Frank, Anne: Povídky a příhody ze zadního domu

Frank, Anne
Povídky a příhody ze zadního domu

recenze beletrie zahraniční

Evin sen, Víla, Objevitel světa Blurry, Cadyin život – tituly, které zní snad každému čtenáři deníku Anne Frankové povědomě. Teprve teď si však tyto Anniny literární pokusy může také přečíst v českém překladu a posoudit sám, zda mladičká adeptka literárního řemesla, která se posmrtně proslavila jako autorka světoznámého deníku, opravdu měla předpoklady splnit si sen a stát se (slavnou) spisovatelkou.

Úplně vymyšlené příběhy ze zadního domu
Anne Franková
: Povídky a příhody ze zadního domu. Z nizozemského orig. Verhaaltjes, en gebeurtenissen uit het Achterhuis / Cady’ leven přel. Magda de Bruin Hüblová, Triáda, Praha, 2020, 184 s.

Nakladatelství Triáda pracuje na vydání všech textů z písemné pozůstalosti Anne Frankové, židovské dívky ukrývající se spolu s rodiči a sestrou v zadní části jednoho amsterodamského domu před řáděním nacistů. Její nejdůležitější dílo – Zadní dům. Deník v dopisech 12. červen 1942 – 1. srpen 1944 – vyšlo v novém překladu na jaře 2019, v únoru 2020 pak soubor samostatných textů pod názvem Povídky a příhody ze zadního domu. Obě knihy přeložila z nizozemštiny zkušená překladatelka Magda de Bruin Hüblová. Povídky a příhody ze zadního domu vycházejí u nás poprvé, deník byl vydán již několikrát, doposud pod názvem Deník nebo Deník Anne / Anny (!)Frankové. Nakladatelovo rozhodnutí pro původní název Zadní dům je chvályhodné, protože tak nazvala svůj deník Anne Franková, tak k němu odkazuje ve svých textech a tak je deník v Nizozemsku všeobecně znám od prvního vydání v roce 1947.

Nejde ovšem jen o titul knihy. Potřeba nového překladu souvisí s charakterem textů souborného vydání. Edice totiž obsahuje více variant deníku nebo mnohdy varianty jednoho textu. Pro možnost srovnání je nutné, aby texty byly přeloženy jedním stylem. Překladatelka se snaží oproti starším českým vydáním zůstat co nejblíž originálu, neupravovat jeho nedostatky, zachovat autorčinu jazykovou kreativitu. Nepřekládá anglická nebo německá slova, zkomoleniny komolí, pro Anniny novotvary hledá český ekvivalent. Vznikly tak svěží a čtivé texty.

Anne si psala deník, protože se jako nejmladší z osazenstva úkrytu v prostorách zadního domu cítila osamocená. Byla zavřená s pěti dospělými a dvěma dospívajícími v několika místnostech, bez možnosti vycházet nebo třeba jen vyhlédnout z otevřeného okna. Píše nepravidelně, několikrát za týden, někdy se však na delší dobu odmlčí a pak zas doplní i dva záznamy za den. Postupem času jim dává podobu dopisů. Anne považovala deník za svou osobní výpověď až do doby, kdy ze zahraničního rozhlasu slyšela výzvu exilové vlády, aby lidé uchovávali vše, co po válce bude autentickým svědectvím o situaci v okupovaném Nizozemsku. Rozhodne se deník přepsat tak, aby mohl být zveřejněn. Od března do července 1944 na textu pracuje: opisuje, vynechává, přidává, opravuje. Záznamy stylově sjednocuje – jediným adresátem se stává fiktivní přítelkyně Kitty. Mezitím stále píše svůj původní deník. Tak vznikají dvě verze, později označované jako verze A a B. Verze B, kterou Anne pod názvem Zadní dům určila k publikaci, tvoří základ poválečného vydání v redakci Annina otce. Doplnil ji zápisy z verze A, hlavně z měsíců března až srpna 1944, které Anne už nestihla nebo nepovažovala za nutné přepracovat, a několika dalšími texty. Nový český překlad se drží současné autorizované čtenářské verze podle vydání z roku 2013. Jestli nakladatelství Triáda vydá v příštích letech i původní verzi A nebo lépe řečeno to, co se z ní dochovalo – rok 1943 bohužel chybí –, bude to velmi záslužné. Verze A se od verze B místy značně liší, jejich srovnání nám poskytne obraz přerodu Anne zapisovatelky v Anne spisovatelku.

Zadní dům je sice deník dívenky na prahu dospívání, ale postrádá naivitu, která by se od takového literárního útvaru dala očekávat. Je to asi dáno rychlým zráním dětí v době války a zcela určitě Anninou inteligencí a schopností sebereflexe. Text nabízí autentický náhled do dvou let života osmi lidí v dobrovolném vězení. Přibližuje rytmus jejich dnů, jejich zábavy, hádky i strachy. Jak se učením jazyků, těsnopisu, různých školních předmětů chystají na život po válce. A úvahy o tom, co každý z nich jako první udělá, až bude na svobodě. Dozvídáme se, jak vidí Anne svůj vztah k matce, jak prožívá svou proměnu v ženu, jak nakonec nachází spřízněnou duši. Dočteme se o tom, jak se válka dotkla obsazeného Nizozemska, jak fungovalo zásobování zadního domu a o různých opatřeních, která život v ilegalitě ohrožovala. A také o tom, že od října 1942 Anne z vysílání BBC zřejmě věděla o plynování Židů. Do deníku zaznamenala zvěsti o raziích na židovské obyvatelstvo i nálety spojenců na strategické cíle v Amsterodamu a okolí. Sledovala situaci na východní frontě a invazi v červnu 1944, která dala všem naději, že válka do podzimu skončí. Neskončila. A co hůř, úkryt byl v srpnu odhalen a jeho obyvatelé odvlečeni do koncentračního tábora. Vrátil se jen Annin otec, a to jen proto, že byl při evakuaci Osvětimi zcela zesláblý, a tak zůstal v nemocničním baráku, kde ho polomrtvého našli sovětští vojáci. Otto Frank musel být výjimečná osobnost. Rozhodl se vzepřít ponižování. K záchraně rodiny a přátel zorganizoval úkryt, jehož účinnost závisela na spolehlivosti a ochotě několika zaměstnanců Frankova bývalého podniku. Ti ukrytým rodinám obětavě a nezištně pomáhali a zůstali Frankovi oporou i po jeho návratu. Díky nim se také zachovaly Anniny texty.

Vedle deníku začala Anne psát „úplně vymyšlené příběhy“ a od září 1943 je shromažďovala v sešitě, vlastně účetní knize, kterou nadepsala „Povídky a příhody ze zadního domu, vylíčila Anne Franková“. Recenzovaný titul Povídky a příhody ze zadního domu však obsahuje i několik textů, které Anne do sešitu nepřepsala. Možná proto, že na nich ještě chtěla pracovat. Shodně s nizozemským autorizovaným vydáním z roku 2013 jsou označeny jako Ostatní povídky. Byly nalezeny na volných listech průklepového papíru. Do sešitu Anne zanášela jen hotové texty v čistopise – bez škrtů a oprav. Svazek také obsahuje pokus o román s názvem Cadyin život.

V tabulce s nadpisem „Obsah“ označila Anne ve sloupci „jaký druh“ některé texty zkratkou „A-huis“ (tj. Achterhuis), což znamenalo, že tematicky patří do Zadního domu. Většina z nich se tam také, třebaže někdy i v dosti odlišném znění, skutečně objevuje. Několik jich tam ale zařadil při editování deníku až Otto Frank. Například Nejlepší stoleček, což je vyprávění o tom, jak Anne bojovala o možnost sedět delší dobu za stolkem, o který se musela dělit se spolubydlícím, a věnovat se v klidu psaní. V tomto textu se projevují autorčiny literární ambice. Hraje si s perspektivou – několikrát se z vypravěče v první osobě stává postava vyprávění: „… Anne se opět urazila. Nedala jsem to však znát…“. Vytváří tak ironický odstup od vlastního jednání. Tento postup uplatňuje Anne několikrát.

Rozdíly ve znění příhod, které se vyskytují v deníku i v „povídkové knize“, spočívají v dělení na odstavce, v různých hranicích vět nebo v menších textových obměnách. Nejvýraznější jsou rozdíly v datování. V „povídkové knize“ Anne udává datum přepsání načisto, v deníku je situace složitější, protože některé texty zařadili k určitému datu editoři. Každá povídka nese název, forma dopisu zůstává vyhrazena Zadnímu domu. Překladatelka se snažila podchytit všechny, i ty minimální rozdíly. Jak delikátní věc je překlad dvou variant jednoho textu, ilustruje synonymní vyjádření per week, in de week – „týdně“, „v týdnu“ ve výše jmenované povídce. Třikrát užité per week ze Zadního domu je přeloženo dvakrát „týdně“ a jednou jako na tom místě vhodnější „v týdnu“. V „povídkové knize“ je ale právě na tom místě in de week a to je pak v češtině vyjádřeno jako „týdně“. Překladatelka musela postihnout rozdíl mezi deníkem a povídkou, i když při práci na deníku s ním asi nepočítala. Proč taky? Do deníku text zařadil až Otto Frank, takže mohla vycházet z toho, že se neodlišuje od původního znění. Rozdíl musel vzniknout pozdějším redakčním zásahem. Některé texty se však liší výrazněji. Hodina matematiky s datem 12. srpna 1943 figuruje v Zadním domě pod datem 21. června 1942. Povídka je pečlivěji vystavěná než deníkový zápis a cituje se v ní satirická báseň, kterou reaguje žačka Anne na tresty za upovídanost, kdežto v deníku je o básni jen zmínka. V „povídkové knize“ spadá Hodina matematiky ke vzpomínkovým textům na Židovské lyceum, kam musela Anne přestoupit v rámci segregace židovských školáků a studentů. Patří k nim například i obdobně koncipovaná Hodina biologie či lyricky laděné Vzpomínáš?.

Většina povídek však existuje pouze v jedné podobě. V některých se odráží Annin život (Penzionoví hosté a nájemníci, Interview, Štěstí, Strach). Hrdinky jsou často mladé dívky bez matky nebo s matkou, která jim nerozumí. To koresponduje s deníkovým líčením Annina vztahu k matce. Také pokus o román Cadyin život v mnohém připomíná přemítání, nálady a vztahy ze Zadního domu. Z krátkých úvah vidíme, nad čím se Anne zamýšlí. V Hnízdě neřesti je to nizozemská prudérnost, v Proč? výchova dětí. V textu Dávejte se Anne podivuje, jak je možné, že v Nizozemsku, které má dobré sociální zákony a slušné obyvatelstvo, si nikdo nepoložil otázku, proč je žebrák žebrákem. Oslovuje čtenáře a vyzývá je, aby se o svůj blahobyt dělili. Také povídka Květinářka je příběh se sociální tematikou, končí ale méně altruistickou pointou.

„Povídková kniha“ obsahuje i dva delší celky – Paulin let podle vyprávění Annina otce a roztomilou povídku Objevitel světa Blurry o plyšovém medvídkovi, který se vydal do světa, protože od toho se přece narodil, aby něco viděl a zažil. S téměř filmovým viděním nechává Anne medvídka kličkovat mezi nohama lidí na ulici a sleduje život okolo z jeho perspektivy.

V únoru 1944 si Anne do deníku zapisuje, že za svoji „nejlepší pohádku“ považuje Evin sen. V „povídkové knize“ je pohádek několik – vystupují v nich víly, trpaslíci i trpasličí dědečci. Jsou to nadpřirozené bytosti, které vidí, že je někdo na scestí – účastní se šikany spolužačky, je líný a lakomý –, a převýchovným zásahem ho navedou do správného směru. Eva z Evina snu si pak v dospělosti uvědomí, že víla, která z ní udělala lepšího člověka, bylo vlastně její zosobněné svědomí. Jiná víla, Ellen v povídce Víla, kterou i s autorskými právy darovala Anne otci k narozeninám, rozdává potřebným zděděné peníze a rady, jak žít. Když dojdou peníze, zbývají jen rady, kterými se s lidmi dělí o své vnitřní bohatství. Jedním z jejích doporučení je jít do přírody, sednout si na vřesoviště a dívat se do nebe.

Motiv přírody jako zdroje štěstí a uspokojení se vrací i v dalších povídkách. Ve Štěstí sedí hrdinka za krásného počasí na vřesovišti, dívá se na nebe a vnímá jen to, „že tohle je krásné a to jediné pravdivé“. Krista v Květinářce si po práci lehne do trávy a zažívá nejkrásnější čtvrthodinku dne: „uprostřed louky, v trávě a mezi květinami, tváří v tvář nebi je Krista spokojená“. Hrdinka Strachu radí každému, kdo se bojí, ať „se podívá na přírodu a zjistí, že Bůh je mnohem blíž, než si většina lidí myslí“. Čím déle byl pro Anne jediným kontaktem s přírodou pohled přes půdní okénko na korunu kaštanu, tím víc se pro ni příroda stávala symbolem štěstí, svobody a spirituálního života.

Náboženství jinak nehraje v Zadním domě velkou roli. Z židovských svátků slavili obyvatelé úkrytu chanuku, ale také poprvé v životě Mikuláše a Vánoce. Na počátku záznamů odmítá Anne matčinu zbožnost jako pobožnůstkářství, nicméně v červenci 1944 usuzuje, že „náboženství – je jedno které – drží člověka na správné cestě“. Boha by se však lidé neměli bát. „Není to strach z Boha, ale úcta k vlastní cti a svědomí.“ Touto tematikou se rozsáhle zabývá v nedokončeném románu Cadyin život o křesťanské dívce, která se léčí z těžkého zranění. Anne na něm pracovala v prvních měsících téhož roku.

Povídky a příběhy ze zadního domu jsou zajímavé čtení pro toho, kdo zná deník Zadní dům. Na to, aby se daly číst zcela samostatně, je v nich poměrně dost textů – příběhů úzce svázaných se životem osazenstva úkrytu. Jsou to epizody, ze kterých je patrné, že patří do kontextu většího literárního celku. Bez něj nejsou dostatečně srozumitelné. Povídkovou část knihy tvoří stylistická cvičení různých žánrů – úvahy, pohádky, povídky. Dokládají systematickou práci patnáctileté Anne na tom, aby se jednou stala novinářkou nebo slavnou spisovatelkou, jak si podle záznamu v deníku předsevzala. O svém talentu občas zapochybovala, ale to bylo, jak ukazuje tato kniha, zcela bezdůvodné.

 

© Magda van Duijkeren Hrabová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 776x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce