Agrawal, Roma: Stavět

Agrawal, Roma
Stavět

recenze sociologie

V netradičním úvodu do stavitelského řemesla, který problematiku přibližuje i pomocí analogií k vaření, nechybí přemítání starověkých filosofů o tom, z které látky je náš svět vybudován, ani autorčino soukromé vyznání lásky k betonu.

Cihly a cukroví
Roma Agrawalová
: Stavět: Skryté příběhy budov. Přel. Martin Štefl, Host, Brno, 2019, 268 s.

Jak se rodily technologie, díky nimž se můžeme kochat výhledy z mrakodrapů, cestovat metrem či výtahem nebo přejíždět po mnohakilometrových mostech? A co má architektura společného s vařením? To přibližuje kniha Stavět: Skryté příběhy budov, a v rámci možností tak činí srozumitelně a čtivě. Autorkou je stavební inženýrka a popularizátorka Roma Agrawalová (nar. 1983), která v publikaci přibližuje stavební postupy a principy konstrukcí, jejich vývoj od pravěkých hliněných a proutěných chatrčí i vlastní futuristické vize: „Děti mých dětí žijí v podvodních dómech z tenoučkého nerozbitného skla.“ Díky supermateriálům jako grafen budeme podle autorky schopni postavit desetkrát delší mosty než nyní. A dost možná si budeme „pěstovat“ domy z biologických materiálů, které bude možné snadno vytvarovat a přizpůsobit našim požadavkům.

Činžáky a hasiči starého Říma
Většinu prostoru knihy ale autorka věnuje minulosti a krkolomné cestě, při níž se rodilo naše umění stavět, ale i předpisy, s jejichž pomocí můžeme naše budovy chránit, například předcházet požárům. Čtenáři se tak nenásilně dostává i jakýchsi exkurzů do dějin každodennosti. Například o tom, jak Marcus Licinius Crassus, který mimo jiné porazil Spartakova povstání, dokázal na ohni důmyslně vydělávat: zřídil první římský hasičský sbor složený z pěti set otroků. Ten se mu osvědčil jako skvělý zdroj příjmů: „Hasiči přispěchali k hořící budově, odehnali od ní každého, kdo se ji pokoušel hasit, a jali se nečinně postávat, dokud Crassus nedohodl s nešťastným majitelem hořící nemovitosti cenu za její uhašení. Když jednání selhala, hasiči nechali dům do základů shořet. Crassus se pak nabídl, že požářiště odkoupí. S minimálními náklady tak poměrně rychle vykoupil značnou část Říma a pořádně si při tom namastil kapsu.“ Až císař Nero zavedl v reakci na velký požár Říma několik důležitých změn: nařídil rozšířit ulice, dal oddělit pekárny a kovárny od obytných domů a omezil nejvyšší povolený počet pater v obytných domech na šest.

Jen málokterý laik asi tuší, že ve starém Římě existovaly jakési archaické verze moderních činžáků či paneláků, které se tyčily až do úctyhodné výšky deseti pater. Nejdražší a nejvyhledávanější byty se prý nacházely v přízemí. Čím vyšší poschodí, tím menší a levnější bydlení. Do vyšších pater nebylo možné čerpat vodu, takže tam musela být vynášena ručně. Život to asi nebyl idylický: „Obyvatelé vyšších pater se denně pachtili po přeplněných schodištích… Na schodech se lidé míjeli i se zvířaty – ve třetím patře jednoho z domů prý žila i kráva.“ Dodejme, že podle knihy Linka č. 141 jistý obyvatel sídliště Černý Most choval v sedmém patře na balkonu kozy. Ovšem dolů je svážel výtahem, v čemž se projevuje nezpochybnitelný pokrok… Mimochodem, moderní výtahy se objevily až po roce 1850 a původně se používaly k bezpečné přepravě materiálu v továrnách a výrobních halách.

Stavění od kuchyňské plotny
Autorka fundovaně vysvětluje fyzikální zákony, díky nimž stavby odolávají zemské přitažlivosti, nebo ji ke své stabilitě dokonce využívají. Při líčení pracovních postupů ale sahá i po přirovnáních mnohem familiárnějších, z prostředí, kam by podle starosvětských představ měla žena patřit spíš než na staveniště: od kuchyňské plotny. Vypálit cihlu je totiž podle ní „skoro to samé jako upéct koláč“ a k té, s níž pracovali staří Římané, dodává: „Příprava je tak jednoduchá, že bych ji zvládla upéct i já.“ Když popisuje, jak se v 19. století budoval tunel pod Temží, jímž dnes jezdí spoje londýnské příměstské železnice, obrazně říká, že obří železný prstenec „fungoval jako ostrý okraj obrovského vykrajovátka na cukroví“.

Některé autorčiny popisy se místy blíží až lyrické básni v próze, zejména když se vyznává ze svého vřelého vztahu k betonu: „Ráda hladím beton. Někdo se mazlí s koťátky, někdo ohmatává muzejní exponáty. Mě přitahuje beton. Je jedno jaký. Jakmile uvidím smutně šedý beton s hladkým povrchem, s malými hrubými kamínky, nebo dokonce beton záměrně zdrsněný, nemůžu si pomoct – musím si osahat jeho strukturu a na vlastní kůži vyzkoušet, jestli hřeje, nebo chladí. Nikdo si nedokáže představit, co jsem prožívala při návštěvě Říma: tuny starověkého betonu, kam oko dohlédne, a já jsem na něj většinou vůbec nedosáhla!“

Ne že by Agrawalová nebyla schopná podobně hlubokých emocí i ve vztahu k lidem, ovšem jestliže si jistý muž získal její sympatie, podařilo se mu to prý jen prostřednictvím toho, že vsadil na její náklonnost k mostům. Aby upoutal její pozornost po seznámení na večírku, kde o něj nejevila žádný zájem, začal jí systematicky posílat odkazy na články o krásných mostech s unikátní konstrukcí, těch, které spektakulárně spadly nebo s nimiž byl spojen nějaký pozoruhodný příběh. I když se autorka jeho nadbíhání zpočátku bránila („Přece se nenechám tak snadno sbalit.“), nakonec byla zřejmě zvolená strategie úspěšná. Obecně závažnější jsou ale pasáže o tom, že v jejím oboru jsou ženy stále ještě velkou výjimkou, i když naštěstí úspěšných architektek jako Eva Jiřičná či Zaha Mohammad Hadid pomalu přibývá. Takže pro ni například není snadné „zůstat nad věcí a s kamennou tváří vést odborné debaty o modelování konečných prvků a specifických vlastnostech půdních profilů uprostřed místnosti polepené obrázky nahých žen“.

Přírodní stavbaři a lidský náskok
Jedním z aspektů knihy je také vztah člověka a přírody. Autorka zmiňuje příklady toho, kdy se lidé při svém budování inspirovali ostatními živočichy: například mechanismus ražby tunelů kopíruje způsob, jakým si mořský mlž jménem šášeň razí cestu napříč kusem dřeva: na hlavě má dva ostré výrůstky, jimiž při pohybu vpřed otáčí a drtí materiál před sebou na jemný prášek. Nadrcený prášek šášeň konzumuje a ten pak ve strávené podobě putuje jejím zažívacím traktem, kde se mísí s enzymy a chemickými látkami. Vzniklá pasta následně vytváří na stěnách tunelu tenký film, který brzy tvrdne a dodává jim potřebnou pevnost.

Jakkoliv jsme ale některé dovednosti od jiných tvorů „odkoukali“ a četná zvířata při stavbách svých konstrukcí vykazují velkou řemeslnou zručnost, my lidé si „udržujeme slibný náskok“. Ekologický aspekt stavění přitom autorka bere do úvahy jen občas, takže je někdy až příliš oslněna našimi technickými možnostmi, aniž by se ptala, nakolik je třeba konstruování stále vyšších mrakodrapů v poušti trvale udržitelné a jestli nejde o trochu samoúčelnou činnost.

Celkově ale jde o svižný úvod do stavebního umění s četnými přesahy k dějinám každodennosti, napsaný tak, aby mu porozuměli i laici. To, že jej psala žena, která i do popisu strohých zdí a železa vnáší emocionalitu a ohled na prosté a obyčejné věci, představuje jednoznačné plus. Přináší zprávu o tom, že komfort, který pokládáme za normální a běžný, není samozřejmý, ale je výsledkem práce mnoha lidí, těch ze současnosti i našich vynalézavých předků, kteří vymysleli, jak postavit strop či vyhloubit tunel, které se nezřítí. Může to znít banálně: ostatně generaci Husákových dětí herec Otto Šimánek, který se proslavil rolí pana Tau, procítěně vysvětloval, že skutečný svět je plný kouzel, například že most zůstává stát a nespadne. Kouzelného mužíčka s buřinkou a deštníkem už sice dnešní mladí příliš neznají, ale některé věci stojí zato vyprávět stále znovu a v nových verzích.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1033x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce