Jak je patrné již ze samotného názvu, románová prvotina britské autorky a politoložky Laury Shepherd-Robinsonové, drsná dobová detektivka z konce 18. století, zaměřená na téma otroctví a podpořená precizním výzkumem, staví před čtenáře dvě zcela odlišné látky – cukr a krev –, které lze v rámci knihy vnímat metaforicky i doslovně. Přitom nejde jen o na první pohled nápadný kontrast rudé a bílé, ale také o protichůdné kvality, jež reprezentují. Na jedné straně stojí podmanivá sladkost cukru nesoucí s sebou pocity slasti a potěšení, na straně druhé potom krev, krutost a utrpení těch, jejichž životy byly položeny na oltář chamtivců bažících po této kdysi luxusní komoditě. Většina konzumentů přitom o původu cukru, který si každé ráno sypala do čaje, neměla – nebo nechtěla mít – ani ponětí. Tento protiklad prostupuje celým románem a je v něm odpovídajícím způsobem rozveden.

Krvavý cukr totiž není jen povrchní detektivní vyprávění na pozadí kontroverzní, byť čtenářsky vděčné problematiky otroctví, ale jde patřičně do hloubky: ukazuje morální zkorumpovanost západního světa, který se pod rouškou nositele civilizace dopouští nevýslovných zvěrstev a krutostí – například hlavní dějiště románu, městečko Deptford ležící v těsné blízkosti Londýna, domnělého centra západní mise kultury a pokroku, je v podstatě otrokářské město.

Knihu otevírá atmosférická noční scéna v mlhavé deptfordské loděnici. Zavěšené na železném háku, přinýtovaném ke sloupu na hrázi, je zde objeveno tělo advokáta a zapáleného abolicionisty Thaddea Archera, který si v otevřeně prootrokářském městě zjevně nadělal mocné nepřátele. Z mrtvoly je patrné, že dotyčný byl umučen; na těle má navíc vypálený cejch, jímž se běžně označují černí otroci. Zpráva o děsivé vraždě se brzy donese do Londýna a Archerův přítel z mládí, kapitán Henry Corsham – hrdina z války o nezávislost a zároveň protagonista románu – se na popud sestry zesnulého, společností zapuzené Amélie Bradstreetové, vydává do Deptfordu, aby smrt někdejšího druha prošetřil. Corsham, jehož od války sužují noční můry a bolestivé válečné zranění, které tiší dávkami opia, si zoufá nad liknavostí místních orgánů v čele se smírčím soudcem Peregrinem Childem, ale brzy pochopí, že městečko, jehož existence je na odporné instituci otrokářství přímo závislá, žije podle vlastních nepsaných pravidel a k přespolním, zvláště pak těm, kteří se nevhodně vyptávají, se staví s nepokrytým nepřátelstvím. Corsham, zmítaný mezi loajalitou k zesnulému příteli, s nímž se však kdysi rozžehnal ve zlém, a politickými ambicemi, jež patří především jeho ctižádostivé ženě, je proti své vůli vržen do nebezpečné hry. Musí si zvolit mezi lidskostí a morálkou, které ho však mohou ožebračit nebo přímo způsobit, že skončí s podříznutým hrdlem, a rozhodnutím odvrátit zrak, jež mu zajistí zářnou parlamentní kariéru a pohodlný život, byť pak zůstane slepý k hrůzám, jež má přímo před očima.

Kromě výjimečné dobové autentičnosti a mrazivě temné zápletky, v níž se bez příkras připomíná nechvalně proslulý masakr na otrokářské lodi Zong v roce 1781, autorka působivě líčí hutnou, syrovou atmosféru ďábelského města: čtenáře zavádí do odporných špeluněk, v nichž důstojníci otrokářských lodí kotvících v přístavu nad korbely vyčpělého piva mastí karty, do laciných bordelů, kde pracují ztrhané děvky nemocné syfilidou, na zapáchající bahnitá nábřeží, tonoucí v pochybných výparech s vyvrženými mrtvolami utopenců. Cinnamon, půvabná mladá mulatka, nastrojená v překrásných šatech jako domácí mazlíček, musí být po vůli hanebnému deptfordskému starostovi; jeho černošský sluha Scipio, který by svému zločinnému zaměstnavateli jednou rukou snadno zlomil krk, je nucený prokazovat mu v naději na lepší zítřky absolutní oddanost. Pozorujeme mlčenlivé, odevzdané tváře otroků, nositelů strašlivého utrpení, které je nám často předkládáno jen v náznacích – až do chvíle konečného, šokujícího odhalení.

Deptford je křivácké, smrtelně nebezpečné hřiště soupeřících loajalit, přičemž čtenář, spolu s hlavní postavou Harryho Corshama, se brzy přestává orientovat v tom, komu má vlastně věřit: zdánliví zlosynové se náhle jeví jako kladné postavy a poctivci se vybarvují jako bezpáteřní individua, schopná čehokoliv. To vše zastřešuje pokrytectví nedalekého hlavního města, s jehož povolením, ba přímo požehnáním, ke zdejším zvěrstvům dochází. Londýn, budoucí metropole průmyslové revoluce a evropského pokroku, ohánějící se vzletnými ideály, si nad špínou, z níž obrovsky těží, myje ruce, ale ve skutečnosti je do ní zabředlý až po uši. To poukazuje na pokrytectví, dvojí tvář, jíž neblaze proslula především pozdější viktoriánská éra: vrcholným příkladem této dvojí morálky je v románu postava všemi respektovaného předsedy západoindické lobby a majitele plantáží s cukrovou třtinou Napiera Smithe. Právě na tomto konfliktním pozadí sledujeme vývoj hlavního hrdiny, který – byť je od počátku kladnou postavou – je svázán dobovými konvencemi a způsobem přemýšlení stejně jako bolestným odříkáním ohledně svého intimního vztahu se zesnulým Archerem. Corshamovo neúnavné pátrání všemu navzdory nás v atmosférickém finále zavádí až k samému jádru věci – do útrob otrokářské lodi Temný anděl, kde dojde ke konečnému odhalení pravdy.

Kniha Laury Shepherd-Robinsonové poskytuje navzdory nutně omezenému prostoru fiktivního díla relativně komplexní pohled na téma otroctví v Anglii konce 18. století a je také nositelkou zásadního poselství: totiž že přelomový rozkvět a rozmach Evropy, včetně průmyslové revoluce, která znamenala totální transformaci zemědělství, výroby, dopravy a dalších hospodářských odvětví, a tím pádem i celého dosavadního způsobu života, byl možný mimo jiné i díky děsivé instituci otroctví, přičemž „klasické“ zotročování černých obyvatel se navzdory častému přesvědčení v žádném případě neomezovalo jen na Severní Ameriku. O problémech nastíněných v Krvavém cukru by měl být krátce řečeno poučen každý. Pokud toho lze docílit prostřednictvím románu od schopné, erudované autorky, který je i čistě na literárním poli mimořádně zdařilým, zábavným počinem s patřičnou hloubkou a přesahem, tím lépe.