského spisovatele Mathiase Énarda Kompas (2015), jehož český překlad vyšel na konci roku 2019 v nakladatelství Kniha Zlín, získal ve Francii v roce svého vydání nejprestižnější tamější cenu za literaturu, Prix Goncourt 2015, a objevil se i na shortlistu Man Booker Prize. Přestože nelze románu odepřít objektivní kvality, je třeba část jeho popularity přičíst i době, v níž vznikl. Době, kdy se evropské masy obracejí k východu s hrůzou v očích a převážná část intelektuální elity se zuby nehty snaží dokázat, že strach není na místě a že za Vídní, onou Énardovou portou orientalis, nejsou jen negramotné hordy Turků s krví podlitýma očima, kinžály v zubech a nezvladatelnou touhou znásilnit v Evropě ženy, děti i dobytek. Že je to oblast, která nám na kulturním poli dala mnohem víc, než si běžně uvědomujeme a než by možná mnozí i chtěli.

Ústřední hrdina Franz potkává na akademickém kolokviu Sarah, a to v době, kdy, jak sám říká, jste se ještě nemohli na všechno zeptat Googlu. Toto setkání se pro něj stává osudovým a zbytek života v podstatě tráví snahou dostat se do její blízkosti a – pokud možno – se od ní už nikdy nevzdálit. To se mu však nedaří; Sarah je se svou živelností a sebevědomou, nezkrotnou energií protipólem pasivního, nemotorně působícího Franze, který je proto odsouzen putovat v jejích stopách do dálek a v duchu velkých milostných příběhů, jako jsou ty o Lajle a Madžnúnovi, Husrevovi a Šírín nebo Tristanovi a Isoldě, doufat, že i jeho láska bude jednou opětována a touha naplněna.

Pocta orientalistům
Hlavním tématem Kompasu však není vztah ústředního hrdiny s jeho femme fatale, jak je poněkud nešťastně vypíchnuto v anotaci. Ten představuje spíše cestičku, nijak zvlášť zajímavou ani důležitou, která je tu spíše proto, abychom věděli, kam se z odboček a úkroků stranou budeme vracet.

Celý román je primárně pocta orientálním studiím, velkým německým, rakouským a francouzským orientalistům, kteří stáli u zrodu oboru, a dobrodruhům a dobrodružkám, jimž nedovolila vlastní divoká krev ledabyle přehazovat nohu přes nohu v literárních salonech a nutila je vydávat se vstříc neprozkoumaným oblastem mýty a romantikou opředeného Orientu. Kompas je dítě lásky Mathiase Énarda k Blízkému východu, oboru jeho studií, místu, kde strávil několik let života a jež se mu dostalo pod kůži tak hluboko, že ačkoli se na poslední dvě desetiletí usadil ve Španělsku, nemůže jej, soudě dle témat jeho románů, dostat z hlavy.

Stejně jako v předchozím románu, v Ulici zlodějů (2012, česky 2017), i tentokrát čerpá Énard při modelování svých postav z prostředí, které mu je známé a blízké – z prostředí orientalistů, arabistů, íránistů, turkologů, archeologů… Lidí, kteří tak či onak svázali svůj život s Orientem. Stejně jako v Ulici zlodějů je i v Kompasu životní láskou ústředního hrdiny orientalistka a stejně jako v Ulici zlodějů i v Kompasu jsou Énardovi zdrojem klasická díla arabské literatury. Tentokrát se ale, ku prospěchu věci, odchýlil (s výjimkou motivu osudové lásky, která nemůže být z nějakého důvodu naplněna) od čerpání tematického a nechal se tradiční formou inspirovat rámcováním. To je charakteristické pro ústřední díla kánonu klasické arabské literatury, ať už je to Kalíla a Dimna, nebo Tisíc a jedna noc, kdy ve vyprávění jedné postavy vystupují postavy další, jež vyprávějí další příběhy atd.

Kompas je nicméně především román o Todorovově „Tom druhém“, o tom, kdo je tu vlastně Ten druhý, a zda vůbec někdo takový je. Vzájemné ovlivňování totiž proběhlo a probíhá s takovou intenzitou, že tím druhým jsme si možná nakonec my sami: „… tyto koberce za svou estetiku vděčí určitě mnohem více Wilhelmu Hauffovi než samotným příběhům Tisíce a jedné noci, kostýmům a kulisám Šeherezády z ruských baletů než arabským a perským textům – opět společná konstrukce, komplexní práce času, kde se představivost vrství na představivost, tvorba na tvorbu, mezi Evropou a Dár al-islám.“ (s. 193) Na hudbě a literatuře se Énard snaží dokázat, že východní vlivy jsou přítomné napříč celým západním kulturním spektrem, ať už si to uvědomujeme, či ne, a to, že něco považujeme za „orientální“, může mít ve skutečnosti původ v naší vlastní kultuře: „… ukázala by, jak tyto objekty vznikly díky postupnému, společnému úsilí a jak velmi často to, co považujeme za čistě ‚orientální‘, ve skutečnosti bývá převzatý prvek ‚západní‘, jež sám pozměňuje jiný dřívější ‚orientální‘ prvek, a tak dále; vyvodila by z toho závěr, že Orient a Okcident se nikdy neobjevují odděleně, vždy jsou propojené, jeden je součástí druhého…“ (s. 193)

Rovnost světových stran
Románové postavy se výrazně vymezují a ohrazují proti Edwardu Saidovi a jeho Orientalismu a snaží se dokázat, že Východ i Západ jsou si rovny, že se vzájemně ovlivňovaly stejnou měrou a že na současném stavu mají stejný podíl. Nadvláda Západu nad Východem je tedy pouze náš konstrukt: „Vynese na světlo oddenky té společné konstrukce modernity. Ukáže, že ‚Orientálci‘ z ní nejsou vyloučeni, nýbrž že sami naopak často bývali jejími inspirátory, iniciátory, aktivními účastníky; ukáže konečně, že Saidovy teorie se samy sobě navzdory staly těmi nejsubtilnějšími nástroji dominance: otázka nezní, jestli Said vidí orientalismus správně nebo špatně; problémem je ona škvíra, ontologická prasklina mezi vládnoucím Západem a ovládaným Východem, již jeho čtenáři přijali, škvíra, jež dosáhla daleko za koloniální studia a přispěla k uskutečnění takto vytvořeného modelu, a posteriori dokonala scénář nadvlády, proti kterému Saidovo myšlení chtělo bojovat.“ (s. 286)

A stejně jako v očích Énardových postav selhal Said, selhává nakonec jistým způsobem ve své snaze o od-orientalizování Orientu i Énard. Jeho Blízký východ zůstává foucaultovskou kulturou, nadanou ars erotica, místem, kde se plní sexuální i drogové sny i touhy, domovem opia a (třeba i násilím) dobytých těl, zatímco Evropa, ona oblast scientia sexualis, je místo bezkrevné, šedivé, pochmurné, místo teorie, akademického bádání a smrti. Tam, kde Orient dovoluje postavám popustit uzdy vášním a kde je možné se konečně setkat, je Evropa místo, které je od živelnosti odtrhává. Zatímco na Východě vzkvétají, na Západě ztrácejí kila, sny a nakonec i zdraví. Východ vás může připravit o rozum, ale co je rozum v porovnání s životní energií?

Vyprávění ve formě proudu vědomí strhává čtenáře na divokou jízdu horečnatou myslí insomniaka, který se zoufale snaží usnout, zatímco mu v hlavě hučí jako v úlu a on ví, že spánek nepřijde. Proud vzpomínek sílí, nabírá na šíři, rozdvojuje se, roztrojuje, uhýbá do zdánlivě slepých ramen, a přesně v okamžiku, kdy by mohli všichni ti dávní objevitelé a hudebníci začít čtenáře nudit, se připojuje zpět. Stránky bez odstavců, dlouhé věty bez teček, to vše zabraňuje čtenáři knihu jen tak odložit. A lví podíl na celém dojmu z tohoto textu má rozhodně velmi zdařilý překlad Petra Felčera.

Na sklonku hodiny mezi psem a vlkem Franz v náhlém hnutí mysli pošle Sarah e-mail. Její odpověď přichází po pár hodinách, spolu s ránem, a celé vyprávění vytrhuje z roztěkaného polosnového putování napříč časem i prostorem. Ve světle dne získává Sarah, byť jen v elektronické podobě, vlastní hlas a umožní tak zpomalit tempo a celé vyprávění v závěru ukotvit v realitě.

Kompas celou dobu balancuje na tenké hraně mezi hutným, informacemi nabitým textem, jehož čtení může skutečně obohatit, a samoúčelnou exhibicí dokonalé rešerše. Milovníci Blízkého východu, vážné hudby nebo obojího si k hodnocení mohou přičíst deset procent. Ostatní by se neměli nechat množstvím jmen a faktů odradit. V záplavě (pod)průměrné románové tvorby zpracovávající totéž téma tisíckrát jinak, které v současné době česká nakladatelství chrlí, je Kompas příjemná změna: po otočení poslední strany budete určitě vědět víc, než jen kdo s kým koho podvedl a jaké hrozivé rodinné tajemství skrýval babiččin synovec ze třetího kolena.