Peňás, Jiří: Výpravy pro starší a pokročilé

Peňás, Jiří
Výpravy pro starší a pokročilé

recenze kultura

Nápadité kunsthistorické exkurzy, šťavnatá líčení uměleckých děl i poutavé historky ze života velikánů. Bohužel místy knihu kazí autorovy náznaky o tom, co vše v té jediné správné Evropě má místo a co už ne.

Habsburská polévka a nepřítomní Bosňáci aneb Selektivní kulturněhistorické putování Evropou
Jiří Peňás
: Výpravy pro starší a pokročilé. Echo Media, Praha, 2019, 380 s.

Jiří Peňás (nar. 1966) je zkušený novinář, držitel ceny Novinářská křepelka za rok 1997 i Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2013. Soustavně se věnuje kulturní publicistice, jejíž průřez poskytla jeho kniha Deset procent naděje: výbor z publicistiky 19952001 (Dokořán, 2002). I díky úspěšné crowdfundingové kampani na portálu Hithit.cz mu nedávno vyšla publikace druhá, nazvaná Výpravy pro starší a pokročilé.

Jde o výbor z jeho cestopisů „od Zubrnic v Českém středohoří po Syrakusy na Sicílii, od Tachova po Lublin v Haliči“, které psal nejprve pro Literární noviny a nyní pro Echo. Dané žánrové zařazení přitom Peňásovy texty splňují jen částečně, protože navštívená místa mu nezřídka slouží jako záminka k řadě odskoků, k vyprávění příběhů, které si s danými lokalitami asociuje – ať jsou to jeho vzpomínky na mladické brigády nebo oblíbené pasáže z románů (Švejk v Putimi) –, případně k objevování vlastních rodových kořenů ( v jedné kapitole se přiznává: „Su Hanák“). Některé z vyprávěných historek jsou přitom notoricky známé, jiné odkrývají ne zcela všední spojitosti mezi osobnostmi značně odlišnými (T. G. Masaryk – Hrabal), další budou pro většinu českých čtenářů nové a pozoruhodné, jako osud říšské hraběnky Anny Constantie von Cosel (1680–1765). Ta byla milenkou Augusta II. Silného, saského kurfiřta a polského krále, na němž si roku 1705 vymohla tajnou smlouvu, v níž byla uznána jako „levobočná králova manželka“, čímž se král, permanentní polygamista, stal „polooficiálně bigamistou“. (Ale když si August zvolil jinou favoritku, von Cosel boj o královo srdce prohrála a neuspěla ani s uplatňováním svérázné smlouvy – byla zavřena do hradní věže, kterou neopustila do konce života.) Především ale Peňás stále zůstává kulturním publicistou, kterého primárně zajímá kulturní historie daného místa, kterou nezřídka konfrontuje se současným stavem a hodnotí celkovou civilizační úroveň regionu: v západních zemích obecně vysoko, jinde, například v bývalých Sudetech, naopak nízko (a také s jistým studem a lítostí).

Tělo i duch
Peňás, který studoval obory český jazyk a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, je autorem nesmírně erudovaným, což se místy projevuje v tom, že do svých textů chce vměstnat až příliš mnoho informací a teorií, takže některé kapitoly jsou možná až přehlceny výkladovými pasážemi. Jindy se mu ale naštěstí daří svá pojednání oživit a vyhmátnout momenty, kdy se jisté duchovní koncepty manifestují ve smyslově velmi konkrétní formě, někdy ovšem i komické, takže by někdo jeho traktování uctívaných a klasických kulturních a náboženských institucí mohl pokládat jako mírně zlehčující.

Značně názorně tak líčí „jazyk, který líže hvězdy“ ve výzdobě kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou nebo se rozepisuje o katedrále v polské Sandoměři a tamním cyklu bizarních obrazů se sadistickou tematikou. Ten tvoří řada naturalistických výjevů z dějin mučení a vraždění, jež měly sloužit jako didaktické pomůcky pro výuku věřících: „Morbidní plátna, na nichž se to hemží mučicími předměty a krutými vraždami, jsou nadepsána jmény latinských měsíců a každý výjev, třeba ubožák, která dostane rýčem do hlavy nebo jsou mu trhána střeva z břicha, je opatřen číslem, k němuž se vztahují barokní cedulky po stranách. Člověk tedy za chvíli pochopí, že jde o jakési krvavé kalendáře, kde je každému dnu věnováno umučení příslušného světce. Křesťan tedy mohl vejít do kostela, zjistit si, kolikátého je, a podívat se, jaké umučení se dnes slaví.“

Imaginární komunity v koupeli
Jiné výjevy, které Peňás volí, jsou naopak takřka idylické: pláž v Ostende, v níž se pokojně mísí Vlámové a Valoni, čímž je „permanentně ohrožená jednota Belgie každý rok znovu zachovávána a obnovována“. Obdobně zase v jedněch maďarských lázních s uspokojením konstatuje, že se v horké vodě namáčeli Maďaři, Slováci, Rakušani i Češi, takže se tam jejich těla „louhovala tak jako v nějaké středoevropské polévce“ a alespoň na čas tam byla jakoby rituálně znovuustavována habsburská monarchie. Pokud by z těchto řádků čtenář vyvodil, že Peňás je příznivcem kulturního míšení a že oslavuje středoevropský prostor jako území překrývajících se kulturních a náboženských vlivů, kde žádnou z kultur není možné vnímat autonomně, jak to udělal Martin C. Putna v knize Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy, byla by to pravda jen zčásti. Pokud (by) se totiž v oněch lázních koupal i některý Bosňák, k čemuž by měl v rámci této „louhovací“ metafory alespoň teoreticky právo, protože Bosna a Hercegovina byla součástí Rakousko-Uherska v letech 1878 až 1918 (nejprve jako protektorát), Peňás (by) ho nejspíše ignoroval. O muslimech se totiž vyjadřuje spíše nepřátelsky, i když postupuje opatrně a „za sebe“ nechává mluvit třeba J. W. Goetheho, který měl islám v distancované úctě, ale podle Peňáse údajně „věřil, že jeho místo je v Orientu a tady o něm může jen zasněně číst“. Goethe ovšem islám neuctíval bezmezně: kritizoval zacházení se ženami a zákaz vína, kvitoval, že Turci nedobyli západní Evropu. Vyvozovat ale, co by říkal dnešním muslimským imigrantům v Evropě, kde navíc Lipkové a zmínění Bosňáci žijí po staletí, je problematické. Pokud bych na výše zmíněný citát o Goethovi snícím o vzdáleném orientálním islámu narazil řekněme u Tomia Okamury, zaradoval bych se nad tím, že i tento muž začíná vnímat, jak hluboce je islám zakotven v kulturních dějinách Evropy, a to nejen negativně. Pokud jsem ho v této protiuprchlické aktualizaci našel u tak kultivovaného a vzdělaného novináře, jakým je Jiří Peňás, vzbuzuje to naopak zneklidnění. Jindy Peňás podotýká, že ve 12. století v Palermu skutečně existovala jakási multikulturní společnost, složená z potomků Římanů, Řeků, Arabů a nově přišlých Normanů. „Je to vlastně asi jediné období a místo evropských dějin, kde islám existoval v jisté harmonii s křesťanstvím, což bylo možná také tím, že se to dělo na ostrově a jeden potřeboval druhé. Neopakovalo se to pak již v takové podobě vlastně nikdy“, tvrdí Peňás diskutabilně. Přitom při troše snahy bychom takových období jistě našli více, zvláště muslimskou Al-Andalus.

Ach ty ženy…
Jiří Peňás se u širší kulturní veřejnosti proslavil svým článkem Pavoučí ženy a ubohá tlustá moucha: literární recenzent o svých rozpacích z tvorby současných českých spisovatelek (LN 1. 12. 2012, příloha Orientace), v níž odsoudil větší část literární produkce ženských spisovatelek za to, že údajně kladou přehnaný důraz na „intuici, iracionalitu, na vnitřní instinktivní hlasy“. Text je dodnes připomínán a kritizován za přílišnou selektivnost a paušalizaci, viz například nedávnou debatu v pořadu Liberatura bilancující 30 let české prózy. Ženy v recenzované knize tentokrát nevystupují jako iracionální literátky, ale spíše jako sebevědomé aktérky, které se svými půvaby dovedou zacházet jako s cenným kapitálem (případ zmíněné hraběnky von Cosel), nebo jako sexuální objekty, které – třebas i nechtěně – dokáží pobláznit hlavu i samotnému Goethemu, kterého jinak Peňás, jak jsme viděli, cituje jako vrcholnou autoritu. V kapitole o Lokti tak s gustem a snad až sarkasmem převypravuje příběh jeho lásky k Ulrice von Levetzov: „Od přírody nebyla založená ani múzicky, ani romanticky, její přitažlivost tkvěla vlastně jen v té mladistvosti, jejíž občerstvující síla není rozhodně tajemná, nýbrž skrz naskrz reálná. Goethe jí však propadl. Jako když se zblázní starý dub, který sice nepřestane být dubem, ale počne jevit znaky biologického pobláznění. Goethe se jí dvoří, poučuje ji, dává lekce z botaniky, minerologie, balneologie. Kupuje jí drobné dárky, zákusky, květiny. Doprovází ji na procházkách po varských promenádách, když prší, tak se v salónu účastní společenské zábavy, snaží se přitom vypadat mladě a pružně. Celé je to však na kraji směšnosti.“

Barbaři a bordeláři
Opakovaně se ale Jiří Peňás v knize vrací k pojmu barbarství, přičemž nositeli „nálad, instinktů, pudů a hnutí“ tentokrát nejsou píšící ženy, ale některé vybrané národy. Sugestivně například líčí jednu olomouckou čtvrť, již obývali sovětští vojáci, kteří si okna polepovali novinami, jak byli zvyklí z domova: „Asie v srdci Moravy. Tak se to mongolským barbarům přece jen povedlo, celou zemi do své bažiny zavléct.“ Zde daný výraz umocňuje celou scénu, kterou si už mladší nemusí pamatovat, a v rámci cestopisného žánru asi nemusíme trvat na tom, aby autor v rámci vyváženosti povinně doplnil, že tito „mongolští barbaři“ současně získali už čtyři Nobelovy ceny za literaturu. Když Peňás pojednává o územích, z nichž byli vyhnáni Němci a nově příchozí se tam chovali, „jako když zemi dobudou barbaři“, nečetlo by se to mnoha Čechům snadno a jsou to dost silná slova, ale je to celkem zdravé zrcadlo. Pokud ale píše třeba o dříve honosném zámku, v němž bydlel Reinhard Heydrich, který je dnes „zpustlý a zaneřáděný, jak to Češi umějí“, začíná se už nebezpečně pohybovat na hraně klišé o věčně bordelářských Slovanech (bez ohledu k historickým a společenským okolnostem). Dodejme, že v knize rozhovorů Česko na křižovatce (Zeď, 2019) Peňás o Češích smírněji prohlašuje, že jsme ještě ani neuklidili ty trosky, ruinu a špínu, kterou tu zanechal „Východ“, a „už se otáčíme jiným směrem“.

I u Němců přitom autor přiznává, že si opakovaně prošli svými „barbarskými“ obdobími, ale také úspěšnou kultivací. Obrazně tento proces pěkně ukazuje třeba jeho líčení Památníku Walhalla, který nechal v 19. století postavit král Ludvík I. Bavorský. Vypadá jako klasicistní antický chrám, ale jmenuje se Walhalla, což by se podle autora asi staří Řekové divili: „Pořádná germánská Walhalla, jak se o ní píše v Eddě, by vypadala asi dost jinak. Napůl obrovský pohádkový chrám, napůl divoká chatrč se zlatou střechou, na ní stojí mytologická koza Heidrún, z vemene jí teče medovina rovnou do vousatých tlam žravých hrdinů, kteří položili životy ve věčných bitkách, protože přirozenou smrtí správný Germán ze života neodchází. A vedle té medoviny do těch tlam, jež se nikdy neunaví, padají kusy masa z mytologického kance Saehrímniho, jehož pečené kýty stále dorůstají… Poněkud strašidelná představa germánského domu mrtvých hrdinů prošla od prehistorických dob hygienickou kultivací, takže se v rámci proměny divokých Germánů na citlivé a romantické Teutschen čili Němce stal ze severské mytologické barabizny úměrností a klasickými proporcemi slynoucí řecký chrám. A to nikoli jen tak nějaký, ale přímo ten nejvznešenější, tedy akropolský Parthenon, který do Athén předtím jeli němečtí stavitelé obhlédnout.“

Dojem z knihy je celkově smíšený. Místy žel trochu povzbuzuje škodlivé (protimuslimské a protislovanské) stereotypy. Pokud autor opakuje, že v Německu je skoro vše úhledné, uměřené, klidné, rodinným rozměrům přizpůsobené, většina čtenářů to ví a na vlastní oči viděla i bez něj (a těžko určit, kolika z nich taková „odhalení“ mohou sdělit něco nového). Chvíli autor chválí multikulturalitu starších dob, ale náhle začne útočit proti soudobé „agresivní multikulturalitě, která o ničem nic neví, ale vítězí“, aniž by alespoň vysvětlil, co má vlastně na mysli. Současně ale publikace obsahuje řadu pozoruhodných postřehů, kunsthistorických poznatků i čtenářsky vděčných historek. Jako podnět k přemýšlení o prostupných a proměnlivých hranicích Východu a Západu za přečtení ale stojí.

 

© Jan Lukavec
ve zkrácené verzi vyšlo v Orientaci LN
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.