Giebel, Karine: Pouhý stín

Giebel, Karine
Pouhý stín

recenze krimi

Cloé kdosi ve dne v noci sleduje a nesnaží se to skrývat, ale odmítá se jí ukázat. Na chvíli beze stopy mizí, vzápětí se zase objeví. Kdo to je a proč to dělá? Chová se tak nenápadně a podivně, že to krásné a úspěšné kariéristce Cloé nikdo nechce věřit. Nakonec pochybuje i ona, jestli záhadný Stín není jen výplod její fantazie… Francouzská autorka psychologických thrillerů Karine Giebelová se českým čtenářům představuje velmi sugestivním příběhem, který ale poněkud shazuje nedotažený překlad.

Jak se drolí fasáda
Karine Giébelová
: Pouhý stín. Přel. Jitka Řihánková, Jota, Brno, 2019, 440 s

Představte si, že se vracíte z večírku, jsou dvě hodiny ráno, auto máte zaparkované jen o několik ulic dál. Najednou za sebou uslyšíte kroky. Instinktivně zrychlíte, srdce vám buší jako splašené. Kdosi vás pronásleduje. To je konec, říkáte si. Přízrak vás zažene do kouta, pak ale beze stopy zmizí. Zůstává po něm jen hořká pachuť strachu. Ani vlásek vám nezkřivil, stačilo mu, že vás vyděsil. Stínu se však od této chvíle už nikdy nezbavíte.

Karine Giebelová (1971) si udělala jméno jako autorka psychologických thrillerů. Vystudovala práva a později prošla řadou různých povolání, když ale v roce 2004 vydala první román Terminus Elicius, podařilo se jí prorazit: dočkala se za něj ocenění Prix marseillais du polar. S dalšími knihami – dnes už se jejich řada rozrostla na jedenáct položek a občas je doplňují ještě i povídky – takřka rovnoměrně rostl i počet různých cen za nejlepší detektivní román nebo thriller. Proto si jí všimli i zahraniční nakladatelé. Dnes jsou její knihy přeloženy do dvanácti jazyků a prodalo se jich přes milion výtisků. S překladem Pouhého stínu (2012) vstupuje tato autorka i na tuzemský trh. Na obálce je označena za „královnu francouzského thrilleru“, v anotaci postavena na roveň Nesbøho a Keplera. Otázkou zůstává, proč nakladatel pozměnil pravopis spisovatelčina jména. Ve francouzských zdrojích je uváděna jako Giebel, s přechýlením se však do češtiny dostala i čárka nad e, čímž došlo ke změně výslovnosti. Místo původního [žibel] tak počeštěná varianta zní [žiebel, žiebelová].

Když se arogance potká s úzkostí
Pouhý stín na první pohled působí jako klasický thriller s poměrně banální, jinde už mnohokrát zpracovanou zápletkou. Cloé Beauchampová má všechno. Je krásná, bohatá, v práci ji čeká povýšení na vedoucí pozici. Je to sobecká, arogantní kariéristka. Veskrze nesympatickou hrdinku se Giebelová ani náznakem nesnaží zlidštit. Pohrdat jí je snadné, a tak když na scénu vstupuje Stín a pečlivě vybudovaná fasáda jejího života se pomalu začíná drolit, čtenář necítí žádnou lítost. Možná, že si to ta mrcha dokonce zasloužila, říkáme si. Postupně se však ukazuje i Cloéina zranitelnost a na povrch vystoupí její temné tajemství. Vzpomínky na traumatickou událost z dětství skrývá sama před sebou, výčitky přetavila v ambice, nepříjemné emoce se snaží zadusit. Nic nového.

Autorce se naštěstí poměrně dobře daří vyhýbat se otřepaným klišé, přesto příběhu něco chybí. Ukáže se sice, že charakter hlavní hrdinky není tak černobílý, jak se na první pohled zdálo, avšak k žádné hlubší proměně nedojde. Jenom si uvědomíme, že setkání se Stínem bychom nepřáli ani nejhoršímu nepříteli, a jakkoli protivně může Cloé působit, ani ona si ho nezaslouží.

Navenek se neděje téměř nic. Nepřítelem je totiž Stín, pouhý přízrak bez tváře a bez hlasu. Nezanechává po sobě stopy, nic neváží, pohybuje se zlehka. Začne to zdánlivě nevinně: předměty v ložnici se nevysvětlitelně přemisťují, v noci zaznívají podivné zvuky, v lednici se zčistajasna objeví nový nákup. Neustálý pocit cizí přítomnosti se brzy stane nesnesitelným. Cloé se zmocní paranoia, ale nikdo jí nevěří. Kolegové v práci, kamarádka i přítel ji mají za blázna, odstrkují ji a nabádají, ať navštíví psychiatra. Je zcela osamělá. Nebezpečí vidí všude. Sahá po alkoholu a uklidňujících lécích; po jejím dříve tak dokonalém životě už najednou není ani památky.

Kdo se jen může skrývat za tím tajemným Stínem? A existuje vůbec? Bývalý manžel, sadistický přítel, kolega v práci… všichni podezřelí časem odpadnou. Ani čtenář do poslední chvíle neví, jestli je Stín jen výplodem ženiny pomatené mysli, nebo čísi perfektně promyšlenou hrou na kočku a myš. Vždy, když už jsme přesvědčeni o šílenství hlavní hrdinky, objeví se malý detail a přinutí nás tento postoj zpochybnit. Strach, který Cloé prožívá, je skutečný. Jen chybí důkazy. Jediný, kdo jí věří a je ochoten pomoci, je policista Alexandre Gomez, velmi nestandardní osobnost, navíc sám zavalený starostmi. Ztělesňuje typického drsňáka s dobrým srdcem, šílence s okouzlujícím úsměvem jako z hollywoodských filmů.

Happy end však nečekejte, na to si Giebelová příliš ráda zahrává s čtenářským očekáváním. Ústřední trio – Cloé, Alexandre a Stín – rozehrává hru, jejíž vyústění do posledních stránek nedovedeme odhadnout. Velkou silou románu je to, že se odehrává za zavřenými dveřmi, v bytech Cloé či Alexandra a v kanceláři. Vzniká tak zvláštní pocit intimity. Jste u nich doma, jako byste byli ve vlastním, vniknutí Stínu jsou tak ještě více zneklidňující. Velmi sugestivní je již úvodní kapitola, napsaná v první osobě, čtenář je okamžitě vtažen do příběhu. Prožívá scénu společně s „obětí“, úzkost polapí i jeho. Poté už se střídá vyprávění ve třetí osobě a krátké, úderné pasáže, ve kterých Stín promlouvá přímo k hlavní hrdince.

Stinné stránky Stínu
Giebelová vytvořila mistrně zkonstruovaný thriller, velký román o paranoii. Intenzitu čtenářského zážitku bohužel snižuje kvalita překladu, který na mnoha místech působí uspěchaně a je z něj zřejmé, že jde o převod z cizího jazyka. Z některých řešení přímo dýchá francouzský originál; příliš doslovný překlad není dostatečně idiomatický a ve výsledku působí rušivě, např. povzdech „vůbec nic, co…“ (s. 403) nebo výraz „šarmantní princ“ (s. 13) z francouzského „prince charmant“, tj. běžného označení prince v klasických pohádkách, které se do češtiny zpravidla převádí pouze jako „princ“, popřípadě „princ Krasoň“. V překladu se objevila i výpustka dvou celých vět bez kompenzace významu v následujícím textu (s. 11). Při přímém porovnání s originálem nalezneme také mnoho významových posunů, nivelizací a nepřesností, např. „podívej se na to jinak“ (s. 13) za francouzské „tu iras voir ailleurs“ ve smyslu „najdeš si jinou práci“. Dalším příkladem by mohl být převod věty „aussi douce que grave, aussi sensuelle qu’une caresse légèrement appuyée“, v níž hrdinka popisuje hlas svého milence jako „něžný a zároveň vážný, smyslný jako letmý dotyk“. Překladatelka zvolila řešení „něžný a zároveň vážný, citlivý jako soustředěné laskání“ (s. 15), které již mění původní význam originálu. Překlad též vykazuje drobné stylistické nedostatky. Týkají se zejména slovosledu. Ilustrují to například věty „evidentně bylas v šoku“ (s. 55); dále „proč ten muž v ní vzbuzuje takový neklid“ (s. 62; lépe: „proč v ní ten muž…“); „Přestaň se kurva na mě takhle dívat!“ (s. 27; lépe: „Kurva, přestaň se…“); „Ano, andílku, přiznávám to: podvádím v této hře“ (s. 212; lépe: „… v této hře podvádím“); „Vytáhne jenom z kapsy…“ (s. 28; lépe: „jen vytáhne z kapsy“) a jiné.

Příznaková je rovněž kombinace spisovných koncovek a vulgárních výrazů tam, kde v originálu je čistě nespisovný, argotický jazyk či vulgarismy. Viz „Pusť mě, ty zasraný policajte!“ a „Přestaň, seš šílený?“ nebo „Můžeš dnes zdechnout a nikomu to nebude vadit“ (vše ze s. 28 až 29) nebo „Nekuř v mé pracovně, do prdele!“ (s. 53). V překladu se samozřejmě vyskytují i velice povedená řešení. Vydání by si však zasloužilo jednak pečlivější přístup od překladatelky, jednak lepší redakční čtení. Přes tyto neduhy překladu, ač jich je v textu opravdu hodně, knihu pravděpodobně neodložíte: budete ztuhlí strachem freneticky obracet jednu stránku za druhou, protože se prostě musíte dopátrat pravdy.

 

© Zuzana Šťastná

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.