Hakl, Emil: Proč nejsem optimista

Hakl, Emil
Proč nejsem optimista

sloupek beletrie česká

Nestálo by to za řeč, kdyby poslední dobou tolik nebilo do očí, že se všichni tváříme, jako by tu tenhle svět byl čistě jenom pro nás. Kompletní servis, vše až pod nos.

Proč nejsem optimista

Abych si od toho pekla uvnitř sebe i v druhých odpočal, hrabu se v rozhlasovém archivu ČRo Dvojky, kde je vždy k nalezení pár lidí, kteří nemluví apriori o sobě.

Lucie Výborná se ptá hedvábným hlasem hosta: Pane profesore, krátká otázka – myslíte si, že tahle země bude pro starý?

A profesor doktor Jaroslav M. Kašparů, psychiatr a kněz – trochu divná kombinace, ale možná víc než logická – odpovídá zhruba takto: Tahle země bude pro sólisty. Pro lidi, kteří rozumějí už jenom sami sobě, což je mezifáze. Bude to pokračovat dál – lidi už nebudou chápat ani vlastní nitro. Souběžně s tím mladí nerozumějí starším v čím dál kratším časovém úseku – dřív patnáctiletí nerozuměli třicátníkům, dneska už o tři roky starší z gruntu nerozumí mladším. Už teď je znát, že to tak je a že se to nemůže neprojevit ve všech myslitelných oborech.

Samozřejmě tedy i v těch nejzbytečnějších. V umču, v literatuře. Tam je totiž potřeba aspoň nejzákladnější sdílení, bez něj je celý krám v háji.

Když jsme u toho, nejdéle budou fungovat performeři – ti už dneska nemusejí nutně rozumět svému počínání, stačí jim zabalit se do fólie na Václaváku nebo se posypat kuřecími skelety. A samozřejmě muzikanti, ti prskají kečup na pódiu až do smrti a všichni to od nich očekávají, čili na ně chodí.

Otázka je, co s naším otřesným sebezahleděním udělají lidé zvenčí – profesor JMK zjevně mluví jen o euroatlantické civilizaci. No, to už taky víme. Červení mravenci zlikvidují černé, ukradnou jim kukly, sežerou samičky (či naopak) a půjde to dál. Na nějakou literaturu si už nikdo ani nevzpomene, protože z případného čtenáře by byl okamžitě adept na ukamenování. Veškerý tento náš milovaný kolos – redaktoři, editoři, PR specialisti, tiskaři, grafici, literární agenti, Nobelovy ceny atd. – půjdou do kopru.

Co tedy zbývá spisovateli, který by rád ještě chvíli psal? Musí se za á snažit mít co jíst a za bé usilovat o takové to tvůrčí prázdno v hlavě. Prázdno v hlavě není problém, aktuální je tedy otázka obživy.

V jejím rámci se snažím tu a tam kočírovat nějaký workshop a vždy mě šokuje, že přijdou mimo jiné pubertální dívky (byť z nich v nestřežené chvilce vypadne, že tu bžundu dostaly k Vánocům) a ve finále, když už po dvoudenní osmihodinovce rozdávám nakrájené srdce na talíři a vím, že ve vlaku buď chcípnu, nebo to tělo zase jako vždycky dovezu na Hlavák, se přiznají, že zrovna čtou Edgara Allana Poea. To není vzhledem k výše uvedenému zase tak špatná zpráva. Jaroslav M. Kašparů však vidí nepochybně dál a jsem rád, že se jeho vize budoucnosti díky zmíněným seminářům (zbytek tvoří grafomani a extrémně inteligentní jedinci, oba modely devastující) nedožiju.

Historka na závěr. Prvního února mě napadá, že bych měl kvůli těm existenčním nejistotám něco udělat s otcovou urnou, v níž jsou zbytky jeho popela. Aby nás nenašli, kdyby něco, spolu. Volám tedy sestřence, celoživotní doktorce, která bdí nad jakýmsi rodinným hrobem. Její základní vlastnost – je věcná. „Umíráš?“ ptá se mě. „Ne,“ děsím se, „na to nemám čas, musím makat.“ „Tak se ozvi na jaře,“ povídá a zavěsí. Jaro je nesmysl, když je v Antarktidě už teď devatenáct stupňů, ale aspoň jsme to odložili. Na to jsme zvyklí.

Takže tak.

Marie Iljašenko: Sbohem, Apollo
Petr Borkovec: Erik, já a dvě mámy
Petr Motýl: Božena Němcová navždy
Anna Bolavá: Novoroční burza ryb
Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

© Emil Hakl
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1108x

Inzerce