Weigel, Jaroslav; Saudek, Kája: Lips Tullian: Další dobrodružství

Weigel, Jaroslav; Saudek, Kája
Lips Tullian: Další dobrodružství

recenze komiks

Sebraný svazek roztroušených příběhů ikonického komiksového loupežníka uvítají všichni ctitelé Káji Saudka. Zároveň je luxusně připravená kniha ukázkou toho, jak se v průběhu let kvalita seriálu propadala.

Ochabující síla zamilovaného loupežníka
Jaroslav Weigel
, Kája Saudek: Lips Tullian – Další dobrodružství. Plus, Praha, 2019, 152 s.

Když v roce 2010 nakladatelství Albatros vydalo sebrané díly seriálu Lips Tullian, který vycházel v roce 1972 na stránkách časopis Mladý svět (tehdy časopisu skokově stoupl náklad o 100 tisíc výtisků), splnilo tím sen mnoha komiksových fanoušků starší generace, kteří tehdy seriál hltali jako jednu z mála ukázek komiksu pro dospělé v Česku. Loni se nakladatelství Albatros Media (v divizi Plus) rozhodlo původní seriál doplnit dalšími příběhy romantického loupežníka, které byly v době normalizace už publikovány jen polooficiálně, Českou speleologickou společností a v malých nákladech. Po roce 1989, kdy už Kája Saudek mohl publikovat a kdy komiks přestal být symbolem zkažené kapitalistické zábavy, sice sešity Stříbrný poklad z roku 1980 a Konec Sahrbergovy bandy (1983) vyšly ve vysokých nákladech, ovšem až aktuální publikace je přináší v plné kráse (Stříbrný poklad navíc v barvě), doplněné ještě o pokus o oživení seriálu na stránkách Mladého světa v roce 1994 a několik dodatků.

To je skvělá zpráva, posílená navíc precizním až luxusním charakterem publikace, která má stejně velkorysý formát jako předchozí Lips Tullian. V knize jsou kromě zmíněných tří komiksů také Saudkovy skici, Weigelovy rukopisy scénářů, varianty stránek a také dodatky k předchozímu svazku: komentáře Jaroslava Weigela k jednotlivým pokračováním a další rukopisy. Trochu to budí dojem, že nakladatelství se až po publikování prvního svazku dostalo k Weigelovým archiváliím, které nyní zařazuje tak trochu opožděně. Ale fanoušci stejně budou chtít vlastnit obě publikace.

Co nakladatelství ovlivnit nemohlo, je úroveň komiksů. Respektive tam, kde mohlo, to udělalo – tedy zejména v případě prvního příběhu, který vytisklo v kolorované verzi. Dosud nepublikované barevné provedení je dílem samotného Saudka a ukazuje, jaká škoda je, že byla jeho kreslířská kariéra v sedmdesátých letech nuceně přerušena. Pracuje se svými typickými chladnými barvami, tedy s tónovanou hnědou, modrou a zelenou, přičemž zejména obrázek kláštera (a ostatně celá ta strana), kam se uchýlila Tullianova milá Hedvika, má v barvě úplně jinou sílu než bez ní.

Problém nově publikovaných komiksů souvisí s tehdejší Saudkovou situací. Jestliže Weigel se v sešitech Stříbrný poklad a Konec Sahrbergovy bandy docela se ctí zhostil souvislejších a koncentrovanějších příběhů, charakterem vlastně povídek, které navíc musel umístit do jeskyní, Saudkova kresba – zvláště v porovnání s Lipsem Tullianem z předešlého svazku – se zřetelně zhoršila. Jestliže v původním Lipsi Tullianovi z Mladého světa obdivujeme pevné rovné linky, nápadité kompozice a zaplněné obrázky s propracovaným pozadím, nové příběhy mají kresbu těkavější, místo pevných linek jsou drobnější čárky a tečky, pojetí je celkově chudší, kontury působí hrbolatě. Saudek později hovořil o inspiraci Moebiem, ale spíše se zdá, že svou roli hrálo tehdejší rozčarování nedávno ještě popkulturní hvězdy, kterou najednou stíhaly opakované zákazy tvorby. A Saudek nejenže ztratil denní rutinu, ale svou kdysi tak jistou a precizní ruku oslaboval čím dál většími dávkami alkoholu.

Nejnápadněji je úpadek Saudkovy kresby vidět na seriálu z roku 1994. Saudek se tu sice vrací k členění na pět řad oken, které předtím opustil, ale ku prospěchu věci to není, protože jestliže v roce 1972 měl čtenář pocit, že vidí zmenšeninu ještě mnohem velkolepějšího originálu, tentokrát máme před sebou jakousi zjednodušenou, ztrivializovanou verzi. Obrázkům schází stínování (možná proto, že v té době vyšel seriál v barvě, zatímco současné vydání je kvůli chybějícím originálům černobílé – ale dodejme, že tehdejší barvy neměly s atmosférickým Saudkovým kolorováním z šedesátých a sedmdesátých let už nic společného), místo nich nastupují drobné šrafury, které ale působí spíše jako vizuální smog. Obrázky jsou ploché, kompozice nudná a třeba Lips Tullian ze strany 119 se tomu původnímu ani nepodobá.

A tentokrát nepomohl ani Weigel. Scénář je zmatený a nerespektuje děj dříve napsaných příběhů – takže tu najednou znovu máme Sahrberga, který poté, co se v Konci Sahrbergovy bandy utopil v jeskyni, hlavnímu hrdinovi znovu komplikuje život – a znovu umírá, jen jinak. Některé pasáže z Konce Sahrbergovy bandy se zde mimochodem téměř doslovně opakují (zejména scény souboje dvou loupežnických tlup). Je možné, že tehdejší požadavek z Mladého světa zněl navázat na příběhy z roku 1972, nicméně dějový nesoulad ve společné publikaci bije do očí. Mnoho (včetně otázky, proč se seriál tehdy dočkal pouze dvaceti pokračování) by mohla vysvětlit podrobnější ediční poznámka. Ty sice najdeme hned dvě, ale moc se z nich nedozvíme: Pavel Nosek opět připomíná hlavně své zásluhy z let normalizace a Filip Konečný připojuje jen krátké vysvětlení změn oproti známým verzím.

Neboli – zatímco fanoušci seriálu budou spokojeni, že mají konečně vše pohromadě, navíc v reprezentativním vydání, nové čtenáře si Lips Tullian bude hledat stěží. A vůbec nejcennější je současný svazek jako názorná ukázka toho, jak normalizace zničila nejlepšího českého komiksového tvůrce dvacátého století.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 1002x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce