Stehlíková, Olga: O čem mluví Matka, když mlčí

Stehlíková, Olga
O čem mluví Matka, když mlčí

recenze beletrie česká

Klimatická krize a její dopady dnes už nejsou jen tématem vědeckých konferencí a ekologických organizací, nýbrž se jimi zabývají i umělci a kulturně činné osoby (teď už jen zbývá, aby se o ně opravdu začali zajímat i politici). Téma enviromentální poezie v poslední době rezonuje i českým literárním prostorem. Do tohoto kontextu vstupuje kniha Olgy Stehlíkové O čem mluví Matka, když mlčí.

Kdo je naše Matka? A čím není?
Olga Stehlíková
: O čem mluví Matka, když mlčí. Dobrý důvod, Nová Říše, 2019, 36 s.

Olgu Stehlíkovou (*1977) už dnes jistě není třeba představovat. I proto je překvapivé, že její nová, byť ne tak výrazná sbírka O čem mluví Matka, když mlčí vyšla jako dosud jediná v méně známém nakladatelství, totiž novoříšském Dobrém důvodu. Před samotným představením této knihy ovšem musím čtenáře obeznámit se sérií videí Nature Is Speaking neziskové organizace Conservation International, ve kterých světové celebrity kárají, vyzývají a mentorují lidstvo v roli nejrůznějších součástí přírody. Tak např. Lee Pace propůjčuje hlas hoře, Pénelope Cruz vodě; podstatní pro sbírku Stehlíkové jsou Julia Roberts v roli Matky přírody a Harrison Ford mluvící za oceán.

Zrovna tak Olga Stehlíková dává někomu či něčemu hlas ve své kratičké knížce. Ta má jen 36 stran a z nich samotné texty zabírají pouhých 15. Liché stránky jsou totiž vyplněny černobílým obrazem zdevastované krajiny, který se s každou další dvoustránkou stává světlejším (od velmi temného až po vytrácející se bílý), což při rychlém prolistování vytváří filmový efekt. Kratší texty na sudých stránkách na sebe volně navazují (strany nejsou číslované a texty nemají názvy, nebudu tedy čtenáři dávat indicie, kde v knížce daný text najde, věřím však, že u takto krátké sbírky mu to nebude činit problém a v případě potřeby si snadno dohledá dané pasáže sám). Komu v nich tedy dává Stehlíková hlas? Kdo je titulní Matkou? Napoví hned seznam na zadní straně desek: „Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Uran.“ Má-li jít o zamlčeného člena seznamu, zbývá Země a Neptun, přičemž první verše už nenechají čtenáře na pochybách, o koho či o co jde: „Říkáte mi Matko, všemocná, moudrá / planeto mi občas taky říkáte.“ Podobnost s videi Conservation International není náhodná, protože Olga Stehlíková na videa reaguje zcela explicitně: „Julia Roberts za mne říká: / Jsem tu 22 500× déle než vy. / Julia, ta vaše čísla a jejich násobky.“ (Srovnejme mimochodem verše Stehlíkové s prvními replikami Julie Roberts: „Some call me nature. Others call me Mother Nature. I’ve been here for over 4.5 bilion years. 22,500 times longer than you.“) A ještě příklad s Fordem: „Hlasem mých oceánů je u vás, totiž na mně, Harrison Ford. / […] / Milé, jak jste se na sebe nazlobili, / jak k sobě mluvíte Harrisonem.“

Abych ale uvedl vše na pravou míru: mezi oběma projekty je jeden rozdíl. Oproti Fordovi a Roberts Stehlíková zdůrazňuje, že planeta nemluví a nečiní ani nic podobného, a to ani obrazně. Stehlíková – v obrazné promluvě Matky – poukazuje na fakt (ač nevím, nakolik překvapivý), že se jedná o aktivity, jež jí připisujeme my, lidé: „Ovšemže bych něco řekla, pakliže bych mluvila, / naučila bych se to od vás“; „A kromě toho nemluvím“; „Nepláču, ačkoli by se vám to líbilo“; „Ne, nebude se mi po vás stýskat, / nikoli snad proto, že jste byli tak špatní, / – já nehodnotím – / ale protože si stýskat neumím.“ Zdá se, že Matka Země je takříkajíc „nad námi“ a může nás mít „na háku“: „Vy jste mi jedno především, jakož i celá má biosféra. / […] / Můžu tu být s vámi a bez vás / a nebýt tu ani onde / a to pak už nezhodnotíte nic.“ Na druhou stranu jiné verše zase připouštějí, že Země-Matka lidskou činnost vnímá, byť pro ni znamená pramálo, zatímco my lidé si tvoříme představu, že jí nesmírně a nenávratně ubližujeme: „Dejte mi pár tisícovek těch vašich roků / a budu ok, řečeno s vámi. / Budu tak ok, že se vám o tom ani nesní.“ Matka se zaobírá i lidskými výtvory, které jí vůbec neškodí – jen jí připadají nepodstatné: „Mám se dobře, pokud už se ptáte. / Je to konverzační otázka s odpovědí, / kterou jsem se naučila od vás“; „To vy mluvíte o obloze a dimenzích, / vy mluvíte o bozích a silách, / já se nedělím, / to jsem se naučila od vás.“ Situace, kdy se Matka jednou od nás naučila něco říkat, podruhé ale říká („říká“ tedy obrazně), že nemluví, a kdyby ano, naučila by se to od nás, je paradoxní. Paradoxy ale pochopitelně básnickému textu nemusí škodit, paradoxy mohou vyjadřovat myšlenky: „Mně ovšem nepatří nic, já nejsem vaše počasí. / Já že na vás s hladomorem? S epidemií? / Myslíte, že mne znáte. / Pak tedy: znáte nikoho?“ „Dekonstrukce“ antropomorfizace Matky je zde paradoxem uvedena do krajního bodu – Matka není dle Stehlíkové vůbec taková, jakou ji popisujeme. Tím jsme se propracovali k teoretickému jádru básnické sbírky Olgy Stehlíkové. Objev to není, stačí pár prostých vět, které vůbec nepotřebují být rozděleny do veršů a vlastně vůbec nepotřebují básnickou sbírku. Pomineme-li nepřesvědčivý básnický jazyk (ukázky, jež jsem vybral, jsou poměrně reprezentativním vzorkem sbírky, nic moc lepšího v textech nenajdeme, pár světlých momentů uvedu ke konci recenze), nejpozději zde musíme poznat, že je tu vážný problém.

Proč radši nechat Matku mlčet
Olga Stehlíková fiktivními ústy Matky pronese výše citované verše, zasměje se antropomorfizujícím frázím běžného jazyka („Já říkám hehe“) a ironicky se zastaví nad videi Conservation International, v nichž přírodní útvary fiktivními ústy mentorují. Co ale říkají fiktivní ústa Matky Olgy Stehlíkové? Chvíli sice to, že co Matka skutečně je, neodpovídá líbivé snůšce frází, ale pak už bohužel také jen mentorují. Ve výsledném dojmu se tedy verše Stehlíkové od promluv Forda či Roberts příliš neliší. Nechme stranou, že zodpovědně přemýšlejícímu a dospělému člověku je jakékoli mentorování protivné, ať je jeho autorem kdokoliv. Podstatnější je, že Stehlíkovou vybásněné a zdánlivě ne-lidské Matce často nelze uvěřit, co fiktivně říká. Matce jsme na jednu stranu ukradení: „Budu vám matkou, když si to přejete. / Beztak si uděláte, co se vám zlíbí.“ Na druhou stranu se nám ale i přes svůj „nadhled“ s nesnesitelnou únavností stále snaží vysvětlit, jak jsme hloupí, když ji s podobně nesnesitelnou únavností připodobňujeme sobě samým (pomiňme, že kdyby Matka, která podle vlastních slov ani tou matkou není – viz již zmíněné „Budu vám matkou, když si to přejete“ –, byla důsledně taková, jak se charakterizuje, nemluvila by vůbec, ať už mlčíc, či nemlčíc; ale to bychom se připravili o koncept a celou sbírku, což by jistě byla škoda). Ukazuje se tedy, že Matka je námi nakonec docela zaujatá, protože se zajímá i o to, co nezajímá pořádně ani většinu z nás, totiž poezii: „Pište básně o přežití: poslouchám a tleskám.“ Další příklady si může dohledat čtenář sám.

Už na tom lze vidět, že koncept sbírky působí poněkud rozpačitě, dokonce až trapně. Proč trapně? Už když jsem sbírku četl poprvé, nemohl jsem si nevybavovat pasáže z publikace Jiřího Opelíka a kolektivu Jak číst poezii (1963), kde je ukazována zastaralost prostředků Nerudových Písní kosmických. „Základním prostředkem Kosmických písní je přirovnání hvězd k lidem. […] Ale současné básnické dílo, které se vyrovnává s kosmickým námětem po způsobu Nerudově, nám musí připadat naivní a nepravdivé […]. Nerudovské přirovnání nebeských těles ke světu lidí je pro dnešního autora zastaralým prostředkem, který současnou zkušenost zkresluje.“ (s. 59–60) Nesdílím sice „optimismus“ autorů této dnes už dost antikvované knížky ohledně pokroku lidské společnosti, nota bene založený na „socialistickém humanismu“. Ale slova o naivně působícím zkreslování skutečnosti a nepravdivosti podle mého názoru stále platí, a to i pro pouze planetární či environmentální téma. Nezdá se mi, že by si Stehlíková tohoto nebyla vědoma, vždyť právě proti tomu se Matka neustále vymezuje. Jenže promluvou planety v první osobě se Stehlíková nutně zaplétá do personifikace; takový lyrický subjekt pak může své polidšťování odmítat sebečastěji a sebevehementněji, ale jak už jsem ukázal, bude toto odmítání vždy působit nedůvěryhodně, neboť je polidštění zakořeněno už v mnohem fundamentálnější rovině – v básnířčině prvotním rozhodnutí.

Stejná kritika by mohla padnout i na videa Conservation International, jenže u těch je akcent na uměleckost textu, resp. obrazu odsunut až na druhou či třetí kolej. U básnické sbírky jsem ovšem přesvědčen o tom, že estetické vyjádření musí být na prvním místě. A to mě vede k otázce: byla to básnická ambice, která vedla Olgu Stehlíkovou? Mám stále pochybnosti, jestli jsem četl imitaci či rozvinutí oněch videí, anebo zda to byla polemika s nimi, či parodie na ně. Ať už je odpověď jakákoliv, právě po básnické stránce je sbírka slabá, jak, troufám si říct, mnou citované ukázky dokazují. Po rétorické či stylistické stránce text nezaujme (místo toho sklouzne do zmíněného mentorování), zajímavý postup použije autorka zřídka, jmenoval bych například hru s pro češtinu typickým dvojitým záporem na konci sbírky a se záporem vůbec („znáte nikoho?“), případně využití vícevýznamovosti („To vy mluvíte o obloze a dimenzích, / […] / já se nedělím. / To jsem se naučila od vás“). O moc víc, upřímně řečeno, ve sbírce nalézt nelze. Pokulhávání konceptu tedy nezachrání ani jeho provedení.

Čtenář, který dočetl až sem, si možná říká: proč tolik slov k tak krátké sbírce? Jako celek je bohužel slabá, leč příčina, jsem přesvědčen, neleží rozhodně v nedostatku talentu, ten Stehlíkové nelze upřít. Jak si potom ale vysvětlit nedostatečnost sbírky? Podle mého názoru jedině nedostatkem reflexe redaktora a sebereflexe autorky, který zavání až odbytím. Dnes se zdá, že si může každý svobodně vydat cokoli, ale může to dělat skutečně každý? Při tak vysoké produkci, jakou dnes máme, v době, kdy k vydání sbírky stačí dostatečný počet followerů na instagramu, nehledě na úroveň textů, si myslím, že je hlavně na již etablovaných básnících, aby šli příkladem a své texty publikovali zodpovědně.

 

© Vojtěch Kinter

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Lunární kalendář , 27.02.2020 23:26
Stehlíková, Olga: O čem mluví Matka, když mlčí
Vojtěchu díky, tahle kniha je výsměch.
Vložil: mruk, 12.02.2020 11:56
Stehlíková, Olga: O čem mluví Matka, když mlčí
mruk vojto ty si hlava mruk
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

30%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 1048x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce