Iljašenko, Marie: Jak psát dopis do vězení na Krymu

Iljašenko, Marie
Jak psát dopis do vězení na Krymu

sloupek beletrie česká

Umíte psát dopisy politickým vězňům? Já ne. A víte, jak chutná moře na Krymu? Já ano.

Jak psát dopis do vězení na Krymu

Černé moře je méně slané než Středozemní, takže v něm můžete plavat s doširoka otevřenýma očima, a když se ponoříte ke dnu, dost možná tam uvidíte střepy antických amfor. Ne, nemusíte být Vladimir Putin, vážně tam jsou. Nebo ještě nedávno byly.

Od anexe Krymu už uběhlo šest let. Dění tam jsem sledovala spíš zpovzdálí. Přátelé mojí mámy, ke kterým jsme jezdívali na dovolenou, anexi přivítali s radostí. Stejně tak můj někdejší žižkovský spolubydlící, který se na Krymu narodil. Měli jsme tehdy nepsanou dohodu, že o politice se v kuchyni nemluví, a dodržovali jsme ji. Věděla jsem však, že spousta lidí poloostrov dříve či později opustila, aby se vyhnuli šikaně. A ani nemuseli být novináři či aktivisté jako Oleg Sencov, stačilo, že byli Tataři nebo Ukrajinci a že se ke svému národu hlásili.

Mám ke Krymu velmi osobní vztah. Stejně jako mnozí mí vrstevníci i celá generace mých rodičů. Leckdo z nás totiž spatřil (a ochutnal) moře poprvé právě tam. Byla to naše první cesta na jih. Já své první kroky po oblázkové pláži udělala v Gurzufu. Z těch dávných dob si pamatuju studené moře (je brzké jaro), lesklé oblázky (černá, šedá, světle šedá, smetanová, bílá) a siluetu hory s tajemným názvem Aju Dag. Na „Medvědí horu“ se nedá dojít ani dojet, jen doplout, čili je fakticky nedosažitelná. Pro pětileté dítě rozhodně. O to víc tam chcete. Slíbíte si, že jednou se tam dostanete, později. Času dost, ne?

Jsou tu další poprvé. První lekce lhaní: v lunaparku v Jaltě se vozím na obrovské zelené chobotnici, která se točí a přitom zvedá chapadla se sedačkami do výše. Asi po páté jízdě zřízenec prohlásí, že bez doprovodu na ni můžou jen děti starší šesti let. Kolik že mi je? Pět a půl, odpovím. Když to vyprávím rodičům, tváří se zklamaně: proč jsi neřekla, že je ti šest? Mohla by ses vozit sama, ušetřili bychom! Mám šok a vzpamatovávám se z něj dodnes, ačkoli lhát jsem se mezitím jakžtakž naučila.

První lekce kradení: straka v botanické zahradě, která odnáší pánům hodinky a dámám prsteny. Ví, že není všechno zlato, co se třpytí. Jenže strace nejde o zlato, jde jí o lesk. Stejně je tomu u obrovských piniových šišek, které lze najít pod obřími stromy. Nejde o šišku, ale o její vůni, kterou si na prstech odnesete až domů.

První lekce převtělování: kamarádka máminy kamarádky pracuje v delfináriu. Slíbí, že nás tam vezme, abychom si zaplavali s delfíny. Sežene mámě občanku své známé, která má syna v mém věku, jde totiž o objekt ve vojenské oblasti, kam smějí cestovat jen místní. A já, asi jedenáctiletá, s účesem na kluka, se pro ten den stanu Petrem nebo Pavlem. Průvodčí ve vlaku nic nepozná. Plavání s delfíny na mě zdaleka neudělá takový dojem jako toto dobrodružství, které ve mně zanechá pocit hlubokého uspokojení. Aspoň jeden den svého života jsem chlapcem.

První lekce tvůrčího psaní: dívám se pod ruce (do žíhaného sešitu) studentce z Petrohradu, která s námi jede pod stan kamsi na skalnaté pobřeží. A poprvé cítím silnou potřebu napsat báseň. Jenže nevím, jak se to dělá. První stanování nadivoko na břehu moře. A poslední. Moře ke snídani, moře k obědu, moře k večeři. Mandle a meruňky, které tu rostou planě i v sadech. Tenhle poloostrov je nesmírně krásný. Musí být strašně těžké ho opustit, je-li vaším domovem.

A nakonec první lekce psaní dopisů do vězení. Celé to vyprávím proto, že v prosinci zatkli bratrance mé kamarádky, ukrajinské básnířky Oleny Husejnové. Denis Kašuk odešel ráno do práce a večer usínal ve vězení s tím, že prý přechovával výbušniny. Denis není politický aktivista ani hrdina. Na podobně nesmyslné obvinění nebyl připravený. Když ho začali vydírat tím, že má ženu a dítě, přestal se bránit a vzdal se i nezávislého advokáta. Rodičům vzkázal, aby odjeli, a ti ho poslechli. Je zadržený už déle než měsíc a jeho rodina o něm nemá téměř žádné zprávy.

A teď k těm dopisům. Denisův příběh je jedinečný svou absurditou, na anektovaném Krymu či v ruských věznicích ale sedí nejméně 87 ukrajinských občanů. V rámci dopisního maratonu Let My People Go Ukraine jim můžete napsat dopis. Je třeba psát rusky, je třeba uvést celé jméno, je třeba… instrukcí je víc, ale dají se snadno dohledat.

A co mu mám napsat? ptám se Oleny. Hlavní je ho povzbudit a dodat mu odvahu, říká. Nejšťastnější by byla, kdyby souhlasil s nezávislým advokátem, kterého mu sehnali. Jenže to by znamenalo se vzepřít. Je jedno, co mu napíšeš. Každý dopis ho povzbudí. A proč Denis na Krymu zůstal? ptám se. Pořád nám říkal, že tam přece musí zůstat někdo z Ukrajinců. Aby nás jednoho dne přivítal zpět. A taky nechtěl opustit dům, který spolu s rodiči postavil. Byla jsi na Krymu, víš přece, jak je tam krásně. Jo, to vím.

 

Emil Hakl: Proč nejsem optimista
Marie Iljašenko: Sbohem, Apollo
Petr Borkovec: Erik, já a dvě mámy
Petr Motýl: Božena Němcová navždy
Anna Bolavá: Novoroční burza ryb
Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

 

 

© Marie Iljašenko
Ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1274x

Inzerce
Inzerce