Staveley, Brian: Lebky

Staveley, Brian
Lebky

recenze fantasy

Lebky jsou jedna z nejlepších fantasy, jaké u nás loni vyšly. Americký spisovatel Brian Staveley se tu vrací k populární vedlejší postavě své debutové trilogie a nabízí její „origin“ neboli předchozí osudy.

Když hledá kněžka smrti pravou lásku
Brian Staveley
: Lebky. Přel. Petra Kubašková, Fantom Print, Ostrava, 2019, 410 s.

Brian Staveley patří (podobně jako Brian McClellan nebo Anthony Ryan) k relativně mladým hvězdám fantasy posledního desetiletí, které nepíší sáhodlouhé ságy a nepokoušejí se ani nijak výrazně inovovat žánr nebo se vézt na módních vlnách, jaké představují ultratemné nápodoby Hry o trůny nebo knih Joea Abercrombieho. Jsou to svého druhu tradicionalisté, kteří vyprávějí velmi konzervativní příběhy výrazných postav a spíš než k posttolkienovské fantasy tíhnou k průniku historického a dobrodružného románu. A tak v jejich knihách nechybí magie a bozi, ale na elfy či trpaslíky prostě nenarazíte. V mnoha ohledech tak navazují na Davida Eddingse, populárního na přelomu osmdesátých a devadesátých let. A právě v jeho pojetí různých vrahů, zlodějů a špionů můžeme hledat kořeny románu Lebky – ovšem v navýsost moderním a nekompromisním pojetí.

Hrdinkou je totiž Pyrre – mladá akolytka řádu vyznávajícího boha smrti Ananshela. Jeho členové žijí v odlehlém pohoří Rassambur, kde meditují, cvičí dovednosti ve zpěvu a boji a občas vyrazí do světa někoho „odtvořit“. Za což dostanou velmi dobře zaplaceno od mocných. Nebo to udělají zadarmo kvůli svým kolegům, protože milost jejich boha je všudypřítomná a pro všechny. V trilogii Kronika netesaného trůnu figurovala Pyrre již jako zkušená Lebka, která dostala za úkol chránit jednoho z hrdinů. Byla ukázkovou elitní válečnicí s tajemstvím, která si čtenáře získala i svým pragmatickým cynismem. Jako vedlejší postava si mohla dovolit i značně radikální činy a jít proti srsti obvyklé morálce. Učinit z ní hlavní postavu, a přitom ji nepřipravit o osobnost, pak bylo jistě autorskou výzvou, se kterou se Staveley vyrovnal bravurně.

Mladá Pyrre musí složit závěrečnou zkoušku. Ta spočívá v tom, že pod dohledem dvou Svědků (mladá, ale už legendární Lebka Ela a starý bručoun Kossal) „odtvoří“ sedm různých lidí. Od první do poslední smrti nesmí uběhnout více než čtrnáct dní a zabít kohokoliv jiného je také považováno za selhání. To by vzhledem k výcviku nemusel být problém. Háček je v tom, že dotyčných sedm obětí bohu smrti je jasně definováno slovy posvátné písně. A kromě jiného mezi nimi musí být někdo, koho Pyrre skutečně miluje, láska jejího života. A tady se věci komplikují. Pyrre totiž nikdy nikoho nemilovala. Přesto se vrací do rodného města, jehož domobraně velí Ruc, její dávný milenec. Právě v něj vkládá Pyrre stran lásky své naděje. A aby si sblížení pojistila, rozhodne se vyvolat povstání. Protože co sbližuje lidi více než město v plamenech a neustálá hrozba smrti?

Lebky jsou v podstatě komorní milostný příběh, což je po trilogii Kronika Netesaného trůnu, založené na všelijakých politických intrikách a spektakulárních akčních scénách, v nichž hrají hlavní roli elitní jednotky Annurské říše tzv. kettralů (malé oddíly vycvičených válečníků létajících na obřích dravých ptácích a disponujících kromě jiného i výbušninami), docela překvapení. Dokonce i finále, ačkoliv v něm skutečně dojde k povstání, je velmi tlumené a kniha vůbec připomíná spíš fantasy obdobu Klubu rváčů. A druhé překvapení je, že navzdory tomu, že některé postavy otevřeně touží zabíjet lidi včetně žen a dětí, tu velmi dobře fungují emoce.

Staveley vytvořil mezi Pyrre, Elou, Kossalem a později ještě Rucem sice dost pokřivené, ale funkční vztahy. A fatalita vyplývající nejen z neúprosné zkoušky, ale i z různých odhalení, ke kterým v průběhu děje dojde, jim dodává na naléhavosti. Je to vlastně paradox, ale Pyrre se postupem času učí nejen lépe zvládat zabíjení, ale i tomu, jak je důležité skutečně žít a neodtrhávat se od lidí. Staveley si pak zaslouží pochvalu za to, že Pyrre všechny tyto lekce vstřebá, aniž by se zpronevěřila svému poslání Ananshaelovy kněžky.

Skvělý bonus je pak prostředí, do kterého Staveley Lebky zasadil. Město Dombâng je zvláštní mix Benátek a velkoměst typu Ria de Janeiro nebo Káhiry. Rozkládá se v říční deltě plné nejrůznějších nebezpečí od jedovatých pavouků před hady a nemoci až po jaguáry a krokodýly… a také pozůstatky dávného kultu, který kdysi v kraji vládl a uctívá bájnou Trojici, jíž je třeba přinášet lidské oběti. Pyrre a její společníci přitom dobře vědí, že Trojice je jen mýtus, protože bohové se chovají jinak. Postupem času ale dojdou k závěru, že v deltě skutečně žije něco, co neumírá, a co je tudíž jasnou urážkou Ananshaela. Ale ani odhalení dalšího zajímavého střípku z historie Staveleyho světa nezatlačí do pozadí ústřední konflikt mezi láskou a zabitím, životem a smrtí.

Jeho Lebky jsou tak krutý, ironický a nakonec i dojemný román bez hluchého místa a na poli fantasy jistě patří k tomu nejlepšímu, co u nás loni vyšlo.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 938x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce