Čermák, Josef

Čermák, Josef

rozhovor životní styl

Dne 14. ledna 2020 zemřel ve věku nedožitých 92 let Josef Čermák, romanista, literární historik a komparatista, žák Václava Černého. Odborně se zaměřoval zejména na pražskou německou literaturu, byl předním vykladačem díla Franze Kafky a jeho texty rovněž překládal. Byl tvůrcem programu nakladatelství Odeon v jeho nejslavnější éře. Připomínáme jej uveřejněním rozhovoru, který vyšel roku 2012 v publikaci Slovo za slovem.

Josef Čermák
(18. května 1928 – 14. ledna 2020)

Překladatel z francouzštiny a němčiny, okrajově z italštiny a španělštiny, literární historik a vysokoškolský pedagog. Vystudoval bohemistiku, romanistiku a srovnávací dějiny literatur na Univerzitě Karlově, v roce 1952 získal doktorát. V letech 1952–1990 byl postupně redaktorem, vedoucím redaktorem, šéfredaktorem a hlavním lektorem nakladatelství Odeon (dříve Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění – SNKLHU, resp. SNKLU). V 50. a 60. letech přednášel dějiny světových literatur na Univerzitě Karlově. Od 90. let působil ve vedoucích pozicích v několika nakladatelských domech (Zahraniční literatura, Aventinum, Grafoprint Neubert). Jako historik literatury se zaměřoval na pražskou německou literaturu a česko-německé literární vztahy. Přeložil přes tři desítky knih, mimo jiné díla Rolanda Barthese (Kritika a pravda, Nulový stupeň rukopisu, obojí s dalšími překladateli), Franze Kafky (Výbor z dopisů Felice, Nezvěstný, Proces, Deníky 1909–1912), Prospera Mériméa (Carmen a další), Jeana-Paula Sartra (Zeď) či Jacquese le Goffa (Kultura středověké Evropy).

Být šéfredaktorem tak velkého nakladatelství nebyla sinekura, nýbrž tvrdá robota

Jitka Nešporová: Bezmála čtyři desítky let jste pracoval v Odeonu, ale mimo to jste sám překládal, především z němčiny a francouzštiny, ale také z italštiny a španělštiny. Co ve vás vlastně probudilo takový zájem o cizí jazyky?
Josef Čermák: Začalo to v útlém dětství. Moje maminka byla sice Češka, ale narodila se ve vsi u Vrchlabí, kde nebyla česká škola, takže děti mluvily mezi sebou německy a s rodiči česky. Jednou, byly mi snad čtyři roky, začala s někým na jarmarku v Jilemnici hovořit mně nesrozumitelnou řečí a já se rozbrečel. Cestou domů mi vysvětlovala, že není jenom česká řeč, a hráli jsme takovou hru se slovy, jak se co řekne česky a německy: strom, les, a už to bylo. Jsem si jistý, že tady to začalo. Můj otec neuměl německy ani slovo, a proto se mnou maminka německy nikdy nemluvila. Hodně jsem se pak věnoval jazykům na gymnáziu a samozřejmě na fakultě. Jsem žákem profesora Černého, a v jeho semináři byla znalost jazyků, rozumí se aspoň pasivní, samozřejmostí. Na fakultě pak byl pochopitelně stůl bohatě prostřený. Přitom jsem nebyl vyloženě filologicky zaměřený, vždycky jsem se jazyky učil účelově k tomu, abych mohl číst literaturu.

Jitka Nešporová: V Odeonu jste pracoval od samého začátku, od jeho založení?
Josef Čermák: Ano, Odeon oficiálně vznikl v lednu 1953. Asi v polovině předchozího roku bylo zřízeno takzvané přípravné pracoviště, 3. listopadu jsem tam nastoupil já. Vedoucí kádry nebyly o mnoho starší než my nováčci a rekrutovaly se většinou ze stranického nakladatelství, ředitel Josef Kalaš, šéfredaktor Jan Řezáč, ekonomický náměstek Ferdinand Bodner i někteří vedoucí redaktoři a pracovníci neredakčních útvarů. My noví jsme byli většinou čerství nebo nedávní absolventi.

Odeon vznikl vlastně na troskách politicky zlikvidovaných soukromých nakladatelství. Bylo to politické rozhodnutí: vytvořit podle sovětského vzoru naprostou kopii moskevského nakladatelství umělecké literatury. Vznikl z toho obrovský kolos, slepenec literárního, výtvarného a hudebního nakladatelství s názvem Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, zkratka SNKLHU. Celá organizace, administrativa, vše napodobovalo sovětský vzor. I redakční hantýrka se nesla v tomto duchu. Jednotlivým redakčním úsekům se říkalo kolchozy, kolaci různých vydání díla sčitka a podobně. Byla to pro nás mladé stísňující doba, připadali jsme si v těch padesátých letech tak trochu jako v kleci, nevěděli jsme, komu důvěřovat a komu ne. Sešněrovaná pracovní disciplína, v půl osmé stával u dveří náměstek ředitele a kontroloval docházku. Jednu dobu byl zaveden takzvaný grafikon cykličnosti. Do něho musel každý redaktor detailně zanášet, co ten den vykonal. Akce však skončila komickým výstupem, když na poradě jeden kolega slovakista s předstíranou ustaraností vznesl připomínku: „Zdá se mi to nedokonalé, chybí mi v tom kolonka na plánování toho plánování.“

Jitka Nešporová: Vy jste tedy do Odeonu, respektive SNKLHU, nastupoval přímo z univerzity, jako čtyřiadvacetiletý, na pozici redaktora české literatury?
Josef Čermák: Ano, psal jsem disertaci na komparatistice u Václava Černého, a když ho vyhodili, tak jsem ji obhajoval a pak promoval u profesorů Josefa Kopala a Karla Krejčího. V Odeonu jsem postupně prošel všemi literárními redakcemi. Začal jsem v české, to bylo pro mě nesmírně cenné, protože jsem se tam naučil zacházet s textem a bezpečně zvládat českou gramatiku. Vypracovávala se tam také pravidla pro vydávání českých klasiků.

Pak jsem byl ve francouzské redakci a nato krátce v anglické, potom jsem přešel do redakce německé literatury. To byla taky moc cenná zkušenost. Velice jsem se tehdy přátelil s Vladimírem Kafkou, který vydával německou literaturu v Mladé frontě, a vyměňovali jsme si poznatky. Nerozuměl jsem si ale bohužel se svým šéfem, vedoucím německého oddělení Rudolfem Vápeníkem. Ne že by mou práci nějak kritizoval, ale mé návrhy na vydání různých autorů neustále odmítal. Takhle jsme tehdy přišli například o Martina Walsera, Güntera Grasse nebo Hanse Magnuse Enzensbergera. Pak tito autoři vyšli v Mladé frontě.

Nakonec jsem požádal o přeložení a šéfredaktor mi vyhověl. Tak jsem přešel do hispánské redakce, kde jsem pak vystřídal znamenitého hispanistu Eduarda Hodouška. To bylo údobí, které pro mne jako pro redaktora bylo asi nejúspěšnější. S Kamilem Uhlířem jsme v šedesátých letech začali vydávat u nás do té doby neznámé autory, a připravovali jsme tak půdu pro latinskoamerický boom, který pak pokračoval v sedmdesátých letech a v kterém se dnes snaží pokračovat Anežka Charvátová. Pomohla nám tehdy jednoduchá strategie. Soudobá literatura Francova Španělska byla v Čechách neuvěřitelně dlouho tabu, ač právě tehdy v generaci bratří Goytisolů vycházela spousta literatury s kritickým přístupem k vládnoucímu režimu, nahrazující svým způsobem nesvobodný denní tisk. U nás byly tenkrát vydávány pouze knihy pokrokových protifrankistických emigrantů, většinou beletrizujících žurnalistů, kteří se usadili například v Moskvě. První kniha spisovatele žijícího ve Španělsku vyšla až koncem padesátých let. Zato Latinská Amerika u nás tenkrát platila za revoluční kontinent. Tak se nám pak podařilo připravit a během šedesátých let vydat například Argentince Jorge Luise Borgese a Julia Cortázara, Mexičana Carlose Fuentese, Peruánce Mariu Vargase Llosu. Další velká jména se pak v následujících letech v Odeonu objevovala už v režii hispanisty a erudovaného katalanisty Jana Schejbala a hispanisty Jana Hlouška.

Jitka Nešporová: V hispánské redakci jste byl až do roku 1968, kdy jste se stal šéfredaktorem?
Josef Čermák: Stalo se tak v krizové situaci Odeonu na konci šedesátých let. K tomu je potřeba říct několik věcí na vysvětlenou o struktuře a organizaci odeonské redakce. Šéfredaktor měl od počátku dva zástupce a v čele šesti redakčních úseků stálo šest vedoucích redaktorů. Zástupci šéfredaktora byli Zdeněk Štolba, bez konkrétní pracovní delimitace, a Rudolf Lužík, erudicí folklorista s dlouholetou nakladatelskou praxí, který měl na starosti organizaci a chod redakce. Českou redakci zprvu řídil bohemista a rusista Jiří Franěk a po jeho odchodu Marie Liehmová. Redakci slovanských literatur vedl Jiří Zapletal, redakci románských literatur Dagmar Steinová. Šéfem redakce anglo-germánských literatur byl Rudolf Vápeník, redakci naukové literatury řídila Jiřina Zumrová. samostatněji stojící redakci výtvarného umění po Liboru Károvi, který brzy odešel, vedl Zdeněk Pilař. Oba zástupci šéfredaktora a všichni vedoucí redaktoři byli stejně jako šéfredaktor členy komunistické strany. O některých starších se vědělo, že za sebou mají poněkud klikatý politický vývoj.

Ve veřejnosti se ale příliš neví, že v roce 1968 došlo v Odeonu k menší revoluci. Redakce požadovala zrušení funkce vedoucích redaktorů jakožto zbytečných mezičlánků. Bylo jim mimo jiné vytýkáno, že jsou pouhými přitakávači, že se šéfredaktorovi ve všem oportunisticky podřizují, že zadržují tok informací v obou směrech, zdola nahoru i shora dolů. Nálada v redakci byla dost bouřlivá, šéfredaktor se octl v těžké situaci a vedoucí redaktory nakonec obětoval – funkci vedoucích redaktorů i dvou svých zástupců zrušil.

Mne upřímně řečeno situace v redakci v tu dobu dost disgustovala. Mnohé z redakčních inkriminací jsem chápal a souhlasil s nimi, ale obával jsem se chaosu, nebude-li mít řízení redakce nadále spolehlivou strukturu. Protože se mi tehdy naskytla příležitost k odborné práci ve vědeckém ústavu, byl jsem víceméně rozhodnut odejít. A v tu chvíli po zrušení vedoucích redaktorů mě zastihla nečekaná nabídka. Šéfredaktor Řezáč usiloval o uprázdněné místo ředitele nakladatelství a mně nabídl svou pozici šéfredaktora. Z lásky k Odeonu jsem se do konkurzu přihlásil. Dodatečně jsem zjistil, že to Řezáč přede mnou už nabídl někomu, kdo byl členem strany, ale ten to – věděl asi proč – odmítl. Kdybych se to byl dověděl včas, býval bych také odmítl.

Jitka Nešporová: Jak probíhal konkurz na šéfredaktora?
Josef Čermák: V konkurzu jsme byli tři kandidáti – mimo mne Dagmar Steinová a pak nějaký kulturní pracovník z Moravy. Hlasovalo sedm porotců, já jsem ze sedmi hlasů dostal šest. Pro Dášu hlasoval Pilař, také bývalý vedoucí redaktor, a navíc předseda stranické organizace. Přišel mi to sám hned říct s patřičným zdůvodněním a s dotazem, zda s ním chci dál spolupracovat, byl to férový člověk. Šéfredaktorem jsem byl jmenován v dubnu roku 1969, na samém konci dubčekovské éry a před nástupem Gustáva Husáka. Dekret mi ještě podepisoval ministr kultury Miroslav Galuška, který pak byl záhy zbaven funkce. Státními orgány jsem byl bezvýhradně uznáván, ale jak jsem se později dověděl z hodnověrných pramenů, partajní orgány mě nikdy neuznaly. Byl jsem prý „červeně zakroužkován“ – pro svůj selský původ, navíc věřící, se špatným posudkem z místa bydliště, žena dcerou Bedřicha Fučíka, v padesátých letech odsouzeného ve vykonstruovaném politickém procesu na patnáct let, žák Václava Černého a jiné –, a tak jsem byl trpěn jen, jak se říká, po dobu nevyhnutelné potřeby, než se najde vhodná náhrada. Jenže to trvalo plných osm let. Kdežto na místo ředitele byla tlačenice, být šéfredaktorem tak velkého a náročného nakladatelství nebyla sinekura, nýbrž tvrdá robota. Když mě po letech z této funkce odvolali, vymysleli pro mě funkci takzvaného hlavního lektora a vykonával jsem, jen za méně peněz, vlastně stejnou práci jako předtím.

Jitka Nešporová: V čem spočívala práce šéfredaktora Odeonu?
Josef Čermák: Týden co týden jsem měl poradu vždy s jedním jazykově vymezeným redakčním úsekem, zhruba jednou měsíčně se konala porada s celou redakcí. Nelžu, když řeknu, že jsem se na ně připravoval jako na maturitu, vzhledem k obsahu a rozsahu problémů i náročnosti diskusí s profesionálně zdatnými kolegy. Po nástupu do funkce bylo pak jedním z mých hlavních cílů doplnit a posílit redakci o vysoce kvalifikované odborníky. Ale o tom bude jistě ještě řeč. Hlavní náplní mé práce bylo však lektorské řízení a důkladná příprava edičního plánu. Nebyl to obsahem ani rozsahem snadný úkol. Jak víte, převažující součástí odeonské ediční činnosti byla produkce překladová v celosvětovém měřítku.

Předpokladem zdaru byla na začátku činnost vyhledávací a opční. Každý redaktor měl svůj vlastní zdroj informací: domácí tiskoviny, cizí časopisy, které vzhledem k velkému nedostatku financí excerpoval i na různých místech mimo podnik, tipy od směrodatných stálých spolupracovníků. Nato se do agentury DILIA nebo na základě osobních kontaktů přímo cizímu nakladateli posílala žádost o zaslání požadovaného titulu – ročně tak docházelo do redakce až tisíc výtisků. Po obdržení výtisku začal redaktor pracovat s neocenitelným formulářem zvaným lektorská průvodka.

Přivezla jej svého času z Itálie, myslím, že od Mondadoriho, naše italianistka, kolegyně Alena Hartmanová, a my jsme jej v Odeonu upravili pro naše poměry. Kniha byla podrobena externímu lektorátu, v případě pochybností i dvěma nebo třem. K tomu měl každý redaktor svůj lektorský sbor, složený z odborně i literárně spolehlivých znalců, jimž věřil. Po seznámení s knihou a s posudky zanesl do průvodky své stanovisko s jasným edičním závěrem. Od něho putovala kniha s průvodkou a posudky k redigentovi edice (každá edice měla nejméně jednoho redigenta), který ji posoudil z hlediska zařazení do edice, eventuálně vznesl připomínky či námitky. Schvalovací proces končil u šéfredaktora. Když potom kniha vyšla a ozvaly se případně negativní názory, byla průvodka neklamným doličným materiálem. Je obrovská škoda, že odeonský archiv obsahující kromě korespondence a redakční dokumentace i tento lektorský materiál (odhadem asi třicet tisíc obálek) i s posudky nejlepších literárních a výtvarných znalců, skončil po zániku Odeonu z velké části ve sběrně!

Jitka Nešporová: Vraťme se ještě do šedesátých let: předchozí šéfredaktor Jan Řezáč postoupil začátkem roku 1969 na místo ředitele?
Josef Čermák: Ano, ale bohužel jen na krátkou dobu. On se za takzvaného obrodného procesu velice angažoval v nově vzniklém Svazu nakladatelů a dostal se do prudkého politického sporu s ředitelem politického nakladatelství Svoboda Evženem Paloncym. A Řezáč tento zápas, vedený na počátku normalizace na půdě stranické organizace Prahy 1, prohrál. Dostal stranickou důtku a byl z funkce ředitele Odeonu odvolán. Pracoval pak v nakladatelství ČTK – Pressfoto, kde vykonal ještě mnoho užitečné práce.

Řezáč byl nepochybně nejvýraznější postavou Odeonu v první fázi jeho historie, v padesátých a šedesátých letech. Vyvedl nakladatelství z podoby ideologicko-byrokratického kolosu. Přičinil se pravděpodobně i o to, že se na konci padesátých let oddělila hudba. Snažil se dát nakladatelství pokud možno živější, modernější profil. Vtiskl do znaku nakladatelství neustálé úsilí o rozvoj knižního umění, výtvarně grafické podoby knihy. Prozřetelným činem bylo založení klubu čtenářů hned v roce 1953, edice, která Odeon proslavila v široké čtenářské obci a je dodnes v živé a vděčné paměti. Jan Řezáč se také zasloužil o založení časopisu Světová literatura, kam převedl znamenité pracovníky z knižní redakce, rusistku Lídu Duškovou, romanistku Evu Pilařovou, polonistku a italianistku Marii Zábranovou, anglistku Evu Kondrysovou, v čele s vynikajícím anglistou a spisovatelem Josefem Škvoreckým, do té doby členem angloamerické redakce.

Jitka Nešporová: Jak se redakce Odeonu proměnila s vaším nástupem na místo šéfredaktora?
Josef Čermák: Bylo nás v redakci se sekretariátem kolem pětatřiceti, z toho kolem třiceti redaktorů. Měli jsme jazykově obsazeny všechny euroamerické oblasti. Chyběla nám jen maďarština, finština a albánština. Když to dobře fungovalo, byla to filharmonie – tady housle, tady bubny. V redakci byli totiž kolegové zhruba dvojího typu: jednak typy koncepční a lektorské, ti se podíleli víc na tvorbě edičního plánu, jednak typy redigentské, ti se podíleli víc na jeho realizaci. Ty dva proudy se skvěle doplňovaly. Valnou většinou to byli na svých úsecích erudovaní odborníci. Já jsem měl na stole mapu světa a v paměti komparatistický seminář profesora Černého. Mým cílem bylo postupně vytvořit z dobře rozjetého Odeonu jakýsi ediční ústav pro prezentaci světové literatury a umění. Měli jsme k tomu i v době utlumených kulturních aktivit za normalizace vcelku dobré podmínky, jednak proto, že nám byla přiznána takzvaná gesce na vydávání přeložené literatury, ale především pro vysokou odbornou úroveň redakce a s ní spojeného sboru externích, Odeonu oddaných spolupracovníků. Těch povolených i těch, jejichž práci po publikačním zákazu brali na sebe přátelé pokrývači. Měli jsme myslím na mnoha úsecích větší odborný potenciál než tehdejší pražská filozofická fakulta.

Jitka Nešporová: Mohl byste zmínit nějaká jména?
Josef Čermák: Je věru načase mluvit o lidech v redakci, ti za Řezáče i za mne, snad to mohu říci, slávu Odeonu vytvořili. Ze staré gardy, která nastoupila hned na počátku nebo brzy potom, je možno představit řadu příkladných redaktorů. Tak bohemistika měla dva vynikající češtináře, kteří sloužili i jako arbitři a jazyková poradna pro celou redakci: Jitku Křesálkovou a Jiřího Sirotka. Třetí byl o něco později nastoupivší Vladimír Justl, můj velmi blízký kolega z fakulty. To byla nakladatelská osobnost. Vynikal organizačními schopnostmi, byl vynikajícím editorem, připravil například spisy Vladimíra Holana, v Odeonu založil a redigoval edici hereckých monografií. Na úseku české literatury pracoval i kvalifikovaný bohemista Svatopluk Horečka, později převedený do Světové literatury, a nemýlím-li se, bohemistka a romanistka Alena Vaňková. Rusistice dominovala Ludmila Dušková, výtečná překladatelka. Polonistika si nevedla špatně, i zásluhou polonisty a překladatele Bořivoje Křemenáka, který pak bohužel zklamal ve funkci ředitele, i zásluhou básnířky a překladatelky prózy a poezie Vlasty Dvořáčkové. Balkánské literatury byly v péči znamenitě orientované a jazykově i překladatelsky zdatné Ireny Wenigové. Na romanistice byl vynikajícím redaktorem hispanista a komparatista Eduard Hodoušek, starší kolega ze semináře Václava Černého, znalec literatur španělského a portugalského jazyka a skvělý překladatel. Na úseku francouzské literatury pracovaly dvě spolehlivé redaktorky, zkušená Eva Würterlová, provdaná Pilařová, a znamenitá překladatelka Jarmila Fialová, a rovněž další žák profesora Černého Jan Binder, velice vzdělaný komparatista, znalec dalších jazyků a znamenitý překladatel, vedle francouzské literatury měl na starosti i literatury klasické antiky, řeckou a římskou. O italskou literaturu pečovaly dvě kolegyně: Alena Hartmanová, velice historicky vzdělaná, měla v hlavě například detailní fakta z genealogie šlechty, a znamenitá překladatelka, stejně jako Marie Zábranová, žena předního překladatele, básníka a spisovatele Jana Zábrany a nesmírně pracovitá redaktorka. V angloamerické redakci řadu let strávil Josef Škvorecký, jehož není třeba představovat, a tři velice schopné redaktorky, Eva Kondrysová, Eva Masnerová a Wanda Zámecká. Kratší dobu u nás pracovala též anglistka Jarmila Emmerová, která pak léta učila na filozofické fakultě. V redakci německé literatury pracovala v prvních letech Helena Helceletová, k níž pak po mém odchodu z německé redakce přibyla dosud v Našem vojsku působící zkušená a výkonná germanistka Božena Koseková. německé tituly dále redigovala Helena Kubová-Nebelová, která se pak provdala do Anglie. Obdivuhodnou erudicí vynikal redakční polyhistor Miloslav Žilina, který dokázal odborně obsáhnout celou oblast mimoevropských literatur.

Na úseku teoretické a naukové literatury působila Jiřina Zumrová, kvalifikací rusistka a bohemistka, rovněž s kratší předchozí nakladatelskou praxí, tuším ve Vyšehradu; pak se stala vedoucí redaktorkou této redakce. S ní tam pracovala nesmírně pečlivá a svědomitá Boženka Johnová, žena univerzitního profesora mikrobiologie a matka dnešního politika Radka Johna. Na výtvarném úseku nesla tíhu úkolů po dlouhá léta velice odborně zdatná Miluška Neumannová, žena známého kunsthistorika Jaromíra Neumanna, a podobně zkušená a oboru oddaná Milena Freimanová. Je třeba uvést také Dalibora Plichtu, zkušeného redaktora s vlastní výtvarnou prací, ale především politicky kovaného sociálního demokrata a znalce politických poměrů, který tehdy po celou dobu svého působení v Odeonu dělal politickému vedení pro svou politickou odvahu starosti.

Tak v stručňoučkém náčrtu zhruba vypadalo složení staré odeonské gardy. Po událostech roku 1968 mnoho kolegů odešlo, takže řady prořídly. Využil jsem této situace a snažil jsem se do redakce získat hlavně mladší, odborně co nejkvalifikovanější lidi. Situace byla velmi příznivá. Mnoho lidí ztrácelo z politických důvodů zaměstnání, kádrově slabší absolventi fakulty těžko sháněli umístění. Přihlásili se také prominentní posluchači, kteří chodili na mé fakultní přednášky. Navíc Odeon neměl takzvaný kádrový strop, fungovala tu kádrová politika, řekl bych asi „jako ve fabrice“. Tak se postupně podařilo vytvořit, dovoluji si tvrdit, redakci odborně mnohem silnější. Kvality jednotlivců prokazuje nejlépe zpětný pohled z dneška, ukazující, kam to „dotáhli“.

Chci je aspoň vyjmenovat a v maximální stručnosti charakterizovat. Na úsek teoretické a naukové literatury přibyli: romanista Jiří Pelán, budoucí docent v oboru italské a francouzské literatury na filozofické fakultě a vynikající překladatel, literární historik a komentátor, germanista Jiří Stromšík, profesor na téže fakultě, rovněž znamenitý překladatel, a bohemista, historik literatury a literární komentátor Jan Lehár, docent v oboru bohemistiky na téže fakultě, autor významných literárněhistorických prací, romanista Václav Jamek, docent v oboru francouzské literatury na téže fakultě, krátký čas diplomat, mimoto významný spisovatel, dokonce ve dvou jazycích, romanista Jiří Našinec, rumunštinář a francouzštinář, odborný asistent na téže fakultě, znamenitý překladatel, lusitanistka Vlasta Macková-Dufková, odborná asistentka na oboru literatur portugalského jazyka na téže fakultě, kromě toho spisovatelka a výborná překladatelka, oboustranně jazykově i překladatelsky kvalifikovaná Eva Strebingerová, která redigovala rumunské a francouzské tituly, Jan Royt, profesor dějin výtvarného umění na téže fakultě, autor mnoha odborných děl, dále Rostislav Švácha, přední znalec v oboru výtvarného umění, architektury a urbanistiky. Do diplomatických služeb se po roce 1989 uchýlili hispanista Jan Hloušek a na krátký čas i anglista Jan Zelenka, v kulturní sekci ministerstva zahraničních věcí pracoval germanista Hanuš Karlach, zároveň překladatel nejnáročnějších děl německé literatury. Nesmím zapomenout na nordistu Zbyňka Černíka, překladatele mnoha prozaických a dramatických děl švédské literatury, dále Annu Kareninovou, překladatelku z několika jazyků, zejména z francouzštiny. Se zvláštním potěšením je pak nutno představit několik redaktorských osobností, které zůstaly věrny oboru a po zániku Odeonu se staly hvězdami nejlepších nakladatelství, takže se bezpečně mohly stát opěrnými pilíři budoucího Odeonu, kdyby ten starý nezanikl. Byla to anglistka, či spíše amerikanistka Eva Slámová, šéfredaktorka nakladatelství Argo, horlivá propagátorka zejména současné americké literatury, anglista Jan Zelenka, jeden z našich nejpreciznějších redaktorů, který po návratu z ciziny působí jako redaktor encyklopedické literatury ve vydavatelství Reader’s Digest. Další anglista, Jiří Josek, v soutěži s Martinem Hilským vytrvalý překladatel Shakespeara a provozovatel vlastního menšího nakladatelství. Kratší dobu v Odeonu strávily i další významné osobnosti: přední český hispanista Josef Forbelský, hluboce vzdělaná literární teoretička Daniela Hodrová. Za čest si kladu, že se mi podařilo pro Odeon získat aspoň na krátký čas Věru Saudkovou, zkušenou redaktorku někdejších Lidovek, potom nakonec nespokojenou pod novým vedením Svobody, neteř Franze Kafky, k němuž mi se svým mužem Erikem otevřeli cestu. Na úseku výtvarného umění, jejž posléze vedla Ludmila Kybalová, známá odbornice na textilní tvorbu, přibylo po srpnové okupaci v roce 1968 několik odborně zdatných kolegyň. Přepečlivá, vzdělaná a nakladatelsky zkušená Jitka Hamzová, kromě uměnovědné kvalifikace i znamenitá překladatelka. Podobně i překladatelsky zdatná Anita Pelánová, žena Jiřího Pelána. Kratší dobu tam strávila též Pavla Pečinková, později významná kunsthistorička a kurátorka velkých reprezentativních výstav. A nakonec už jen omluva, že jsem určitě na někoho zasloužilého zapomněl.

Jitka Nešporová: Tento výčet je dech beroucí. Ale vraťme se ještě k dalšímu již zmíněnému fenoménu. Jak se v Odeonu praktikovalo pokrývání?
Josef Čermák: O tom se nemluvilo, ale vědělo se o něm a praktikovalo se ve velkém rozsahu. Já jsem měl některé věci tajně poznamenané, abych se někdy nespletl. Naši redaktoři hleděli na kvalitu, proto vždycky chtěli spolupracovat jen s těmi nejlepšími představiteli jednotlivých oborů. A ti zakázaní byli zpravidla zároveň ti nejlepší. Já jsem se taky stal pokrývačem už v roce 1952, kdy jsem kryl profesorovi Černému překlad Mériméeovy Kroniky vlády Karla IX. Ale za normalizace byli i autoři, kteří odmítli pod cizím jménem publikovat a raději mlčeli. Také jsme s krytím občas měli problém. Třeba když se pokrývající a pokrytý sešli v hospodě a zapomněli tam doličný předmět. A za ředitelem s tím přišla bezpečnost, v restauraci byl zřejmě někdo v jejích službách. Musel jsem vysvětlovat, že nejsme detektivní kancelář a že si lidé běžně pomáhají, když jim třeba hrozí, že nestihnou termín.

Jitka Nešporová: Existovaly konkrétní seznamy povolených a zakázaných spolupracovníků? Kdo určoval, že jeden smí a jiný nesmí?
Josef Čermák: To se neví, protože na papíře nic nebylo. Přicházelo to ve vlnách. Sdělovalo se to důvěrně ředitelům po telefonu nebo při osobních schůzkách. Vždy bylo okamžitě informováno ministerstvo kultury a to pak vedlo zákaz bedlivě v patrnosti. Všimněte si, že někde je v tiráži uvedeno pouze „přeloženo z angličtiny“ a chybí tam jméno překladatele. To se stávalo, když k zákazu došlo v době, kdy kniha byla už ve výrobě. Dodnes to ztěžuje práci bibliografům.

Jitka Nešporová: Jak se v Odeonu sestavoval ediční plán?
Josef Čermák: Sestavení edičního plánu bylo hlavním úkolem redakce a šéfredaktora. Připravoval se s dlouhodobým předstihem. Návrhy a tipy dodávaly do odeonských edic (i mimo ně) jednotlivé redakční úseky. Nejprve vznikla široká verze, třeba až nějakých dvě stě padesát titulů, která se musela nakonec zredukovat na sto dvacet až sto padesát titulů, které byl Odeon za neustále problematické situace v polygrafii schopen ročně vyrobit. Při přípravě edičního plánu se nejvíc uplatňovala iniciativa jednotlivých redakčních úseků i jednotlivců. Já sám jsem na ediční plán myslel ustavičně. I když mě něco napadlo třeba v tramvaji, byl jsem zvyklý si to zaznamenat. Zpravidla jsem „ze své kapsy“ do plánu navrhoval až k padesáti titulům. Měl jsem radost, když některé prošly hustým sítem posudků a temperamentních diskusí na redakčních poradách, i později, když se z vyšlé knihy radoval její redaktor. Tam někde je pak skryto kouzlo nakladatelské roboty.

Jako gestoři jsme se občas museli také vyjadřovat k překladovým titulům jiných nakladatelství, s nimiž jsme se vždy snažili kolegiálně vycházet. Ustavičnou válku jsme vedli jen s Československým spisovatelem v době, kdy tam po nuceném odchodu Ladislava Fikara a Vítězslava Kocourka byl na místo ředitele dosazen Ivan Skála a na pozici šéfredaktora Jan Pilař. Počátkem sedmdesátých let nám na jejich výslovný požadavek bylo odňato právo vydávat soustavněji českou a slovenskou literaturu, jejíž gesci dostali. Směli jsme ji napříště publikovat jen jako proporcionální součást literatury světové. Museli jsme zrušit specializovanou edici české prózy i paralelní edici slovenskou. Přišli jsme tím i o kvalifikovaného slovakistu Vladimíra Reise, který odešel do Artie. Pak jsme u každého titulu museli žádat o souhlas, někdy za cenu únavného handrkování.

Jeden případ mám stále v živé paměti. dostal jsem tenkrát dopis básníka Jaroslava Seiferta, v němž Odeonu nabízel k vydání vzpomínky na své přátele. Sdělil mi, že má důvod nevydávat jej ve spisovateli, že má důvěru k Odeonu i ke mně (byl od mládí přítelem mého tchána). Dohodli jsme se okamžitě a já jsem pak poslal svou sekretářku Ilonku Lukešovou, aby rukopis vyzvedla na hlavní poště. Avšak dověděli se to ve Spisovateli a neprodleně informovali ÚV s kategorickým požadavkem, že kniha musí vyjít u nich. Vytáhli do boje s těžkými kalibry, strahovským Ústavem pro českou literaturu a s Hrzalovou a Štollem na své straně. Rozpoutal se prudký a nerovný boj, který jsme prohráli. Museli jsme rukopis předat. Kniha, obrněná posudky zmíněných kapacit, vyšla ve Spisovateli. Byl to mimo jiné příklad, kdy bylo mocensky zneužito gestorství.

Jitka Nešporová: Co mimo gesci představovalo největší omezení při zařazování titulů do plánu?
Josef Čermák: Bylo to samozřejmě omezení politické, a to v zásadě dvojího druhu. V beletrii bylo tabu všechno, co bylo nepokrytě kritikou marxismu a komunismu, tábora socialismu, tamější i domácí politiky a podobně. Druhý mantinel představovala dosti pokrytecky požadovaná ochrana našeho lidu před nemravností a vulgaritou jakožto nebezpečnou nákazou ze strany buržoazního kapitalismu. V prvním případě například musel být ze Saroyanovy knihy O neumírání vyrván arch a kniha převázána, protože autor tam říká, že jeho babička měla fousy jako Stalin. Odpovědná redaktorka, významná básnířka a zkušená nakladatelská redaktorka Vlasta Dvořáčková, musela být exemplárně potrestána. Stalo se, jenže věděli jsme si rady. Dostala tisíc pět set korun pokuty a za dva měsíce nato dva tisíce korun mimořádné odměny. V druhém případě se skandál dost velkých rozměrů rozhořel v první polovině šedesátých let kolem knížky amerického autora Warrena Millera Prezydent Krokadýlů, kterou přeložili snad společně Jan Zábrana s Josefem Škvoreckým. Je to příběh o dvou klukovských partách s jazykem plným slangu, jejž překladatelé obdivuhodným způsobem poprvé převedli do češtiny. Narazilo to nepředstavitelně, jako kdyby knížka ohrožovala mravnost celého národa, a to hlavně svým degradovaným jazykem. Nakladatelství obtížně hledalo cestu, jak z toho vybruslit. Nakonec k tomu musel vedoucí učiliště pro deprivovanou mládež napsat dnes už komicky působící předmluvu, aby se kniha stala jakousi pedagogickou výstrahou.

Jitka Nešporová: Které tituly se dostaly do edičního plánu hladce a které neměly šanci? Kdo o tom rozhodoval?
Josef Čermák: K politických mantinelech jsme už mluvili. Velkým problémem byla výroba. Její situace byla diametrálně odlišná od té dnešní, dnes je výroba knihy velice snadnou věcí. Tenkrát to byl kámen úrazu a o definitivní podobě plánu v poslední instanci rozhodovala právě výroba. Některé, zvláště výrobně obtížnější tituly musely čekat i léta. My jsme je v Odeonu skladovali na místě, jemuž jsme říkali urnový háj. Pokud jde o obsahovou stránku, muselo se ve sporných případech využívat autority a pomoci politicky hodnověrných kapacit k napsání zaštiťujícího komentáře. Jiný, přitom zcela pochopitelný problém byl s takzvanými malými, méně známými a čtenářsky oblíbenými literaturami s menší překladatelskou tradicí. Kolegové, kteří o ně s láskou pečovali, sváděli urputný boj o jejich zastoupení v plánu.

A na druhé straně zase garanti u čtenářů nejoblíbenějších literatur byli s to plán zahltit atraktivními tituly. Do konce šedesátých let vévodila v plánu literatura francouzská, pak nastal prudký zlom a do čela se vyšvihla literatura angloamerická, což trvá dodnes.

Bylo však vždycky třeba – a to byla starost šéfredaktora – udržovat určitou rovnováhu. A tu bohužel nedirigovala kvalita a potřebnost české recepce, nýbrž vyžadoval ji nadřízený úřad. Šlo totiž především o zastoupení takzvaných socialistických literatur, především sovětské a socialistických zemí. Zprvu šlo o poměr v počtu titulů. S tím jsme si poradili hravě: titulů byl sice odpovídající počet, ale ty zápaďácké měly mamutí náklady, kdežto… Pak na nás ovšem vrchnost vyzrála a rozhodujícím činitelem se stala výše nákladu. To už bylo horší. A tak jsme museli přijít s novou, trochu perfidní taktikou: nejhůř prodejným titulům ze sovětské a ze socialistických literatur jsme dávali graficky co nejslušivější kabát. Také jsme je vydávali k nejrůznějším výročím a podobným příležitostem. Připomínky ovšem trvaly dál, ale jakžtakž jsme vždy obstáli.

Jitka Nešporová: Sestavený ediční plán pak muselo schvalovat ministerstvo kultury?
Josef Čermák: Ano. Byl určitý termín, ke kterému se plány odevzdávaly. A musím říci, že jsme plán mívali i vzhledem k hrozícím okolnostem připravený tak, že nám z něho skoro nikdy nic nevyškrtli. Vydání některých titulů však vyžadovalo dobře předem připravenou obranu. Zde je nutno znovu ocenit pomoc některých externích znalců, jejichž autorita byla oficiálně uznávána, a to zejména u členů strany, kteří tak svými posudky a dobrozdáními nesli kůži na trh. Například bez anglisty Miroslava Jindry by býval tenkrát těžko vyšel Joyceův Odysseus. Zápas o něj trval dlouho, absolvoval jsem na ministerstvu asi sedm setkání, než se hlavně nešťastnému závěrečnému monologu dostalo milosti. S mnoha věcmi na výtvarném úseku nám podobně pomohl Jiří Kotalík, tehdejší ředitel Národní galerie.

Jitka Nešporová: Vyjednávání s dohlížiteli na ministerstvu kultury jistě nebyl žádný med.
Josef Čermák: S knižním odborem jsem vedl hlavně já ustavičný zápas, muselo se využívat všech možností. Největším soupeřem byl v tomto bodě Jan Kristek. Inteligentní, vzdělaný, majitel dvou doktorátů, práv a filozofie (v tomto případě ďábelská kombinace), ale bohužel alkoholik. Když to někdy přehnal a měl malér, musel druhý den ukázat svou ostražitost nějakým zásahem. Jinak na ministerstvu v tomto ohledu už nebyly takto kvalifikované síly. Úřad měl však také poradce, od nichž hrozilo nebezpečí. Vždy ve čtvrtek zasedala komise nad novými knihami. Ta rozhodovala o uvolnění každého titulu do distribuce. Velkým strážcem ideologické čistoty byl mezi poradci zejména fakultní romanista Vladimír Brett. Někdy se k těmto službám podle toho, co jsem se na odboru dověděl, prý propůjčil i překladatel Jiří Taufer. Já jsem to prý, ač jsem se s ním nikdy nesetkal, u něho měl špatné, protože měl velice nerad mého tchána.

Jitka Nešporová: Jak to vlastně bylo s cenzurou?
Josef Čermák: Cenzura jako oficiální instituce existovala vlastně jenom v padesátých, a nemýlím-li se, do první poloviny šedesátých let, a tato situace byla pro nakladatelství paradoxně příznivější, než když byla pak zrušena a vlády se ujala takzvaná autocenzura. Dokud existovala HSTD, Hlavní správa tiskového dohledu, v Benediktské ulici, a tento úřad dal na definitivní verzi zkorigovaného textu své razítko, byl už nakladatel z obliga a odpovědnost přejímal orgán. Když však později začala být uplatňována autocenzura, bylo to horší. Odpovědnost byla na autorech a následovně na nakladatelství, začal se víc šířit strach. Záleželo na rozvaze a statečnosti autorů i redaktorů, do jaké míry dokážou eventuálně riskovat. V tom se autoři i členové redakce dost výrazně lišili.

Jitka Nešporová: Odeon se proslavil velmi pečlivou redakční přípravou textů. V čem spočívala?
Josef Čermák: Překlad se vždycky srovnával s originálem. Přirozeně redaktoři měli různé metody, které se měnily i podle kvality překladu. Zpravidla se nejprve provedla takzvaná „štychproba“, překlad se na několika místech srovnal s originálem, obvykle na začátku, uprostřed a na konci. Podle výsledku se pak u dobrého překladu pracovalo s originálem jen tam, kde při velice pozorném pomalém redakčním čtení vznikla pochybnost, lepší nápad a podobně. U horšího, nespolehlivého nebo vysloveně špatného překladu, který z nějakého důvodu nebylo možno odmítnout, musel redaktor bohužel pracovat s originálem nepřetržitě. Proto byla tak nesmírně důležitá správná volba překladatele. A musím směle říct, že metodika i praxe redigování překladů byla v Odeonu na vysoké úrovni, asi na nejvyšší ze všech pražských nakladatelství. Bylo to nutné už z hlediska jeho edičního profilu.

Jitka Nešporová: I vy osobně máte bohatou překladatelskou zkušenost, mimo jiné s dílem Franze Kafky. V šedesátých letech jste se s Kafkovým jmenovcem – Vladimírem Kafkou – podílel na vydání několika jeho knih.
Josef Čermák: Ano, Kafku jsme dělali společně. Já jsem to vybral, připravil a komentoval, Vladimír přeložil. V Odeonu jsme připravili Kafkovy spisy v osmi svazcích, ale u pátého svazku spadla klec a patnáct let nesměl být od Kafky vydán ani řádek. Psát o něm bylo možné jen negativně.

Jitka Nešporová: Také proto jste o něm publikoval i v zahraničí?
Josef Čermák: V cizině jsem v roce 1971, přinucen politickou situací, vydal pod pseudonymem Johann Bauer velkou knížku Kafka a Praha, vyšla ve Stuttgartu německy a v New Yorku a v Londýně anglicky. Vymyslel jsem pro nás tři židovsky znějící jména. Já byl autorem textu, Jaromír Svoboda, takto Isidor Pollak, dvorní fotograf Národního divadla, připravil fotografie, a Jaroslav Krejčí, také známý fotograf, měl na starost grafickou úpravu. Jenže Krejčí se tenkrát ještě dostal do Vídně, aby tam provedl korektury v grafické úpravě, a tam si místo Philippa Bauma, nebo jak jsem ho nazval, dal jméno Jaroslav Schneider, což je překlad jeho jména do němčiny. A bylo po konspiraci. Měl jsem pak značné nepříjemnosti, oni dva naštěstí tenkrát tolik ne.

V roce osmdesát tři pak bylo sté výročí narození Franze Kafky. Napsal jsem tehdy dopis, podepsaný i ředitelem, že bude Kafkovo výročí, v pražských hotelích že je spousta rezervací pro západní kafkology, a ve výloze nebude jediná jeho kniha. Proto tedy doporučujeme, aby byl vydán Proces. A kdyby se nenašel lepší autor doslovu, že jsem ochoten ho napsat. Měsíc nepřišla odpověď, a potom nám ministr Klusák sdělil, že se Kafka povoluje, ale ne Proces, nýbrž Povídky. Proces je prý příliš problematický… a jako autora doslovu že si ministr přeje Květuši Hyršlovou. Knížka skutečně v roce 1983 vyšla, a vidíte, s Kafkou se potom roztrhl pytel. Vzápětí u nás vyšel Zámek, jiná nakladatelství se přidávala, na Chmelnici hned uvedli několik dramatizací Kafky, a už to jelo.

Ještě k té publikaci v zahraničí: tam, v zemích německého jazyka i jinde, je popularita Kafky i znalost a zájem o jeho dílo nesrovnatelně větší než u nás. U nás se Kafka bohužel se srdnatou neznalostí stává jakýmsi podivným folklorem, který se promítl například do slova „kafkárna“, snad po příkladu Švejka. Jinak: moje knížka Kafkovy dopisy rodičům o dopisech nalezených koncem osmdesátých let v Praze vyšla svého času myslím v deseti zemích. V posledních letech vyšla ve Francii a v Argentině moje kniha o kafkovských mystifikacích. Poslední větší kniha Zápas jménem psaní vyšla už v Německu a je hotový anglický překlad.

Jitka Nešporová: V roce 1990 jste odešel do penze. Jak vnímáte pozdější rozpad Odeonu?
Josef Čermák: Objektivně jako velkou škodu pro kulturu této země, subjektivně jako zážitek plný hořkosti. Přitom bez hořkosti vůči lidem, i když i můj odchod byl dost nedůstojný. Myslím, že jsme já i moji vrstevníci chápali nutnost omezení počtu zaměstnanců v nových podmínkách. Bylo mi přece šedesát dva let. Důstojný však nebyl způsob, jak se to odehrálo. Žádné přátelské rozloučení, o nějakém poděkování za vykonanou práci ani nemluvě. Nemohl jsem si tak ani podat ruku s lidmi, s nimiž jsem desítky let pracoval. Mnohé z nich jsem od té doby ani neviděl. Výpověď mi musel dávat k podpisu člověk, v němž jsem viděl svého nástupce. Na stole jsem měl dva dopisy, jeden od vedení, pár jalových frází, druhý, trochu obsažnější od předsedy závodní rady Jana Hlouška. A ještě něco, abych nezapomněl. Krátce předtím si mě zavolal nový ředitel Jan Šrank – mluvil o nutnosti zeštíhlení v nových podmínkách a nakonec mě požádal, abych mu ještě – protože nejlíp znám své lidi – napsal, stačí na kus papíru, jména lidí z redakce, kteří by byli napříště postradatelní. Odešel jsem a pak doručil papír s jediným jménem: Josef Čermák. Do vedení pak vedle vedoucího pracovníka z Artie prý přišli dva obchodně zdatní pánové odněkud z ministerstva. Chtěli Odeon orientovat na export komerčně přitažlivých barevných publikací (s naší polygrafií!). Redakce zřejmě vystřízlivěla a postupně prý mezi ní a výrobními útvary narůstal konflikt. Ediční činnost vadla, lidé odcházeli, slavný Odeon se rychle sunul k pádu, který na sebe nenechal dlouho čekat. Dům na Národní třídě 36 zeje v nejvyšších patrech dodnes prázdnotou. Je těžké pochopit, že zmizelo nakladatelství se statisícovou čtenářskou obcí, s klubem čtenářů, v němž nejžádanější titul dosáhl nákladu bezmála dvě stě tisíc výtisků a který měl v ediční rezervě dobrou tisícovku dodnes žádaných titulů, jež bezostyšně už léta drancují noví vydavatelé. Nota bene když vstup do nových časů přežil Albatros nebo Mladá fronta. Časy se mění, ekonomické myšlení se mění, ale hodnoty zůstávají a lidé stále s potěšením vnímají a budou vnímat litery, tóny, tvary a barvy… Je jenom zapotřebí umět jim vycházet vstříc.

 

Na podobné téma:
Jiří Našinec
: Eliade se pro mě stal vnitřní emigrací
Eva Danišová; Karolína Ryvolová: Romská literatura překvapuje a baví
Denis Kostomitsopoulos: S překladem je třeba se poprat
Michael Alexa: Překládání románu z rukou someliéra
Zdenka Švarcová: Poezie je moje láska
Jarka Vrbová: Astrid Lindgrenovou bych nejradši měla jako babičku
Petra Diestlerová: Překladatel by měl být introvert, extrovert by se z toho zbláznil
Zuzana Li: Nedělat z Číňanů mimozemšťany
Robert Novotný: Redaktor musí být pro překladatele především partner, ale nesmlouvavý
Roman Tilcer: Brát se jako autorův hluboce podřízený služebník není nejlepší přístup
Lenka Bukovská: Izraelská literatura je bohatá na silné příběhy
Petr Eliáš: Kniha jako promyšlený artefakt
Zdeněk Lyčka: Seznamovat Seveřany s českou kulturou a Čechy s grónským světem
Věra Koubová: Tápavě padá list
Daniela Krolupperová: Nejtěžší je napsat jednoduchý text
Dagmar Hartlová: Když literatura nahlíží do nitra člověka
Věra Dvořáková: Když je člověk spokojený s tím, co dělá, nemá důvod někomu závidět
Eva Kondrysová: Dřív člověk musel každou knížku obhájit, vydupat ze země
Helena Kadečková: V současné literatuře nenacházím téměř nic, co bych sama ráda překládala
Stanislav Rubáš (ed.): Slovo za slovem

Jitka Nešporová, foto Lucie Mlynářová
Rozhovor vyšel v knize Slovo za slovem
na iLiteratura.cz se souhlasem autorů publikace

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1062x

katalogy

Inzerce