Kay, Guy Gavriel: Poslední záblesk slunce

Kay, Guy Gavriel
Poslední záblesk slunce

recenze fantasy

Vikingové a král Alfréd Veliký, to je slavné období anglické historie. Kanadský autor je však pojal nikoli v žánru historického románu, ale jako fantasy. Je to místy trochu iritující, ale výtečně napsané.

Vikingové a víly
Guy Gavriel Kay
: Poslední záblesk slunce. Přel. Daniela Orlando, Laser, Praha, 2019, 440 s.

Kanaďan Guy Gavriel Kay patří k nejzajímavějším autorům fantasy v posledních desetiletích, zejména proto, jak vynalézavě pracuje se skutečnými historickými událostmi a osobnostmi. Platí to i pro Poslední záblesk slunce.

Kdo alespoň trochu zná nejstarší anglické dějiny, popularizované ostatně četnými filmy i televizními seriály, ten se bude při čtení Kayova textu místy trochu rozčilovat. Doba Alfréda Velikého (849–899) tu totiž není použita jen jako kulisa. V knize vystupuje jako jedna z důležitých postav král Aeldred, který v mládí cestoval civilizovanějšími zeměmi na jihu, který překládá latinské texty do své řeči, který po útocích severských Erlingů našel útočiště v bažinatém kraji a který nakonec Erlingy porazil a sjednotil zemi v obraně proti nim. A který ve své zemi zavádí náboženství s jediným bohem Džadem a vyznávat je donutil i poražené Erlingy. Inspirace Alfrédem Velikým je tak očividná a přímočará, že se čtenář ptá, proč to vše autor nepřizná a proč nenapsal historický román. Ten přece také z historických skutečností nemusí vycházet úplně důsledně.

Odpověď se patrně skrývá ve zvyklostech obou žánrů – ve fantasy totiž na rozdíl od realističtějšího historického románu nemohou vystupovat nadpřirozené bytosti, jakkoliv jich v Posledním záblesku slunce není mnoho, do běžného života lidí v podstatě nezasahují a pocházejí z tradičních lidových báchorek o lesních vílách a jejich královně. Zároveň je nutno dodat, že děj románu by se bez nadpřirozených prvků obešel, že to podstatné se stejně děje převážně bez nich. A jedním dechem je však také potřeba říct, že jakkoliv nadpřirozené prvky můžeme vnímat jako místy neústrojné a spíše ornamentální, byl by bez nich celý román chudší a plošší.

Kniha nemá hlavního hrdinu, respektive má jich několik: prince Aluna z podceňovaného národa Kadyrů, který chce pomstít smrt svého staršího bratra, erlinského mladíka Berna, jenž kvůli opilecké rvačce svého otce přišel o majetek i o čest a zkouší štěstí ve městě nájemných válečníků, zmíněného anglsynského krále a jeho dospělé děti, dále pak Džadova kněze Ceiniona, který se snaží klidnit horké hlavy a předcházet konfliktu a řeší zajímavý rozpor, protože spatřil lesní víly, jejichž existenci jeho nová víra nepřipouští. Ti všichni směřují ke konfliktu, jehož kořeny leží v nepříliš vzdálené minulosti, přičemž čtenář si není jistý, které ze tří stran (zanedlouho se z nich stanou už jen dvě) má fandit. Kay má navíc připravena nějaká nečekaná překvapení, jako když nechá nejobávanějšího a od počátku děje zřetelně hlavního padoucha zemřít velmi nečekaně a velmi brzy, dlouho před koncem. Poslední překvapení pak má nachystané do samého závěru, kdy je jedna vzácná zbraň, kořist z erlinských drancování, použita k neobvyklému účelu.

S oněmi hlavními hrdiny v nepřátelských táborech souvisí i happyendový konec příběhu, pro současnou fantasy spíše netypický. Navíc je to happyend v podstatě absolutní, konflikt téměř všichni přežijí ve zdraví a ti, jimž se to nepovede, alespoň umírají smysluplnou a slavnou smrtí. I poraženým a zdecimovaným Erlingům Kay dopřeje odměnu v podobě málo bráněného kláštera kdesi daleko na jihu, kde si naberou zlata plné náruče. Tamní povraždění kněží měli tu smůlu, že se mezi hlavní postavy knihy nedostali…

Poslední záblesk slunce je i přesto skvělá ukázka současné hrdinské fantasy. Kay je zručný autor, píše chytlavě a přitom citlivě, jeho postavy mají hloubku a více tváří. Dokáže nenásilně přepnout z naturalisticky podané středověké šermovačky do citlivě vylíčeného křehkého a zároveň nebezpečného setkání člověka s vílou. Paradoxně možná víc potěší čtenářky, které spíše ocení, že po tíživém úvodu vše směřuje k mírumilovnému řešení. Pokud tedy knihu s vikinskou (vlastně erlinskou) válečnou lodí na obálce vůbec otevřou.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 691x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce