Pilátová, Markéta: Café Corso

Pilátová, Markéta
Café Corso

sloupek beletrie česká

Na knižním veletrhu v Lipsku jsem byla už třikrát, ale letos jako by to bylo poprvé. Veletrh se nekonal. Způsobil to virus, co vraždí nejen lidi, ale i jejich snahy o umělecké zážitky.

Café Corso

Literární čtení, kde by bylo míň než sto lidí, se nakonec konala, a tak jsem alespoň na jedno přijela. Čtení bylo až večer, takže jsem poprvé nejela hned na výstaviště a nependlovala z veletrhu do hotelu a nazpět. Letos jsem se mohla svobodně a bez výčitek několik hodin brouzdat městem veletrhů, které se tady pořádají dlouhá staletí. Vzpomněla jsem si taky, jak někde psali, že Italové kvůli koronaviru nuceně „zvolnili životní tempo“. Já taky – namísto šesti čtení se hektický program smrsknul na jedno, ale já jsem díky tomu najednou Lipsko mohla mít skutečně před očima.

Chvílemi mi jarním počasím a širokými, velkorysými třídami, táhnoucími se do nekonečných rovin, připomínalo Buenos Aires nebo Berlín, chvílemi jako bych se ocitala v „hobitíně“, kde se dá labyrintem tajemných pasáží procházet libovolně dlouho a představovat si, že kdysi veletržní stánky nebyly namačkané na výstavišti za městem, ale právě tady v těchto záhadných zákoutích nablýskané a pečlivě udržované secese, kde při pondělním podvečeru posedávají spokojení nebo znepokojení obchodníci. Namísto aby dělali byznys na výstavišti, nečinně zevlují jako já v pasážích města.

Zatím toho o Lipsku vím pořád málo, ale nechci se přehrabovat ve Wikipedii a průvodcích. Máme s Lipskem řekněme pracovní vztah a já ho nechci kazit informacemi. Teď mi jde hlavně o dojmy. O genia loci, který se v mé hlavě bude nejdřív líně povalovat sám bez bagáže vyčtených znalostí. Zatím nahlížím do výloh nesmyslně předražených obchodů, hipsterských „bezobalových“ parfumerií, představuju si, jaké je to práchnivět na starém hřbitově v Knižní čtvrti ve společnosti velkého kamenného lva ležícího v jarní, váhavé trávě. Před očima se mi míhají prosklená akvária nových staveb a budovy, které jako by tady zanechal zapomnětlivý architekt v devatenáctém století, jenž se ale původně toužil stát cukrářem, protože jeho domy připomínají jahodové dorty se šlehačkou.

Na okrajích se do kontrastů zakusují socreálné brutalistní skelety paneláků made in GDR, před nimi bezúčelné plochy, připomínající rozmach latinskoamerických měst. Ostatně v poslední době mi pořád něco všechno připomíná. Jako třeba Café Corso – které se vynořilo mezi činžáky a připomnělo mi Café Corso v městečku Sant’ Antioco na Sardinii. Malá, zeleně vytapetovaná skrýš, skulina v čase pro sedm stolků, u kterých sedí dvě důchodkyně v těžkých kabátech, několik manažerů a dvě štěbetavé učitelky. Útulno, německé festovní mrkvové dorty s polevou a uklidňující obstarožnost mosazných věšáků. Na stěnách fotky Café Corsa z jiného místa a jiného století. Patřila k němu pekárna, stolků bylo nejméně třicet ve dvou řadách vedle sebe a korzovalo se před kavárnou a vysedávalo mezi slunečníky.

Café Corso nevypadá, že by mu vadilo, že změnilo adresu a smrsklo se na pár stolků. Zjevně se tady pořád uzavírají obchody, handluje se s časem – dnes ve zpomaleném rytmu, diktovaném smrtícím virem. Představuju si, že Café Corso na mne vždycky počká. V Lipsku nebo na Sardinii, pokud mě dostane koronavirus nebo nějaká jiná smrt, budu moci vejít sem, posadit se ke stolku a vypít si v klidu kávu věčnosti.

 

Petr Borkovec: Na parapet
Marie Iljašenko: Jak psát dopis do vězení na Krymu
Emil Hakl: Proč nejsem optimista
Marie Iljašenko: Sbohem, Apollo
Petr Borkovec: Erik, já a dvě mámy
Petr Motýl: Božena Němcová navždy
Anna Bolavá: Novoroční burza ryb
Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

 

© Markéta Pilátová
Ilustrace © Lela Geislerová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 891x

Inzerce
Inzerce