Bojs, Karin

Bojs, Karin

aktualita přírodní vědy

Švédská autorka úspěšné knihy „Mých prvních 54 000 let“ během besedy v Praze mluvila o osidlování Evropy moderním člověkem či o významu migrace při šíření zemědělství a indoevropských jazyků z Asie. Dotkla se však i otázky politického zneužívání genetiky a zmínila osobní motivy, jež podnítily zrod její knihy, přístupně shrnující aktuální poznatky z oblasti archeogenetiky.

K evropským kořenům
O revoluci v archeologii s Karin Bojs

V rámci festivalu Týdny švédské literatury, pořádaného Skandinávským domem, zavítala 4. března do Prahy švédská vědecká novinářka a spisovatelka Karin Bojsová (nar. 1959), která v téměř zaplněném sále Skautského institutu besedovala se zájemci o své knize Mých prvních 54 000 let, za niž v roce 2015 získala prestižní Augustovu cenu v oblasti literatury faktu. Řeč se netočila pouze kolem obsahu svazku, který na základě nejnovějších poznatků archeogenetiky ukazuje mimo jiné na roli migrace při vývoji moderní evropské společnosti, ale došlo i na přiblížení okolností jeho vzniku a čtení několika vybraných ukázek. Moderátorem besedy byl Martin Severýn, druhým hostem autor článku, jenž do diskuse přispíval evolučně-biologickými poznámkami a představil knihu Tajemství evoluce (Edika, 2018), leč po většinu času si spíš užíval poutavého vyprávění autorky, která byla koneckonců hlavním lákadlem večera.

Úvodní dotaz směřující na autorku se týkal toho, co ji vedlo k napsání knihy, respektive jaký byl prvotní impuls pustit se do tak rozsáhlého a časově náročného projektu. Nebyl to blesk z čistého nebe: Karin Bojsová, jež mnoho let působila jako vedoucí vědecké rubriky deníku Dagens Nyheter, dlouhodobě sledovala pokroky na poli archeologie, a především to, jak výrazně se na archeologickém výzkumu v posledních zhruba deseti letech podílela genetika, jejíž možnosti raketově vzrostly. Genetika totiž do značné míry vyjasnila natolik zásadní otázky, jako kdy do Evropy přišel moderní člověk (Homo sapiens), zda se křížil s neandrtálci, což se ještě donedávna považovalo za nepravděpodobné, kdy a odkud přišlo zemědělství, a konečně kdo do Evropy přinesl základ indoevropských jazyků. Autorka byla dle svých slov svědkem změny paradigmatu v celé archeologii a sepsání knihy, v níž toto nové paradigma představila, považovala za svou povinnost: „Možná to zní trochu pyšně, ale já jsem úplně cítila, jak na mě ta kniha volá, abych ji napsala,“ prohlásila během večera. Určitou roli však hrála i skutečnost, kterou Bojsová popisuje v úvodu svazku, totiž že nepochází z úplně šťastné rodiny a prostřednictvím příběhu, jenž začíná před více než padesáti tisíci lety, se snažila lépe poznat svou minulost a svým způsobem se s ní i vypořádat, zkrátka najít vlastní kořeny.

Právě zjištění, že v naší DNA je dodnes několik procent neandrtálské genetické informace, patří k vůbec nejzásadnějším objevům posledních let, přičemž snad ještě podstatnější je skutečnost, že některé z takto získaných genů (křížením s jiným druhem) patrně nově příchozím z Afriky umožnily, aby se přizpůsobili mnohem krutějšímu evropskému podnebí. To by znamenalo, že druh Homo sapiens přeskočil několik evolučních kroků a na nové prostředí se adaptoval mnohem rychleji, než by tomu bylo bez neandrtálců. Možná mu to paradoxně pomohlo porazit neandrtálce samotné v evolučních závodech, neboť nedlouho po našem příchodu zcela vymizeli z evropského kontinentu. Jak již bylo naznačeno výše a podrobněji je probráno i v recenzi, k dalším zásadním objevům patří přesnější lokalizace oblasti, kde vzniklo zemědělství, a určení kdy a odkud přišla do Evropy kultura, jež s sebou přinesla základ indoevropských jazyků. Ve všech případech nám studium DNA v kombinaci s archeologií umožnilo poměrně dobře vysledovat jednotlivé migrační vlny, které vytvořily Evropu, jak ji známe dnes.

Během debaty zodpověděla Bojsová i dotaz, který napadne patrně každého, kdo se do Mých prvních 54 000 let pustí, totiž jak dlouho práce na knize probíhala a jestli ji bylo možné skloubit s prací novináře. Uvedla, že do díla se sice pustila ještě při zaměstnání, ale záhy podala výpověď. Zhruba rok se věnovala rešerši k tématu, při níž přečetla řadu knih, kolem stovky studií, hovořila s mnoha vědci, za nimiž cestovala do asi desítky zemí včetně České republiky, a v průběhu psaní vedla mailovou komunikaci s nespočtem dalších odborníků z celého světa. Samotné psaní jí potom zabralo další rok, takže práce na knize trvala celkem asi dva roky. V návaznosti na dotaz moderátora autorka ještě promluvila o tom, jak se na její činnost dívají vědci, kteří vůči novinářům, často píšícím o problematice, jíž ani za mák nerozumí, přece jen mívají hodně rezervovaný postoj. V naprosté většině případů byly prý reakce odborníků na knihu i žádosti o radu velmi pozitivní a většina ráda přispěla, včetně Jiřího Svobody z brněnské Masarykovy univerzity. Koneckonců elán, s nímž se do díla pustila, a čas, jejž studiu a rešerši tématu věnovala, by jí mohla většina vědců jen závidět. Ve prospěch díla, jež vyniká stylistickou kvalitou i sympatickým nadhledem, s nímž líčí nevraživosti mezi různými vědeckými skupinami, svědčí mimo jiné fakt, že bylo přeloženo do šestnácti jazyků.

Součástí knihy je však také varování, jak snadno lze genetiku zneužít k politickým cílům. Příkladem je nacistické Německo, kde byla genetika, nebo spíše její nepochopení záminkou k povraždění milionů lidí, ale i Sovětský svaz, kde byla naopak považována za imperialistickou pavědu, což vedlo k postihům a smrti mnoha předních ruských vědců a v důsledku experimentů Trofima Lysenka, jenž zkoušel přelstít zákony genetiky a uvést své myšlenky do zemědělské praxe, i k hladomorům, které zahubily nespočet obyvatel. Tomuto tématu se Bojsová nevyhnula ani na besedě, kde upozornila na děsivý příklad moderního překrucování genetiky americkými rasisty. Ti se silně fixují na gen umožňující trávit mléko (laktózu), jejž nese asi jen třetina celosvětové populace (odhad), nicméně u bělochů je celkem běžný. Považují jej proto za symbol nadřazenosti bílé rasy, což je vskutku absurdní závěr. Pokud bychom to dovedli do krajnosti, můžeme opáčit, že mléko je určené pouze pro mláďata/děti, z čehož plyne, že běloši jsou jen přerostlé děti, které nikdy nedospějí. (Podobně nesmyslná tvrzení by šlo aplikovat na nespočet jiných případů spjatých s genetikou.)

Závěr debaty byl věnován i méně závažným tématům, například domestikaci nejoblíbenějších domácích mazlíčků, psa a kočky, nebo nesmyslnosti takzvané paleostravy. V této souvislosti Bojsová popsala, jak díky moderním metodám zjišťujeme, co jedli naši dávní předci. Okrajově zazněly otázky týkající se globální změny klimatu a vymírání druhů, popřípadě názoru, že zemědělství bylo jedním z nejhorších vynálezů lidstva, protože umožnilo vznik ekonomické nerovnosti, která mezi lovci a sběrači neexistovala. S tím však Bojsová, jak důrazně podotkla, nesouzní a problematiku považuje za daleko složitější.

Zábavná a především přínosná beseda v mnoha přítomných zjevně vyvolala nefalšovaný zájem o knihu a její témata, k nimž patří nejen minulost každého z nás, nýbrž i krása vědeckého poznání jako takového.

 

© Pavel Pecháček
foto © Ulrica Zwenger; Zuzana Vorlíková, Skandinávský dům

Diskuse

Vložil: pp, 23.03.2020 09:46
Bojs, Karin
Teď už je mi otázka jasnější. Ve třetí části knihy Bojsová popisuje hypotézu, že se „indoevropské jazyky šířily s pastevci jamnajské kultury, která měla své centrum ve stepích současného Ruska,“ respektive opravdu zhruba z dolního Povolží. Asi by tedy bylo vhodnější spojení „kdo do ‚zbytku‘ Evropy přinesl... základ indoevropských jazyků,“ aby to nikoho nepopletlo.
Vložil: kh, 23.03.2020 07:33
Bojs, Karin
Ale tzv. indoevropská pravlast v tom případě byla v Evropě, jak ji definujeme dnes, ne? Vždyť je to dolní Povolží.
Vložil: P. Pecháček, 22.03.2020 11:26
Bojs, Karin
Pod označením Evropa se v knize myslí geograficky vymezené území, jež Evropou nazýváme dnes. Osobně si myslím, že jakákoli jiná definice by při zachování srozumitelnosti textu byla nepoužitelná.
Vložil: kh, 22.03.2020 10:10
Bojs, Karin
Pěkné. Co se myslí Evropou ve větě "kdo do Evropy přinesl základ indoevropských jazyků"? Běžný význam "kulturní Evropy" (tedy Evropy bez Ruska) je asi v tomto smyslu ahistorický; zdá se konečně, že jiný než náš, novověký, topografický kontext v historické projekci nemůžeme použít. Jaké označení by nesl... kontinent (dnes mu říkáme Evropa), na němž bývala hypotetická pravlast Indoevropanů?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 624x

Koupit knihu

Inzerce