Vigan, Delphine de: Vděk

Vigan, Delphine de
Vděk

recenze beletrie zahraniční

Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan už má na našem knižním trhu vyhřáté místo – Vděk je šestý román, který jí v českém překladu vyšel. Autorka v něm volně navazuje na svou předchozí knihu Pouta s cílem vytvořit trilogii podchycující různé aspekty mezilidských vztahů.

Delphine de Vigan přišla s knihou o odcházení
Delphine de Vigan
: Vděk. Přel. Alexandra Pflimpflová, Euromedia – Odeon, Praha, 2019, 160 s.

V případě Pout a Vděku by se mohlo na první pohled zdát, že označení „trilogie“ není tak úplně vhodné. Co se tématu týče, mnoho společného nemají – v první z nich jsou v centru pozornosti manželé, jejichž svazek se bortí, a jejich dvanáctiletý syn, který se pro změnu tak trochu hroutí ve škole a svá trápení zahání alkoholem, který s kamarádem tajně popíjejí schovaní v zákoutích školy.

Ústřední postavou románu Vděk je rezidentka domova pro seniory Michele, které se ovšem podle jejího přání říká Miška. Dříve pracovala jako korektorka v novinách a její výsadou bylo, jak sama zdůrazňuje, že jí nikdy neuniklo ani jediné slůvko, ani jeden překlep. Dnes paradoxně začíná trpět afázií, jednotlivá slova v řeči nahrazuje jinými, podobně znějícími. Za Miškou pravidelně chodí Marie, mladá žena, jíž Miška do jisté míry nahradila matku, a logoped Jérôme. Miška si je vědoma toho, že se z jejího vědomí už cosi ztrácí, že se její život nejspíš blíží ke konci, a na mysl se jí neustále vrací to, že musí vyrovnat dávný dluh – vyjádřit vděk lidem, kteří se o ni starali, když byli její židovští rodiče deportováni do koncentračního tábora.

Pohnutá minulost rodiny se odráží nejen v komických záměnách slov, ale i v Miščiných snech. Pocit odmítnutí, pocit, že musí neustále něco někomu dokazovat, že je svět nepřátelský a krutý… Jak se lze s těmito pocity srovnat, když člověk přichází o vyjadřovací schopnosti, samostatnost, svobodu?

Když se ohlédneme za předchozí tvorbou Delphine de Vigan (nar. 1966), zjistíme, že se Pouta a Vděk přece jen v mnohém shodují. Za prvé jde o poměrně útlé knihy, jejichž děj nemá složitě konstruovanou zápletku, není v nich mnoho postav a spíše než na pohyb vpřed a akci se soustřeďují na pocity protagonistů, jejich vnímání a prožívání různých situací. V obou novelách se střídají perspektivy, příběh je vyprávěn z vícera úhlů pohledu, očima několika postav.

Příběh je vystavěn především na dialozích Mišky a Marie, případně Mišky a Jérôma, které zdařile přeložila dvorní překladatelka této francouzské autorky Alexandra Pflimpflová. Zádrhelem při překládání jistě musely být Miščiny záměny slov (bonbony například nejsou chutné, ale nutné, a Marie není v jiném stavu, ale v jiném srabu). Tyto přeřeky by byly skoro směšné, kdyby si člověk vzápětí neuvědomil, že se v duchu směje něčemu, co vlastně příliš komické není a co ho možná jednou také čeká. I přesto, že postupně přichází o vyjadřovací schopnosti, se Miška v případě Marie i Jérôma dokáže dotknout přesně toho nejcitlivějšího místa a na základě toho, co si sama odžila, svým návštěvníkům promluvit do duše a pomoci jim vyrovnat jejich vlastní nesplacené dluhy.

 

© Vendula Pazderová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1184x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce