Ajvaz, Michal: Města

Ajvaz, Michal
Města

recenze beletrie česká

Autorovy příznivce jistě nepřekvapí, že ani v této knize nechybí Ajvazovy oblíbené motivy: města, putování a pátrání po nějaké záhadě. Protagonista na své románové misi zavítá hned do několika metropolí, do kterých ho zavádí snaha odhalit tajemství nenápadného a zároveň velmi podivuhodného předmětu.

Honba za fialovým krokodýlem, příběhy a… tajemstvím života?
Michal Ajvaz
: Města. Druhé město, Brno, 2019, 736 s.

S odstupem osmi let od své poslední prozaické práce (Lucemburská zahrada, 2011) – let vyplněných „intermezzy“ v podobě filozofických knih Cesta k pramenům smyslu (2012) a Kosmos jako sebeutváření (2017) a také svérázných dialogů s Ivanem M. Havlem jménem Pokoje u moře (2017) – nabízí Michal Ajvaz svůj další román s lakonickým názvem Města. Plodný autor, etablovaný již od počátku 90. let, se tak znovu zaměřuje na fenomén, který u něj již nejednou hrál hlavní či přinejmenším dost významnou roli a mnohdy pronikl do samého titulu knihy (viz např. Druhé město, 1993; Padesát pět měst, 2006; v širším smyslu můžeme přičíst i román Prázdné ulice, 2004, a další). Už od samého začátku tedy bylo možné předpokládat, že i v Městech Ajvaz zůstane věrný svému základnímu nastavení, své vycizelované a dnes už dobře rozeznatelné poetice.

Půdorysem rozsáhlého vyprávění (cca 720 stran) je tradičně oblíbený syžet cesty kolem světa propojený s neméně populárními motivy tajemství a pátrání. Hlavní hrdina Adam se na popud manželky bývalého spolužáka a dodnes nejlepšího přítele pouští do hledání jakési podivné věci, která by – kdysi velmi nadanému – kamarádovi snad mohla pomoci od jeho náhlého smutku a malomyslnosti. Zachvátily ho ve chvíli, kdy ho při návštěvě Stockholmu v jedné z nenápadných uliček zaujala do té doby neznámá vábivá melodie linoucí se z pootevřeného okna jednoho z domků tak, že ho to naprosto vytrhlo z jeho běžného života a posléze doslova paralyzovalo. Předmětem zájmu je konkrétně fialový flash disk ve tvaru krokodýla, na němž je prý okouzlující píseň nahrána – víc se vlastně o záležitosti zpočátku neví. Adam, shodou okolností překladatel ze švédštiny, osloven touto záhadou i touhou pomoci svému někdejšímu idolu, neváhá a vypravuje se na cestu, jejíž průběh i výsledek jsou v danou chvíli více než nejisté…

Brzy se vskutku potvrzuje, že získat onu flashku, jež je pravděpodobně umístěna v jakési podivuhodné součástce blíže neurčitelného fantastického stroje, nebude snadná a rychle odbytá záležitost. Je třeba vyvinout značné úsilí, vyhledat, dostihnout a vzápětí také často vyzpovídat desítky osob, od nichž by se dalo vyzvědět, kam se vlastně ona součástka poděla a vůbec o co tady kráčí. Třebaže jsou chvíle, kdy se zdá, že stopa beznadějně končí a nezbyde než celý podnik definitivně vzdát a vrátit se domů, vždy se nakonec objeví – byť nepatrná – indicie směrující zvídavého pátrače někam dále, zpravidla do jedné z velkých světových metropolí. Spolu s hlavním hrdinou se tak na jistou dobu (pobyty v řádu několika dnů, týdnů, ale někdy i pouhých několika hodin) ocitáme v exteriérech a nezřídka i interiérech nejen Stockholmu, ale i Osla, Amsterdamu, Corku, Auxerre, New Yorku, Los Angeles, Tokia a Lodže, abychom se nakonec vrátili zpět, do Prahy.

Románový pohyb přitom zdaleka není jen místopisně horizontální, ale velmi výrazně i „mentální“, přesněji řečeno – v některých momentech takřka doslova – ryze virtuální. Vypravěč-cestovatel totiž od osob, s nimiž se na různých místech zeměkoule setkává, vyslechne množství poutavých, více či méně do sebe zapadajících vyprávění, ať už s pohřešovaným krokodýlem souvisejících, či – zdánlivě? – vůbec ne. Někdy pouze v náznaku, nejednou ale i docela detailně se před ním rozprostřou krajiny „reálné“ i fiktivní (ano, hranice je, jak je to u Ajvaze obvyklé, značně propustná), slyší anebo čte vložené příběhy osobní i obecnější, zasazené tu do nedávné, jindy do vzdálenější minulosti i budoucnosti. Nemálo z nich je, jako ostatně celá Adamova výprava, dost kuriózních až bizarních; ostatně on sám tu a tam, s postupujícím časem s efektem sněhové koule, musí svou neuvěřitelnou anabázi v kostce někomu zreprodukovat, aby mu dotyčný mohl pomoci a posunout jej alespoň o píď ke stále unikajícímu cíli.

Je zřejmé, že se v Městech Ajvaz v koncentrované podobě a snad i v jisté syntéze skutečně vrací ke svému druhu narace sestávajícímu z množství obšírných, takřka ničím nespoutaných popisů nápaditě členěného a členitého fikčního světa. Minuciózně propracované deskripce spojené s delšími, pro Ajvaze příznačnými složitějšími souvětími dokonce někdy zastiňují děj, jakkoli nelze říct, že je observace u Ajvaze vždy pouze enumerativní a statická. Vyznavači dřívějších autorových knih nebudou zklamáni: ve vrchovatých porcích se jim opět dostává svého druhu dobrodružná výprava do autonomních, byť s naším světem se v lecčem (zde zejména v geografii) překrývajících „vesmírů“. V charakteru protagonisty je také znovu a v porovnání s předešlými knihami snad ještě výrazněji zosobněna hodnota ničím nespoutaného, klukovsky romantického pohledu, pouštějícího se střemhlav a bez předsudků (samozřejmě – někdy i s nemalými pochybnostmi…) zrovna tam, kam to člověka táhne – anebo zkrátka tam, kam je nutno, když chce jeden druhému pomoci. Při kritičtějším čtení však vcelku nelze nepocítit jistý chlad vanoucí z široce – a již několikrát předtím – exploatovaného konceptu, zejména pak z jeho lidských aktérů v podobě všelijakých postav a postaviček, které kdy měly (možná) s hledanou součástkou co do činění. Ano, tito jedinci o leccos usilují, po něčem touží, něco nenávidí a milují a mnozí z nich podle všeho mají k součástce či některé z jejích „příbuzných“ nepochybně silný emocionální vztah (o postoj k „oné věci“ zde koneckonců jde především), vše je ale vylíčeno jen jaksi v náznaku, v ne příliš životném a jak se říká „prokrveném“ náčrtu – svou roli zde zřejmě sehrává pro Ajvaze typická a s vývojem vskutku neobyčejného příběhu stále mohutnějící antiiluzivnost, která ve výsledku přece jen staví mezi příběh a čtenáře jakési sklo. Další potíží takového konceptu je jeho „navlékací“ podstata, jež autorovi nejen kompozičně poskytuje nezměrnou svobodu hraničící až s libovůlí – cesta by mohla skončit kdykoli, o mnoho dříve i ještě o kus později, pokud by se eventuálně pár kapitol přidalo. Tomu odpovídá i závěr, který, přestože se zde naznačuje, co se s věcí nakonec událo, nakonec působí trochu rozpačitě; nezdá se korunovat opus. Jistou satisfakcí může být snad jen poznatek, že (alespoň) protagonista svou cestou neztratil, že se přece jen vrací, jak se patří obohacen, změněn…

Řečeno stručně, úhrnem a obrazně: Ajvaz si v novém románu „nepodlézá“ ani se „nepančuje“, ale také se nikterak nerozrůstá (pomineme-li nakonec už i čtenářsky náročný rozsah knihy) a bohužel ani neprohlubuje.

 

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 79 čtenářů.

Diskuse

Vložil: mruk, 02.02.2020 08:56
Ajvaz, Michal: Města
Dojemný. Kniha nic moc.
Vložil: Petr Klement , 01.02.2020 23:39
Ajvaz, Michal: Města
Díky Michale Ajvazi. Před časem jsem předčasně odložil Vaši Lucemburskou zahradu, ale u Měst jsem si nakonec probrečel. Úžasná imaginace i vypravěčský styl = největší čtenářský zážitek za poslední léta. Teď se vrátím k Vašim předchozím románům.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.