Rovelli, Carlo: Řád času

Rovelli, Carlo
Řád času

recenze přírodní vědy

Nijak rozsáhlé, přesto hluboké a inspirativní pojednání o jevu, který na první pohled působí celkem nekomplikovaně, avšak bližší prozkoumání u něj ukazuje, že je kluzký jako úhoř. Řeč je o čase, jehož podstatu se srozumitelnou formou pokusil odhalit známý italský fyzik a spisovatel, který si pozornost tuzemských čtenářů získal už předchozími tituly, v nichž vedle různých zajímavostí z moderní fyziky představil i svou teorii smyčkové kvantové gravitace.

O podstatě času
Carlo Rovelli
: Řád času. Přel. Jiří Podolský, Dokořán, Argo, 2020, 208 s.

Kolik je hodin? Budete mít zítra čas? Jak dlouho to bude trvat? Kdy ses narodil? Kolik času uplynulo od poslední ekonomické krize? Za jak dlouho oběhne Země kolem Slunce? Když se bavíme o času, intuitivně je nám jasné, oč jde. Čas plyne jedním směrem, z minulosti do budoucnosti přes současnost, která se neustále posouvá. Pořád běží stejně rychle, ať jsme, kde jsme: hodiny přece nelžou. Zdá se, že čas vlastně není nic složitého, tak proč o něm psát celou knihu? To by snad bylo výživnější pojednat o historii jeho měření, což už mimochodem řadu lidí napadlo. Nebo to tak prosté není? Dnes, kdy trh zaplavují tituly popularizující tím či oním způsobem Einsteinovu teorii relativity, asi opravdu nikoho nepřekvapí, že to s časem zas tak jednoznačně nevypadá. Podařilo se však některé z těchto publikací vyjasnit a zprostředkovat laické veřejnosti jeho pravou podstatu? Ve své nejnovější knize Řád času (L'ordine del tempo, 2017, český překlad pořízen z anglické verze, jež vyšla o rok později) se o to pokousil italský fyzik a popularizátor vědy Carlo Rovelli, který si v posledních letech vydobyl u českých čtenářů nemalé renomé tituly Sedm krátkých přednášek z fyziky a Realita není, čím se zdá. Kdo je zná (především druhou z nich), nepochybně tuší, že Rovelliho výprava za hledáním času nebude žádné nesmělé klouzání po povrchu a oprašování známých pravd, nýbrž pokus dobrat se jádra problému.

Rozpad času
Čtenáře, kteří si snad opravdu myslí, že čas je něco, co se dá pochopit zcela intuitivně, autor hned na úvod zchladí prohlášením, že „struktura času není taková, jak se nám jeví. Není to monotónní a univerzální tok“. To by ještě nebylo nic tak nečekaného, nicméně dále se upozorňuje, že „tajemství času možná ve své podstatě tkví spíše v nás samotných nežli v kosmu“. To už je jiná káva. Co se tím proboha myslí? Těm, kdo se nebojí, že přijdou o čas, jak jsou na něj zvyklí, nezbývá než obětovat trochu času (kniha není nikterak dlouhá) a vydat se na pozoruhodnou výpravu, během níž se čas nejprve zbaví všech nepotřebných přívažků a rozebere na jednotlivé částečky, načež se z jiných dílků zase poskládá do nové podoby. Dekonstrukci času mají na starosti první dvě ze tří částí svazku. Ta úvodní, příznačně nazvaná Rozpad času, na začátek zmiňuje, že navzdory naší představě neexistuje univerzální, jednotný čas, který by plynul všude a vždy stejně. Naopak je mnoho časů, jež běží relativně vůči sobě navzájem. Někde čas zkrátka plyne rychleji než jinde.

Jedním ze základních aspektů našeho vnímání času je, že plyne stále kupředu, z minulosti do budoucnosti. K tomu Rovelli vzápětí podotýká, že takové plynutí rozhodně není všeobecným rysem všech fyzikálních dějů: „Rozdíl mezi minulostí a budoucností, mezi příčinou a následkem […] ve fundamentálních zákonech popisujících fungování světa vůbec neexistuje.“ Načež upozorňuje, že směřování času je bytostně spjaté s teplem: „Jen tam, kde je přítomno teplo, existuje rozdíl mezi minulostí a budoucností.“ Odtud se posouvá k představení druhého termodynamického zákona a zavedení entropie, která při každém izolovaném ději roste nebo zůstává neměnná, nicméně neklesá, což dává tušit, že by s časem mohla mít něco společného. Vyvstává však nová otázka, a sice proč byla v časovém směru, jemuž říkáme minulost, entropie nízká.

Na scéně prostoročas
Důkladnou revizi ovšem zasluhuje i představa, že existuje nějaké „nyní“, které by platilo v celém vesmíru, tedy že se můžeme ptát, co se právě teď, v tuto chvíli, děje v různých částech univerza. Podle autora tato otázka nedává smysl: „Představa, že dobře definované nyní existuje napříč celým vesmírem, je pouhá iluze, neoprávněná extrapolace naší každodenní zkušenosti.“ Přes historickou sondu do pojetí času v Aristotelově a Newtonově učení (nic jako univerzální čas není, čas je změna, a když se nic nemění, neexistuje ani čas versus existuje „skutečný“ čas, který plyne bez ohledu na stav věcí) se autor dostává k analogické situaci v souvislosti s prostorem, včetně dalšího odlišného názoru obou velikánů (kde nic není, není ani prostor versus existuje skutečný, absolutní prostor). Kdo z nich měl pravdu? Spor nakonec začátkem minulého století rozsekl Albert Einstein, jenž ukázal, že „čas a prostor jsou skutečné fyzikální jevy. Rozhodně ale nejsou absolutní“. Znalci podobného typu literatury potažmo tématu už jistě tuší, že přišla chvíle na zavedení konceptu fyzikálních polí, což jsou Rovelliho slovy „substance, které dle našich dnešních poznatků tvoří předivo fyzikální reality světa“. Zavádí v této souvislosti pojem gravitačního pole, respektive prostoročasu, čímž všechny dosavadní poznatky důmyslně propojuje pod jednou zastřešující ideou. Jakmile se však přidá kvantová mechanika, pomyslná střecha začne rychle prosakovat. Ucelený prostoročas se rázem rozpadne do spousty malých, interagujících realit.

Tím se kniha přesouvá do druhé, poměrně krátké části pojmenované Svět bez času, která rozkladné dílo dokoná. Rovelli zde tvrdí, že o světě je nejlepší uvažovat z hlediska změny: „Fyzikální svět si opravdu nemůžeme představovat, jako by byl tvořen věcmi, entitami. Tahle představa prostě nefunguje. Oproti tomu funguje představa světa jako sítě událostí.“ Dodává však, že vztahy mezi časovými událostmi jsou mnohem složitější, propletenější, než se nám na základě bezprostřední zkušeností zdá, proto bychom svět neměli chápat jako postupnou řadu „současností“. Zároveň podotýká, že problém s tímto nahlížením na svět může zčásti pramenit ze sémantiky, tedy z našeho chápání významu slov jako čas, minulost, budoucnost i současnost.

Velký návrat
Z času nezbylo skoro nic, přesto jej nepochybně vnímáme a je nedílnou součástí našich životů. Odkud se bere? Co vlastně měří hodinky? Jak poznáváme rozdíl mezi minulostí a budoucností? Nastala chvíle čas znovu stvořit, což je úkol třetí a poslední části, nesoucí název Zdroje času. Zde se Rovelli vrací k termodynamice a existenci času dává do souvislosti s kvantovým stavem věcí a takzvaným efektem rozmazání, vyvolaným makroskopickým nahlížením světa: „Časovost světa je hluboce svázána s rozmazáním, […] jehož zdroji jsou kvantová neurčitost i skutečnost, že fyzikální systémy se skládají z myriád molekul. Rozmazání je způsobeno skutečností, že nevíme nic o mikroskopických detailech světa. Čas je neznalost.“ Odkud se však rozdíl mezi minulostí a budoucností bere? Odpověď skýtá již zmíněná entropie, která byla kdysi malá, ale postupně roste. Prostřednictvím entropie lze realitu směřování času vysvětlit jako něco, co pramení přímo z naší vnitřní zkušenosti, našeho vnímání a stop minulosti, jež v nás (v naší paměti) i kolem nás zanechává rostoucí entropie. V této fázi už se Rovelli sice nemůže zcela spoléhat na ověřené vědecké poznatky a nezbývá mu než spekulovat, přesto zůstává jeho pohled na fenomén času nadmíru inspirativní. Zbytek nechme na čtenáři, neboť kniha postupným splétáním jednotlivých vodítek místy připomíná detektivku a bylo by na škodu vyzradit celou pointu.

Přestože je Řád času co do rozsahu překvapivě stručný, myšlenkově je mimořádně podnětný. Zvolený formát mu báječně sedí a dodává na údernosti. Rovelli, stejně jako ve svých předchozích knihách, těží z daru vysvětlovat i komplikovanou problematiku natolik srozumitelně a poutavě, že čtenáře dokonale vtáhne do vyprávění, a ten tak snadno získá dojem, že látce bezvadně rozumí. Tomu napomáhá i fakt, že autor nepřebíhá od jedné myšlenky k další, ale každému zásadnímu bodu příběhu věnuje víc než dostatečnou pozornost a probírá jej z různých úhlů, aby vyjasnil, co se snaží říct. Otázkou ovšem zůstává, zda je čtenářovo proniknutí do problému skutečné, nebo si to jen díky zvolenému stylu myslí. Vrátit se k textu je každopádně to nejsnadnější. Podobně jako u předešlých knih lze na závěr ocenit Rovelliho obdivuhodnou erudovanost, která se v textu projevuje osvěžujícími odkazy na myšlenky učenců a filozofů od antiky po novověk, což je pro podobný typ literatury, povětšinou produkované anglofonními autory, poměrně netypické. Celkově je tedy Řád času další trefou do černého, bez ohledu na to, jestli dá pozdější vývoj Rovellimu za pravdu, nebo ne. Zážitek zde totiž nepramení jen z faktické stránky, ale i z jejího brilantního podání.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 565x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce