Iljašenko, Marie: Sbohem, Apollo

Iljašenko, Marie
Sbohem, Apollo

sloupek beletrie česká

Přivedla jsem si domů kočku. Stříbrnou mourku s černými tlapkami. Předcházelo tomu dlouhé váhání. Zvládnu mít někoho pořád u sebe, starat se o něj, naslouchat jeho mňoukání? Kočku jsem nikdy neměla, jen ptáčky. Byla jsem zvyklá, že to poletuje a švitoří, pitvoří se u rozhlasových zpráv a každou chvíli přistane na rameni. Ptáci někdy v nestřeženou chvíli uletěli jižním oknem. Kočku budeš mít i dvacet let, to ti bude… padesát šest! řekl zlomyslně můj přítel.

Sbohem, Apollo

Ale já usoudila, že to zvládnu. A když ne, taky to nebude konec světa. Jednoho dne jsem si ji dovezla z útulku. Nazvala jsem ji Apollo. V mých představách se totiž její stříbrní rodiče museli jmenovat Fra a Mauro.

Po prvním dni, který strávila vyděšená pod postelí, se Apollo stala přítulnou a mňoukavou. Její hlas byl nesmírně tichý a subtilní, stejně jako ona sama. Všichni kolem, mí rodiče, moje sestra a nejvíc můj přítel, si ji okamžitě zamilovali. Dokonce ani nejedla mé monstery a fíkusy a nehrabala se v květináčích, jak mi škodolibě předpovídal, a její nejoblíbenější hračkou se staly tužky a jedna stará myš na provázku. Mezi mým přítelem, Apollo a myší záhy vzniklo dojemné přátelství. A tak se vyplnilo moje tajné přání, že za mnou bude chodit častěji a dříve. Možná nakonec jednoho dne zůstane napořád? Ve chvílích, kdy si hráli, jsem sedala ke stolu a tiše se věnovala nějaké své činnosti, spokojená, soustředěná a šťastná.

Pravda byla, že mě honěná s myší na tkaničce vůbec nebavila a tiché, ale důrazné mňoukání jsem snášela stále hůř. Zatímco první dny si kočka kňouráním říkala jen o snídani a večeři, což jsem chápala, nyní mňoukala téměř bez ustání, jako rádio, které se porouchalo a vysílá nekonečné reprízy. A ještě horší pro mě byly noci, ty někdejší ostrovy ticha, kdy všechny smutky odcházely a já se vydávala na osamělé osvěžující plavby. Nehmotné sny, které se mi jako barevné hejno rybek chvěly pod víčky, teď každou chvíli vyrušilo docela hmotné kočičí tělo, které mi ulehalo na hlavu. S tváří ukrytou pod peřinou a klapkami na očích jsem se několikrát za noc budila plná děsu, přesvědčena, že se na mě hroutí budova, jejímiž chodbami právě utíkám, nebo padají úlomky komety. Ale byla to Apollo.

Jednoho večera, nevyspalá a unavená, jsem se svého přítele, který zrovna pročesával něžný kočičí kožíšek, zeptala: rozejdeš se se mnou, když pošlu Apollo k mámě? Zalitovala jsem té věty, ještě než jsem ji dořekla. Byla hloupá, ale kdovíproč mi vyletěla z úst jako vyděšený pták. Podíval se na mě překvapeně, pak zkoumavě a nakonec z jeho i tak bledé tváře zmizely zbytky barvy. To myslíš vážně? zeptal se mě. To nemůžeš. Je to přece živý tvor. Říkám k mámě, neříkám do útulku nebo na ulici! zaprotestovala jsem. Copak může existovat lepší místo? A pak jsem tiše mňoukla: copak nevidíš, že z ní mám úzkost?

Ale on neviděl, nebo přesněji, zaměňoval úzkost za rozmar. A aby mi dokázal, jak vážně to myslí, zvedl se, vzal si kabát a beze slova odcházel. Počkej, stačila jsem zavolat, počkej, pojďme si o tom radši popovídat. Nechci si s tebou povídat, řekl a pak už jsem uslyšela, jak se otevírají dveře výtahu a ten se vydává na dlouhou cestu dolů do přízemí.

Šla jsem si lehnout. Apollo přistála jako vždy u mé hlavy a každý sen, který mi chtěl vletět uchem dovnitř, honila svou malou černou tlapkou. Nazítří byla smutná, ale já jsem jí vysvětlila, že se vrátí. Jednou se určitě vrátí a zůstane napořád, protože co by si bez nás počal? Protože my jsme přece měli být spolu navždy nebo přinejmenším dalších dvacet let. Anebo jsem si to aspoň namlouvala, aniž bych řešila detaily. Aniž bych se ho ptala, jestli si to přeje taky. Ale dny plynuly a on se nevracel. Odpovědi na mé zprávy byly stále odtažitější a stručnější, potom přestaly přicházet úplně. A já jsem mu je nakonec přestala psát.

Chodívala jsem teď z práce později. Jednak jsem se potřebovala zaměstnat, jednak mě děsila vidina bezútěšných kočičích očí. Její smutné mňoukání se neslo bytem, až nábytku pukalo dřevěné srdce. Ale láska se nevyprosí ani nevymňouká. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že mezi vlastněním a náležením je rozdíl široký jako oceán. Že člověka nemůžeš vlastnit, můžeš mu jen náležet. A když o to nestojí, nic s tím neuděláš. Občas jsem myslela na to, jak jsme spolu leželi na mém úzkém gauči a vymýšleli jména pro naše děti: Anna, Ada, Adam. To jsme ještě neměli Apollo.

Kdy už se vrátí, kdy se vrátí? naříkala, protože si ho stihla zamilovat, a mě tím přiváděla k zoufalství. Vypila jsem poslední láhev jeho kokosové limonády a otevřela med koupený pro něj. Ten už se nevrátí, řekla jsem jí nakonec. Sice napsal, že miluje, ale už se nevrátí. Chtěl se mnou chodit na premiéry a líbat se pod třešněmi, ne žít všední dny. Zprotivily se mu, jako se mně protiví tvoje mňoukání. Apollo vzdychla. Kdo nás nemiluje, ten si nás nezaslouží, řekla tiše. A potom nadlouho umlkla. Apollo přestala mňoukat. Apollo přestala jíst, dokonce ani čerstvých kuřecích jater, ke kterým se dřív hnala jako povodeň, se už nedotkla. Pokusila jsem se jí dát lžičku lesního medu, mlčky jej slízla.

Leden skončil, přišel únor. Úplněk vynesl na nebe misku s mlékem. Přišel hurikán, ženu v Brně zabila sražená značka. Výlohu Tchiba na tramvajové zastávce zaplavila růžová srdíčka. Nastal svátek zamilovaných. Apollo zůstávala tichá, sedávala na parapetu a mlčky pozorovala chodce. Slyšela jsem, že zvířata milují oddaněji než lidé. A že je snazší je milovat.

A jednoho večera se to stalo. Počkala si na chvíli, kdy jsem nechala pootevřené okno. Nejdřív jen postávala na parapetu a dívala se zkoumavě na vzdálené hvězdy. Pak někdo zakřičel, seběhli se lidé, táhli pryč děti, zakrývali jim oči pletenými rukavicemi, a já jsem spatřila to, čeho jsem se bála nejvíc. Bylo to přímo pode mnou. Byla to Apollo. Když jsem k ní přišla, na chodníku ještě tlouklo její rozbité kočičí srdce.

Sbohem, Apollo. Přistaň bezpečně na stříbrné pláni Měsíce, kde jistě potkáš své rodiče, Mauro a Fra. Velká láska někdy končí rozbitým srdcem, a přesto stojí za to, kočičko. Promiň, musela jsem to celé napsat. Protože v jakém jiném kontextu bych jinak mohla vyslovit tuhle větu?

Upřela na mě zelené oči: já nemám zlomené srdce, ale žebra, mňoukla. Chtěla jsem totiž tlapkou chytit měsíc. Kecáš, pomyslela jsem si a vzala ji do náruče. Výtah už zase jel nekonečně pomalu a já horečně přemýšlela, co udělám. Apollo byla myšlenkami dál: až se dám dohromady, mňoukla, chci, abys mě konečně představila svojí mámě.

 

Petr Borkovec: Erik, já a dvě mámy
Petr Motýl: Božena Němcová navždy
Anna Bolavá: Novoroční burza ryb
Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

 

© Marie Iljašenko
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložil: , 15.02.2020 12:54
Iljašenko, Marie: Sbohem, Apollo
Tragický příběh o tom, že kluk je schopen se dnes s holkou rozejít kvůli tomu, že nemá ráda svojí kočku. "JE TO PŘECE ŽIVÝ TVOR!" volal do nebes. Vzal si kabát a odešel do temnoty města. Se svou bolestí tam bloudí navždy...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1649x

Inzerce