Je to tak úzký a zoufalý proužek divočiny, že se vejde pod laboratorní sklíčko, pod zamlženou hlaveň mikroskopu. Polní ostrov v Petriho misce – s jedním bažantem a jedním promoklým zajícem. Tak rychle, rychle, jaro teprve začíná a stromky jsou holé a keře přehledné, suchá tráva chřestí a bílé kameny v ní svítí a zhasínají. Průsvitný, spořádaný remízek – nachystaný pod skalpel! Rychle, nežli pojede pantograf do města. Tam musíme, i když je nakažlivě nádherné předjaří, máme přece práci!

Tak tedy: rostou zde čtyři zakrslé ořešáky. Podsadité a celé takové dospěle nedospělé. Některé jejich tlusté větve jsou vyschlé a mrtvé, zlověstně trčí do vzduchu a hladké otvory, které do nich vykutali strakapoudi a kterými prosvítá dnešní prudká obloha, jim dodávají americký ráz. Někomu dokonce připomínají kaktusy. Pod ořešáky, na té americko-mexické hranici, leží trouchnivé kmeny a tlusté větve, a když jeden z kmenů obrátím, leží pod ním starý plech od kamen se zbytky dojemně modrého nátěru. Obrátím i ten. A světe, zastav se! Už stojíš? Pod plechem leží sedm mladých spících slepýšů, zlatých jak zlaté nugety, jako pozlacené zdobné kování, jako zlatý ztuhlý hnis.

V remízu žije střevlík fialový (pod kamenem, mezi shnilými špendlíky), někdy sem přilétne ledňáček (ale to je jenom ostrovní krásná pověst), bydlí tu bažant a zajíc, to jsme řekli, a taky tři straky. Nenápadná exotika se skrývá na tom ostrově v polním moři, remíz je tou šedou estrádou přecpaný: bažant šustí v dlouhých vlasech trav a dívá se zdánlivě nepřítomným okem, kolem něhož bují strašlivý rudý nádor, zajíc se belhá na převysokých zadních nohou jak rozhrkaný dřevěný stroj a straky se zeleným a modrým a bílým peřím připomínají létající terče. Tři terče létají nízko, spíš jen tak polétávají nad hladinou keřů, kopírují jejich křivky – a vidím, že tady v remízu je každé dílo nízké, přiměřené, blízko u země, a přesto okouzlující, nenápadně překvapivé.

Pod špendlíkovými keři, do kterých se motají divoké šípkové růže, se nacházejí suchá vyležená místa – zdá se, že za tmy sem přicházejí malá stáda a lehají si pod keře, k ránu mizí a zanechávají tu „pekáče“, „slehliny“, mělké vyhloubeniny. Když do nich zasvítí mokré lesklé slunce, hned bych si tam lehl, stočil se a spal. Ale zároveň ne, bál bych se, protože vedle těch lákavých lůžek se kolem starého vybrakovaného, zajícem okousaného úlu zachytila (nejspíš po záplavách) skrumáž věcí, do níž patří prasečí lebka se zbytky masa v nosní kosti a igelitový pytel, v němž je zabalené mrtvé ženské tělo.

Tělo prostě obejdu a ještě chvíli se procházím remízem plným náznaků, zkratek, osamění a jednoduché kompozice. Pak jdu na ten vlak, který jede do města. Vagony jsou přecpané vdovami, které se narychlo vracejí ze zahrádek. Mlčky se dívají z oken nad taškami plnými plastových plátů od sazenic. Pak jedné zvoní telefon. Tlusté hodinky po muži zachřestí na zápěstí a žena je sklepne krásným pohybem.

„Hyacinty už lezou a já šla na zahrádku, klíčky jsem si nevzala, kolik je věcí v tom altánu, nevíš? Dřeva moře, aby nám tam neukradli ty nový rejče, vytáhnou ti zámek, teď zvlášť, když je chaos, zámek pět set korun. Akorát je potřeba trochu toho pletiva, změřím to na provázek. Včera chvíli lilo; před zahrádkou je louže jak na konci světa, ani jsem to nemohla přejít. Už má bejt hezky. Ale teď zas ten sajrajt, hrůza. Budu končit, měla jsem jít ve středu na ředění, ale nevzali mě kvůli tomu hnusu. Co má přijít, přijde. Tak se měj, Zdeno, potom sem přijedeš, jestli to přežijem. Už budu končit. Musím se namalovat.“

Pantograf projíždí příměstskými sady, v nichž studeně plane mladá tráva. Tu a tam hoří chladné zahradní ohně. Keře v zahradách rozkvétají žlutě a červeně, jejich rozkvétání je na úplném začátku; začalo v noci. A příměstský vlak, plný vdov, jako by ani nejel k městu. Jako by mířil do dálky za okny, tam ke kraji lesů, kde – všichni to vidíme – nad černými močály už kvetou sady s drobnými podivně bílými květy.