Namdžu, Čo: Kim Čijong – ročník 82

Namdžu, Čo
Kim Čijong – ročník 82

recenze beletrie zahraniční

Jihokorejská společnost nahlíží na matky s dětmi jako na pijavice. S touto a mnoha dalšími nálepkami se v románu o životě třiatřicetileté ženy vyrovnává současná korejská autorka Čo Namdžu. Vedle vlastních zkušeností ho vystavěla také na faktografii. Jádro knihy tvoří trefné popisy každodenního potýkání se s absurditou genderových stereotypů týkající se narození a výchovy potomka a snahy navrátit se do pracovního procesu.

Život jihokorejské třicátnice
Čo Namdžu
: Kim Čijong – ročník 82. Přel. Tomáš Horák, Host, Brno, 2019, 184 s.

Přestože nakladatelství Argo v edici Současná světová próza vydalo několik publikací korejských autorů, mezi nimi spisovatelky Sin Kjongsuk, jež získala jako první žena cenu Man Asian Literary Prize; s větším ohlasem se setkala až Vegetariánka Han Kang (Odeon, 2017). Nutno ovšem říci, že cesta Han Kang k uznání byla poměrně dlouhá, protože v rodné zemi nevzbudila Vegetariánka větší pozornost, ta přišla až o deset let později s překladem do angličtiny. Na mezinárodní popularitě přidal románu samozřejmě posléze fakt, že v roce 2016 obdržel Man Bookerovu cenu. Ve stejném roce vyšla v Jižní Koreji kniha Kim Čijong – ročník 82 (Host, 2019) na podobné téma života ženy v jihokorejské patriarchální společnosti. Na rozdíl od své kolegyně už nemusela jednačtyřicetiletá Čo Namdžu, před porodem profesí televizní scenáristka, na úspěch ve své domovině a ve světě čekat tolik let.

O popularitě knihy, již do češtiny přeložil Tomáš Horák, píše obsáhle a informovaně v doslovu Petra Ben-Ari. Kim Čijong – ročník 82 se stala v Koreji symbolem vlny MeToo, na její motivy vznikla knižní parodie s mužskou hlavní postavou a román přijal darem také prezident Jihokorejské republiky Mun Če-in. Jedním z důvodů jeho obliby může být srozumitelnost, názornost a věcnost, s jakou je zachyceno postavení ženy ve společnosti, a zejména fakt, že text má značně dokumentární charakter, ačkoliv se jedná o beletrii. Obsahuje dokonce poznámkový aparát. Takto pojatá kniha má potenciál stát se něčím na způsob příručky genderové diskriminace a sexismu.

Životní příběh třiatřicetileté Kim Čijong, postavy zastupující průměrnou jihokorejskou ženu, je v románu započat událostmi roku 2015. V té době začnou hrdinčinými ústy promlouvat jiné ženy figurující v jejím životě. Tento poněkud mystický motiv ovšem nepřekračuje meze psychologie a nenarušuje sociální, střízlivé směřování knihy. Následující čtyři oddíly jsou uvozeny letopočty a rozkouskovávají lidský život do přehledných kategorií – od narození přes základní školu, střední školu, vysokou školu spjatou s prvními partnerskými vztahy a následně první zaměstnání až po svatbu a narození dítěte. V poslední části se vracíme do románové současnosti a ke slovu se dostává pokrytecký psycholog, ke kterému protagonistka docházela. Předchozí kapitoly se tak jeví jako výsledek jejich sezení a vysvětluje se až děsivá logická kontinuita vyprávěných událostí.

Okruhy témat, ke kterým se váží konkrétní příhody, jsou učebnicové a až na korejská specifika mnohé dosud všeobecně platné také v Evropě – privilegia bratra a chlapců obecně, skrývání menstruace, poučka, že za sexuální obtěžování si může žena sama např. krátkou sukní, podobně jako paradoxní představa, že když chlapec ubližuje dívce a provádí jí naschvály, znamená to, že ji má rád, vyšší platy mužů, snášení oplzlých vtipů nadřízených mužů, příjmení po otci, kouzelná věta nadcházejících otců: „Budu ti hodně pomáhat!“ a především pak problém návratu do práce s dítětem.

Jádro knihy tvoří jednotlivé situace jako třeba zážitek s obědy na základní škole, nejde však o trauma ze špatné stravy, jako tomu bylo v českých jídelnách: chlapci jedli jako první a pak si mohli jít ve zbývajícím čase hrát, dívky chodily podle abecedy a ty poslední do sebe jídlo musely naházet velmi rychle. Autorka dokáže trefně zachytit podstatu a nelogičnost až absurditu stereotypního chování k ženám, ať už popisem událostí, nebo zaznamenanými dialogy s hrdinčiným manželem či s učiteli. Středoškolskou uniformu, ve které mají kluci povoleny kalhoty a tenisky, zatímco holky se tísní v sukni a lodičkách, obhajuje učitel tím, že chlapci si pořád hrají a hýbají se.

Vlastní zkušenosti doplňuje Kim Čijong prožitky své matky, tedy představitelky odlišné generace. Ta šla se třetí dcerou na potrat, protože to nebyl chlapec. Zmiňuje i mizerně placenou a špinavou práci v textilních továrnách. Pocity mnohých shrnuje po nepříjemném zážitku v parku, kdy se do ní navážela skupinka mužů, že manžel se dře a ona si za jeho peníze kupuje kafíčko: „Porodila jsem dítě a zatraceně to bolelo. Abych se o něj postarala, tak jsem se musela vzdát svého života, práce, snů, sebe samé. A za to se ze mě stal obtížný červ.“

Žena je vylíčena jako oběť systému, z románu čiší beznaděj. Současně text poskytuje naději: hrdinčina matka zvládne uživit rodinu zásluhou svého podnikatelského ducha, přestože se jí nesplnil sen být učitelkou; silné dívčí individuality se dokáží postavit nelogickému zacházení a tím dosáhnout malé změny; v rámci ženské solidarity se v těžkých chvílích objeví přítelkyně, která má slova útěchy a dodá postižené sílu dál žít v absurdistánu.

Kim Čijong – ročník 82 není žádný experimentální román, střízlivý styl odpovídá obsahu, čímž lehce trpí formální stránka. Tato sociální sonda do života ženy v Jihokorejské republice tím však neztrácí na čtivosti, dokáže vyvolat emoce a její poselství rezonuje napříč světem a společností.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.