Cognetti, Paolo: Nikdy nevystoupat na vrchol

Cognetti, Paolo
Nikdy nevystoupat na vrchol

recenze beletrie zahraniční

Do nepálské oblasti Dolpo se s přáteli a několikačlennou karavanou vydává italský prozaik Paolo Cognetti. Dlouhé putování horskými údolími a masívy skýtá příležitost zkoumat nejen okolní krajinu a kulturu, ale i vlastní stavy mysli. Vměstnat všechny tyto podněty na pole krátkého literárně laděného cestopisu ovšem není nic samozřejmého ani pro tak zkušeného horala a spisovatele.

Cognetti opět vyráží do hor, ale čtenáře tentokrát nechává dole
Paolo Cognetti
: Nikdy nevystoupat na vrchol. Přel. Alice Flemrová, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2019, 128 s.

Pro Paola Cognettiho jsou hory a vše s nimi spjaté ústředním tématem literární tvorby. Dveře do světa prorazil románem Osm hor (Odeon, 2017), oceňovaným v Itálii, který sleduje přátelství a rozdílné životní cesty dvou chlapců z italských Alp. V Česku ho následovalo vydání autobiografických zápisků Divoký kluk (Odeon, 2018) o úniku do samoty v horách, kde protagonista žije v sepětí s přírodou a několika málo místními lidmi ve snaze překlenout životní i tvůrčí krizi.

Jako třetí autorova knížka u nás autorovi vychází literárně laděný cestopis Nikdy nevystoupat na vrchol (Odeon, 2019), jenž na předchozí tituly tematicky navazuje. I zde hrají výsadní roli hory, konkrétně Himálaj a s ním spojená nepálská a tibetská kultura. Na tyto motivy jsme u Cognettiho už mohli narazit dříve, většinou však představovaly cosi vzdáleného, symbolického a toužebného. Tentokrát se konečně dostávají do popředí a stávají se hlavní, ne-li jedinou složkou textu.

Rozloučit se s mládím
Paolo stane na prahu čtyřicítky a své „ztracené hájemství mládí“ touží opustit dobrodružnou výpravou do části Himálaje zvané Dolpo. Vyráží s dvěma přáteli – Nicolou, kterého poznal teprve nedávno, a svérázným horalem Remigiem. Trojice se připojuje k horské karavaně vedené Nepálcem Setem a po příletu do Káthmándú brzy v doprovodu šerpů a mul vyráží na západ země do rozlehlých hor.

Měsíční pouť se neskládá jen z pochodů rozlehlými údolími a překonávání vysoko položených průsmyků či obcházení horských jezer. Karavana prochází také četnými městy, vesnicemi a buddhistickými chrámy, spočívajícími ve skrytu vysokohorských štítů a prodchnutými ojedinělou kulturou; s každým nastoupaným metrem se postupně odhalují.

Cognettiho vztah k Himálaji a Nepálu je velmi intenzivní. Přestože se na podobné výpravě neocitá poprvé a hory jsou pro něj důvěrně známým prostorem, na vjemy okolo sebe hledí s upřímným zaujetím a možná až naivní touhou. Pozornost tradičně směřuje především na krajinu hor, na kotliny, svahy, bystřiny, domorodé obyvatele a na charakteristické živočichy, jako jsou modré ovce nebo jaci. Popisné pasáže však postrádají lehkost a poutavost, často je z nich příliš patrná až úporná snaha nalézt pro unikátní přírodní výjevy ta nejpřesnější slova nebo nějakou zdobnou metaforu. Zatímco na poli románu se Cognettimu dařilo vykreslovat pohlcující obrazy italských Alp, v deníkovém cestopisu z Nepálu selhává.

Ve stopách levharta
Mimo poznávání krajiny doplňují kolorit putování táborové rituály a především extrémními podmínkami umocněná interakce s ostatními členy karavany i se sebou samým. Ani tento aspekt se však autorovi nedaří zajímavě uchopit. Jak rozhovory s přáteli či se šerpy, tak vnitřní úvahy a zkoumání vlastních tělesných reakcí na různé výškové stupně jsou dost nahodilé a zkratkovité. Když už to vypadá, že by nějaký dialog nebo kontemplace mohly nabrat hlubšího významu v kontextu celého díla, často nakonec zůstane u pouhého záznamu, okamžitě je přetne zas jiný postřeh. K cestopisnému žánru jistá útržkovitost rozhodně patří, ale je škoda kvůli tomu rezignovat na větší snahu o propojení a postupnou gradaci dílčích aspektů textu.

Jediným pozoruhodnějším a stálejším motivem je kniha Sněžný levhart amerického spisovatele Petera Matthiessena, kterou Cognetti po cestě stále dokola čte a vytváří si k jejímu autorovi silné pouto. Matthiessen se do Dolpa vydal v 70. letech společně s biologem Georgem Schallerem. Putovali po stopách vzácné šelmy, ale spíše než přírodovědné poznatky posbíral řadu duchovních zážitků, jež později s úspěchem literárně zpracoval. Pro Cognettiho je skutečným průvodcem po Himálaji právě Peter, a nikoliv Nepálec Sete. Jeho kroky ochotně následuje, s jeho myšlením se snaží splynout a s jeho pomocí také na cestě dochází k zásadnějšímu uvědomění a pochopení toho, s čím je konfrontován.

„A někde tam nahoře byl sněžný levhart, aby mi připomněl, že ne všechno, co existuje, je očím viditelné, ne všechno je pochopitelné, ne všechno můžeme sebrat a odnést si to s sebou […]. Nechával jsem za sebou cosi, co jsem neviděl a čeho jsem se nedotkl, ale dostal jsem se k tomu tak blízko, že jsem cítil jeho přítomnost. Tak tohle člověk cítí, když sestoupí z hor,“ píše Cognetti v samém závěru a je to příznačné.

Jeho pocit nám totiž po přečtení knihy může připadat vzdálený a těžko uchopitelný. S vypravěčem jsme sice „tam nahoře“ také byli, ale připadá nám, že jsme se k ničemu „tak blízko“ vlastně nepřiblížili a že z té změti cestopisných útržků nevyvstává nic jasného a komplexního, co bychom si mohli odnést. Jinými slovy – zatímco Cognetti se vrcholu přiblížil a alespoň cítil jeho přítomnost, my zůstáváme kdesi dole v roklinách zahalených mlhou.

 

© Jan Kubelka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 560x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce