Kadlec, Vratislav: Hranice lesa

Kadlec, Vratislav
Hranice lesa

recenze beletrie česká

Prostor povídek Vratislava Kadlece zabydlují velmi obyčejní lidé. Autor je však staví před situace neobyčejné, absurdní až fantastické. Mnohdy tak nejen postavy, ale i čtenáře nutí opustit svět logiky, kterou jsme – slovy jedné z postav – „nemocní“.

Obyčejní lidé ve velmi neobyčejných příbězích
Vratislav Kadlec
: Hranice lesa. Argo, Praha, 2019, 248 s.

Debutová sbírka Vratislava Kadlece, zkušeného překladatele a redaktora, čítá 17 povídek, které spojuje především jedno – znepokojivý pocit, který po jejich dočtení zůstává.

Žánrově se totiž povídky pohybují od obrázků z rodinného života až po fantastická a hororová vyprávění, přičemž i na ty příběhy, které začínají téměř jako rodinná idyla, se většinou snese nějaký stín. Ani vypravěči si nejsou typově příliš podobní: setkáme se jak s ichformovými vypravěči, kteří často vyprávějí překotně, a než zformulují své myšlenky, použijí tolik planých či výplňkových frází, až je jejich sdělení místy těžko srozumitelné a i díky výrokům typu „A to vám teď vážně neřeknu, vodkud jsem přesně jel a kam, poněvadž my to tak máme, že každej kmen dycky vypráví jenom kus cesty…“ (Šprýmař, s. 33) působí dost nespolehlivě. U erformových vševědoucích vypravěčů má čtenář zase mnohdy dojem, že si s ním pohrávají jako kočka s myší; jiní naopak jen nezúčastněně referují o dění, které sledují.

Vlastně můžeme říci, že povídky mají ještě jeden společný rys – jejich protagonisté, jimiž jsou převážně muži, se snaží vyrovnat s tím, že je něco vyvedlo z jejich stereotypu. Někdy je oním „spouštěčem“ zdánlivě nevinný čin jejich protějšků (např. nezavřené dveře nebo výčitka, že se daná osoba nedokáže chovat autenticky) či rozbitý kávovar v práci, často se jim ale přihodí události jen těžko uvěřitelné nebo zcela nepředstavitelné: jeden z protagonistů se připeče ke spolucestujícímu v přeplněném dopravním prostředku, jiný ztratí jméno, a další dokonce celou tvář. Absurditu často zvýrazňují výroky postav (např. hlavní postava povídky Rubikon a hovězí překvapeně sleduje, jak je krávě zaživa vyříznut kus masa, jelikož je údajně geneticky upravená a prý ji to nebolí, vzápětí však prohlásí: „Steak byl dobrý, ale brambory se mi zdály malinko rozvařené“ – s. 49). Jiný z protagonistů zase upozorňuje na nelogičnost těchto situací: „Tak uplně nevim, kterej z těhle případů na mě pasuje, ale možná v tom zbytečně hledám logiku. A možná jsem byl nemocnej právě touhle pitomou logikou, kterou jsem chyt ve městě a která mi teď byla platná jak mrtvýmu zimník.“ (Šprýmař, s. 38)

Již zmíněnými vyprázdněnými frázemi, které protagonisté nebo vypravěči v některých chvílích hojně užívají, autor podtrhuje dosavadní stereotypnost jejich životů. Někdy to působí téměř jako úryvky z hospodského tlachání po už několikátém pivu, jindy jako překotné vypravování lidového baviče, např. první věta povídky Hranice lesa:

„No, a tenhleten Jiří Buřeň, spisovatel, jehož povídky pokaždé končily smrtí, Jiří Buřeň, který nesnášel, když za sebou lidé nechávali otevřené dveře, Jiří Buřeň, který si pokaždé ze cviku myslel i opak toho, co zrovna cítil, aby náhodou nesklouznul k jednostrannosti, tenhleten Jiří Buřeň teď ležel na nemocniční posteli a zvracel si do dlaní.“ (s. 119)

Podobná dlouhá souvětí a řady asociací se v textu vyskytují poměrně často. Sice nedosahují hrabalovských rozměrů, ale možná někdy odhalují i autorovy vlastní obavy:

„Tím se již téměř dostávám k tomu, co jsem měl především na srdci, ačkoliv jak se to blíží, mám obavu, zda jsem celou věc nějak nezveličil, zda jsem nenadsadil vaše očekávání, zda jsem ve vás nevyvolal pocit, že mířím k nějaké ohromné pointě.“ (Rubikon a hovězí, s. 48)

Pointy jsou skutečně tím, co některým povídkám chybí, a tak si čtenář již chvíli po jejich dočtení není schopen přesně vybavit, o čem ta či ona povídka byla. Povídky se proto i přes pestré jazykové zpracování a využití bujné představivosti kvůli nejasným koncům mohou jaksi slévat v jeden proud znepokojivých obrazů.

Nakladatelský text na zadní straně desek tvrdí, že se v těchto povídkách jakoby potkávají Bubáci pro všední den Karla Michala s texty Jorgeho Luise Borgese. Mně osobně se při jejich čtení vybavovaly povídky bratří Čapků – jak detektivní příběhy Karla Čapka využívající logiku, tak sbírka Lelio Josefa Čapka, jehož texty stejně jako Kadlecovy povídky logiku často popírají. Tyto tři autory spojuje také výborně odposlouchané vyjadřování v každodenních situacích. Zdá se tedy, že při trochu větší propracovanosti textů by Kadlec mohl být důstojným pokračovatelem této tradice.

 

© Kateřina Středová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Vráťa Kadlec, 20.02.2020 16:59
Kadlec, Vratislav: Hranice lesa
Ale tak prosím vás, asi z toho není třeba dělat aféru -- Ivana to sem nejspíš psát nemusela, jenže jsme holt jen obyčejní lidé a občas si člověk nemůže pomoct. Co jednou internet schvátí, to už nenavrátí... Tím bych to možná uzavřel. Díky všem.
Vložil: Magda de Bruin, 20.02.2020 16:48
Kadlec, Vratislav: Hranice lesa
Zmiňuje se to v recenzi na ArtZóně, na kterou odkazuji, a píše se tam dokonce, že je tahle kniha Ivaně Myškové věnována. Co přesně není slušné na tom, když to tady zmíním já v souvislosti s kritickou připomínkou k recenzi? Zdá se mi naopak, že by bylo fér, kdyby Ivana Myšková tuhle skutečnost do své... reakce nějak zahrnula, protože je asi zřejmé, že to v jejím hodnocení recenze hraje (nebo může hrát) nějakou roli. Je to přece taky určitý druh "střetu zájmů".
Vložil: Petříček, 20.02.2020 16:33
Kadlec, Vratislav: Hranice lesa
Tak to je beztak známý fakt, ale nevím, nakolik je slušné ho takto zmiňovat na veřejné platformě.
Vložil: Magda de Bruin, 20.02.2020 16:11
Kadlec, Vratislav: Hranice lesa
Relevantní informace tu myslím je, že Ivana Myšková je údajně autorova životní partnerka: art.ceskatelevize.cz.
Vložil: Petříček, 19.02.2020 18:44
Kadlec, Vratislav: Hranice lesa
Už Petra Dvořáková přece říkala, že kritici neumějí číst!
Vložil: Jan Šrámek, 19.02.2020 15:48
Kadlec, Vratislav: Hranice lesa
To si skoro říká o nějaký (další) autorský manifest (který nakonec nebude manifestem), jak by kritikové a kritičky měli psát o (české) literatuře, což. Zn.: neunaveně a vysokoškolsky.
Vložil: Ivana Myšková, 19.02.2020 12:10
Kadlec, Vratislav: Hranice lesa
Nepropracovaná je zejména tato recenze. Povšechná, unavená, středoškolská. Spíše jako čtenářská recenze z databáze knih. Škoda promarněné šance.
Vložil: Marie, 19.02.2020 09:43
Kadlec, Vratislav: Hranice lesa
Ještě by stál za zmínku jazyk, řekla bych, že ty povídky jsou svým způsobem hlavně o něm - a nejen ta, kde se sráží pražština s moravštinou. Jazykoví fajnšmekři si myslím docela užijí:-)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.