Winkler, Josef: Táhni k čertu, otče

Winkler, Josef
Táhni k čertu, otče

ukázka beletrie zahraniční

Zásluhou Magdaleny Štulcové a nakladatelství Archa právě vychází v pořadí již devátá do češtiny přeložená próza korutanského autora Josefa Winklera, která v roce 2018 aspirovala na Rakouskou knižní cenu. Na dvou stručných ukázkách lze demonstrovat proměnu protagonistova vztahu k otci, který je v jeho dílech navracejícím se tématem.

Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání
Josef Winkler
: Táhni k čertu, otče aneb A tak s tebou ve spojení ať vytrvám do skonání. Přel. Magdalena Štulcová. Archa, Zlín, 2020, 222 s.

 S. 11–13

Milý tate! Zlý tate! Proč jsi mlčel, proč jsi to vlastně zamlčel, musel jsi přece, stejně jako všichni ostatní ze vsi, když jsi nám vyprávěl ty svoje zážitky z války a válečná dobrodružství, hlavně na svátek Všech svatých a na Dušičky, o Velikonocích nebo na začátku podzimu při společném loupání kukuřice ve chlévě, před sháněním dobytka z horských pastvin, nebo když jsme pracovali na poli na „Špičatým“ nebo na „Kostelním“ nebo na „Svinským“ – musel jsi to přece vědět, jen to přiznej, tate, – že v Korutanech v údolí Drávy, tam, kde jsme vyrůstali, kousek od naší do kříže vystavěné rodné vesnice Kameringu, na Svinským, na společném poli několika sedláků, je zahrabaný masový vyvražďovač Židů Odilo Globocnik z Klagenfurtu. Proč jsi nám neřekl, na jaké půdě to stojíme, když jsme jako děti s rodiči, děvečkou a čeledínem na Svinským, na poli nad kostrou krvavého nacistického psa, co sám sebe nazýval „Globus“ nebo „Král“ a naparoval se slovy „Dva miliony jsme jich voddělali!“, sklízeli brambory, žito na černý chléb náš vezdejší, pšenici na bílý chléb, oves do žlabu pro tvoje tažné koně Ongu a Lišáka, nebo když jsme na tomhle kousku země z pole, v němž byla zahrabaná mrtvola masového vyvražďovače Židů, otrhávali z dlouhých, vzrostlých, usychajících dvoumetrových klacků kukuřičné klasy, házeli je na vůz, k němuž byl zapřažený těžký kůň Onga s černými pohřebními věnci ovádů, sajících mu krev, kolem hnisavých očí, sváželi jsme je domů a po sklizni jsme ještě večer při loupání kukuřice seděli ve chlévě s několika džbány moštu pro dospělé a malinovou šťávou pro děti, všichni pohromadě, a přišli ještě i další lidé ze vsi a pomáhali nám. Pravidelně u toho býval i zamlklý strýc Peter, který ve druhé světové válce ztratil tři bratry v mladistvém věku, bylo jim osmnáct, dvacet a dvacet dva let, tři strýcové, jež jsem nikdy nepoznal a kteří byli zároveň starší bratři mojí mame, jeden z nich chtěl být farářem, druhý mechanikem, třetí elektrikářem. Zatímco jsme během loupání kukuřice zezadu z chléva slyšeli uvázaná zvířata odfrkávat a rachotit řetězy, zatímco jsme odloupávali z klasů béžově zbarvené uschlé šustí, odtrhávali vlhké fousy ze špiček klasů, s chichotáním jsme si je přidržovali mezi nosem a horním rtem; zdeformované klasy se spoustou žlutých zubů – kukuřičných zrn – jsme házeli jako o závod na protější, vápnem natřenou a dobytčími výkaly zacákanou zeď, takže žlutá zrna se k naší radosti rozprskla o zeď a pak padala dolů do žlabu s krmením, a pěkně tvarované kukuřičné klasy jsme sbírali do košů u našich nohou a ty se později i se šustím zavěšovaly na dřevěné tyče na jižní straně seníku chráněné před deštěm, kde se sušily, a následující rok jsme zrna vysévali na pole na Svinským; dospělí při této příležitosti vyprávěli – byly slyšet hlavně mužské hlasy a ženské chichotání – historky z jejich dětství a mládí, ale hlavně ty o válce, o druhé světové válce.

-----------------

S. 19–21

Když jsi mě, můj tate, v nové kuchyni bil a mně tekla krev z nosu, stál jsem v kaluži vlastní krve hrdý a otřesený – měl jsem už svou vlastní kaluž krve, otče – patřila mně, byla jenom moje, takže já už jsem byl někdo! Ta rána tvou velkou pěstí do obličeje nahnala strach jenom tobě, jenom tobě způsobila obavy, mně ne, byla sice strašná, ta facka, rána do ksichtu, jak se u nás v Korutanech říkalo pohlavkům – „Dostaneš facana, uvidíš!“ Horní i dolní ret se mi při pláči křivily bolestí, byla to rána tvrdá jako kámen, ta facka tvou hrubou dlaní rozsévače od Svinskýho pole, kde byl zahrabaný masový vyvražďovač Židů, zapotácel jsem se, málem jsem upadl a mohl jsem být nadobro mrtvý, jako komár, lidskou dlaní rozmáčknutý jako komár, tak by to říkali! Jako komára! Můj tate – vrah a zabiják! Synovrah! Vrah svého vlastního dítěte! Škoda, že jsi mě netrefil do mého dětského spánku! Mohli mě slavnostně pohřbít na našem vesnickém hřbitově, se svíčkou stejnou jako k prvnímu svatému přijímání vloženou do mých rukou sepjatých k modlitbě, v obleku od krejčího Fixla, kterého často navštěvoval farář Reinthaler, když jel do Stockenboi sloužit bohoslužbu do bichlovského kostela, v ručně šitém obleku, který mi ještě se stříbrným čokoládovým beránkem s korouhví vzkříšení věnovala o Velikonocích teta Ragatschnigová Tresl jako velikonoční nadílku. A tobě by navlíkli pruhovaný oblek, popadli by tě zezadu za krk a hybaj, ven přes práh a zavřeli by tě na doživotí, o chlebu a vodě. Celý bochník žitnýho chleba ze svojí Svinský sklizně by sis mohl strčit do vězeňský vody na mytí a celé dny a noci svůj změklý chleba nacucaný mýdlem přežvykovat v modrobíle pruhovaných hadrech o samotě v cele. Na druhou stranu by taky bylo možné nechat mě rychle a nenápadně zmizet v pekelném jícnu jámy na močůvku, kde se schovával i čert, byl jsem tenkrát ještě malý, pobledlý a měl jsem hluboké kruhy pod očima, a proto mi často říkali „vyblitej geřtl“. „Vypadá jak vyblitej geřtl!“ Vyzvracený ječmen, pouhé zrno ze Svinskýho, jedno jediné zrnko. To kvůli tomu věčně stejnýmu chlebu, věčně stejnýmu špeku, věčně stejným fádním salámům jsme s bratrem – jednou jsi mi řekl, můj tate, že si nevážím jídla – často chodili do spižírny sáhnout si do padesátikilového pytle s cukrem, nacpali jsme si ho plnou pusu a studenou vodou ze studny jsme pak ten cukr spláchli dovnitř, několikrát za den jsme si cpali do pusy plné hrsti cukru, až nám zčernaly dětské zuby.

 

© Magdalena Štulcová
ukázka z knihy Táhni k čertu, otče
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 603x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce