Berge, Bjørn: Země, které zmizely

Berge, Bjørn
Země, které zmizely

recenze přírodní vědy

Spíše o závislých územích než o samostatných státních útvarech pojednává kniha Země, které zmizely a možná se až příliš soustřeďuje na filatelistické rarity. Přesto si zájemci o dějiny a historickou geografii díky mnoha zajímavostem a velkorysému grafickému zpracování přijdou na své.

Jak je důležité míti známku
Bjørn Berge
: Země, které zmizely: 1840 – 1975. Přel. Eva Dohnálková a Barbora Horinová, Kniha Zlín, 2019, 240 s.

Poslední dobou se na českém trhu stále více objevuje severská literatura faktu. Jmenujme alespoň Hledání Černého Vikinga (Kniha Zlín, 2019), fascinující pouť Islanďana Bergsveinna Birgissona po stopách vlastního předka, jednoho ze záborců Islandu, Mých prvních 54 000 let (Paseka, 2018) švédské vědecké novinářky Karin Bojs, která nás s pomocí nejnovějších poznatků z evoluční genetiky a archeologie seznamuje s více než padesáti tisíci lety lidské historie, nebo komiks Neohrožené ženy (Argo, 2019) norské dvojice Marta Breen a Jenny Jordahl o dějinách ženské emancipace. Na podzim 2019 vyšla v češtině kniha Země, které zmizely, jíž se norský architekt a vášnivý filatelista Bjørn Berge (nar. 1954) poprvé ve své literární kariéře vydal mimo odborné vody architektury a ekologie.

Publikace se soustřeďuje na období let 1840–1975 a v šesti chronologicky řazených oddílech představuje celkem padesát „zemí, které zmizely“. Pohybujeme se přitom po celém světě: od Sicílie přes Vancouver, jih Afriky nebo Ohňovou zemi až po východní Asii. Věděli jste například, že ostrov Helgoland (tehdy Heligoland) Britové v roce 1890 vyměnili s Německem za ostrov Zanzibar? A že koncem 19. století měla Ohňová země blízko k samostatnosti díky rumunskému Židovi Juliu Popperovi, inženýrovi, který na jihu Ameriky objevil velká naleziště zlata, ale než stihl svou moc v těchto končinách upevnit, byl otráven? Každému státnímu útvaru jsou věnovány čtyři strany, které sestávají z totožných částí – autor čtenáře stručně seznámí s historickými okolnostmi vzniku, existence a zániku daného území, připojí literární očité svědectví (například od Knuta Hamsuna nebo Antoinea de Saint-Exupéryho), popíše tamní poštovní známku ze své sbírky a nakonec doporučí k dalšímu studiu související knihy, filmy či hudební skladby. V překladu jsou tyto tipy upraveny s ohledem na českého čtenáře – díla ve skandinávských jazycích byla nahrazena publikacemi v angličtině a češtině.

Představa zaniklých říší a velkorysé grafické zpracování působí velmi lákavě. Záhy však čtenář zjistí, že v případě pojednávaných zemí se mnohdy nejednalo o samostatné státní útvary, ale spíše o autonomní území či o kolonie. Rozhodující je pro autora existence poštovní známky – jeho vlastní sbírka byla i východiskem pro sepsání této knihy. Vůbec první poštovní známka, anglická Penny Black, byla vydána v roce 1840, a proto tímto rokem začíná i Bergeho přehled. Čím dále čteme, tím silnější je – vzhledem ke značnému prostoru věnovanému popisům filatelistických rarit – pocit, že listujeme autorovým albem, na něž je náležitě pyšný. Berge neváhá ze známek vyvozovat ledasco, včetně charakteru vládnoucího režimu nebo přísad lepidla, a věnuje jim až fetišistickou pozornost: „Své známky vytahuji, čichám k nim, dotýkám se jich, někdy je i olizuji. Cítím chuť zvětralé arabské gumy, rostlinného škrobu a klihu, a když mám velké štěstí, tak i čehosi nedefinovatelného, co na známce možná ulpělo z dávného olíznutí v nějakém odlehlém koutě světa.“ (s. 7)

Pokud čtenář není podobným nadšencem do filatelie a olizování známek jako autor, tyto odstavce mu po chvíli mohou přijít nadbytečné. Reprodukce cenných sběratelských kousků jsou navíc vzhledem k často poničeným či vyšisovaným originálům ne vždy zcela ostré. Je nicméně fascinující, že každá z popisovaných zemí měla potřebu vydat svou poštovní známku, nebo alespoň použít cizí s přetiskem vlastního názvu. Jejich role ve vytváření státní identity je překvapující. O dalších podobných státních symbolech – vlajce, znaku, hymně či měně – se však autor takřka nezmiňuje, a tak je těžké ze samotné existence známek usuzovat něco víc.

Zbývající části kapitol jsou o poznání čtivější a nabité informacemi, byť někdy trochu nepřehledně seřazenými. Vyzdvihla bych například část o dánské Západní Indii, jelikož dánské koloniální výboje jsou u nás prakticky neznámé, či o státečku Fiume, který v letech 1919–1924 existoval na hranicích mezi Italským královstvím a Královstvím SHS a v jehož čele ve funkci duceho stál italský básník Gabriele DʼAnnunzio. Princip tamní státní správy záhy přebrala fašistická Itálie. Pozoruhodné jsou také výčty osobností spjatých s určitým místem – třeba kavkazské město Batumi navštívil v roce 1899 norský spisovatel Knut Hamsun, o několik let později zde mladý Stalin organizoval stávky a v roce 1925 sem přijel jako vysoký komisař Společnosti národů Fridtjof Nansen. Jako tajemník pro něj tehdy pracoval Vidkun Quisling, pozdější předseda strany Národní sjednocení a kolaborant s nacistickým Německem.

Kniha Země, které zmizely se z pohledu běžného čtenáře možná až příliš soustřeďuje na filatelistické rarity a řazení informací, jakkoli zajímavých, někdy působí zmateně. Zájemci o dějiny a historickou geografii si patrně i přesto přijdou na své. Vzhledem k opakující se struktuře a hutnosti textu doporučuji pozvolnější tempo čtení, například jednu či dvě kapitoly k odpolední kávě.

 

Na podobné téma:
Atlas zemí, které neexistují

© Jitka Jindřišková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

58%čtenáři

zhlédnuto 698x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce