Hladká, Kamila: Hornické vdovy

Hladká, Kamila
Hornické vdovy

recenze sociologie

Svět ostravských a karvinských dolů byl tradičně vnímán jako svět výsostně mužský. Na otázku, kde byly ženy, nabízejí částečnou odpověď autenticky zachycené příběhy osmi žen, jejichž manželé přišli při výkonu povolání v dolech o život. Díky osobní perspektivě v nich ožívají dosud opomíjené stránky života „ocelového srdce republiky“ v dobách největší slávy hornictví i jeho postupného pádu.

Šachty, kam se podíváš
Kamila Hladká
: Hornické vdovy. Dcera sestry, Želešice, 2019, 216 s.

Ostravsko-karvinský region si většina republiky stále spojuje především s těžbou černého uhlí a návazným těžkým průmyslem. Komunistickým režimem upřednostňované, protežované a oslavované „ocelové srdce republiky“ lákalo na extrémně těžkou a nebezpečnou, ale i dobře placenou práci síly z celého Československa. Být horníkem znamenalo prestiž, ale současně i být stále jednou nohou takříkajíc v průšvihu: v dolech neustále hrozily těžké i smrtelné úrazy kvůli závalům, výbuchům plynu, při nehodách na důlních kolejích apod. Byl to, pochopitelně, hlavně mužský svět, kde vládla především fyzická síla. Kniha Hornické vdovy přichází s alespoň částečnou odpovědí na otázku: kde byly ženy?

Jejím obsahem jsou zachycené výpovědi osmi žen, jejichž manželé při výkonu práce v dole tragicky zahynuli (pro přesnost – u jedné z nich to byl již manžel bývalý). Tyto výpovědi pořídila, edičně upravila a dalšími materiály doplnila bohemistka Kamila Hladká, na titulním listě knihy však v pozici autorek stojí „Kamila Hladká a hornické vdovy“, čímž chce editorka svým respondentkám vzdát hold: skutečnými autorkami obsahu knihy jsou vlastně ony. Žánrově stojí kniha rozkročena mezi reportážní literaturou a monografií z oboru historické antropologie – vědecká práce to však není a ani si takovou ambici neklade (jak editorka sama deklaruje ve Slově na závěr na s. 207). Nenajdeme zde tedy až na drobné vysvětlivky krajových či profesních specifik poznámkový aparát, ale dokonce trochu překvapivě ani ediční poznámku, což již lehce zamrzí, protože zvídavý čtenář by se možná rád dozvěděl, jak přesně byly party vypravěček redigovány. Podle Slova na závěr „vznikaly z mnoha setkání a několikahodinových rozhovorů, které jsou autorizovány. Nehovořila jsem však jen s hornickými vdovami, ale i s horníky a hornickými ženami, zaměstnanci dolů, muzeí, báňskými záchranáři a vysokoškolskými pedagogy. A všechny tyto skutečnosti jsem se snažila při práci využít“ (s. 208). Otázky přicházejí samy: jak přesně editorka postupovala na cestě od přepisu nahrávek k výslednému tvaru autorizované kapitoly, jakými metodami pracovala, jak upravovala strukturu, jak jazyk? Jak se na konečné podobě textů projevily rozhovory s oněmi dalšími osobami? Rádi bychom to věděli i proto, že některé části výpovědí ponechala Kamila Hladká v možná až příliš surovém stavu, když některá její respondentka neuspořádaně skáče od tématu k tématu, opakuje se nebo sděluje samozřejmosti. Lze jistě přijmout případné zdůvodnění, že jí šlo o zachování autenticity, ale o to víc mrzí, že nás jen tak málo nechala nahlédnout do autorské kuchyně.

Ale dosti kritiky – toto je vlastně jediná výtka, kterou lze na adresu Hornických vdov učinit. Chvályhodné stránky knihy naprosto převládají. Historickoantropologický přístup, tedy umístění konkrétního jedince do centra pozornosti, umožňuje zaujmout jinou perspektivu než zaměření na objektivní, „velké“ dějiny. Asi nejpozoruhodnější přínos Hornických vdov spočívá v paradoxu, že ačkoli byla právě řeč o historii a historických metodách, její téma je vlastně současné. Respondentkami je osm žen ve věku od 80 do 38 let, řazeno sestupně od nejstarší Olgy, jejíž manžel zahynul při rozsáhlém výbuchu na dole Dukla v roce 1961, po Ivanu, vdovu po důlním záchranáři, který se udusil metanem na dole ČSM v roce 2013. Poměrně velkorysý generační interval v tomto případě znamená, že na osudech hornických vdov je možné pozorovat celý organismus ostravských a karvinských dolů nejen synchronně, ale také jeho dynamiku v souvislosti se společenskými změnami po převratu v roce 1989: ta je nejlépe vidět na několika mimoděk pronesených výrocích, od slov 78leté Květy „Tehdy byli horníci někdo“ (s. 55) až po mrzuté „V jiných regionech nechápou, že takovou práci může někdo dělat“, pronesené nejmladší z vdov Ivanou.

Minulý režim, který hornictví a těžký průmysl pokládal za svou výkladní skříň, těžkou práci horníkům kompenzoval: v dolech bylo možné dosáhnout na silně nadprůměrné výdělky (podle jednoho svědectví až téměř osminásobek běžné mzdy!), nebyla nouze o ubytování, na zelené louce dokonce vyrostlo celé nové moderní město Havířov, které se prý nejen v komfortu bydlení nacházelo ve své době na špičce, ale bydlet zde bylo dokonce, řečeno jazykem dnešní doby, cool. Obří podnik Ostravsko-karvinské doly dával práci tisícům horníků i zaměstnanců v návazných profesích, ale navíc ovládal život obyvatel skoro ve všech aspektech: zajišťoval téměř vše od stravování a zdravotní a lázeňské péče (včetně sauny a masáží) pro svoje pracovníky přes pojištění nebo rekreaci pro celé rodiny (dokonce i u moře) až po uhelný deputát a vlastní bytovou výstavbu; opakovaně čteme zmínky o tom, že šachta zaplatila, šachta zařídila, šachta se postarala… Změna režimu, která přinesla oslabení orientace hospodářství na těžký průmysl a zvýšený zřetel na ekologické výzvy, znamenala postupný útlum těžby a celému regionu způsobila problémy. Starší hornické vdovy obklopuje svět, kterému nerozumějí a který se od základů odlišuje od toho, do něhož přišly a pomáhaly jej vytvářet. „Dnešní doba je moc uvolněná,“ říká osmdesátiletá Olga. „Dřív musely děcka přijít na hodinu domů, teď lítají po městě, jak se jim chce, a hned vytahují nože“ (s. 35). Není divu, že si některé občas postesknou ve smyslu, že dřív bylo líp. Bylo by však nespravedlivé podsouvat jim stesk jen po materiálním zabezpečení a sociálních jistotách; schází jim vědomí pospolitosti, sdílení identity, přináležitosti k výjimečnému světu hornických kolonií a později sídlišť, kde se všichni znali a kde prý bylo zvykem si navzájem pomáhat a trávit mnohem víc času pohromadě.

Poněkud ve stínu těchto obecnějších fakt zůstávají osobní příběhy hornických vdov a jejich rodin, seznamování, randění, potýkání s hamižnými příbuznými, všetečnými tchyněmi a zlobivými dětmi, ale i hádkami, násilím a rozvody – a samozřejmě osudová rána, kdy se žena náhle ocitla bez partnera a děti bez táty. Tyto příběhy jsou silné samy o sobě, avšak jejich nejcennějším přínosem je autentický vhled do psychologie hornických žen, u nichž zaujmou coby společné rysy vnitřní i navenek najevo dávaná síla a ráznost, s níž pevně řídily domácnost, když byl táta „v robotě“. Druhým, méně deklarovaným či reflektovaným, ale stejně nápadně přítomným je jejich až fatalistický nadhled, který vyjadřuje jedna z nejmladších vdov, Věra (1973), slovy: „Co se má stát, to se stane. A když má člověk umřít, tak umře, a jedno jestli je to na šachtě, na kole, nebo ve spánku“ (s. 131).

Na začátku zazněla otázka, kde byly ženy. Nyní, v závěru recenze, lze prozradit, že odpověď na ni podává historik Martin Jemelka v úvodní studii s názvem Unést víc, než člověk snese: Havířské mámy a hornické vdovy, jež téma kontextualizuje pro čtenáře, kteří nejsou v hornickém kraji doma. Kde tedy byly ženy? Pracovaly na povrchu – tady stojí za zmínku krásné slovo „ohrabule“, označující přehrabovačku u pásu v třídírně uhlí –, v administrativě, na místech „bufetářek, kuchařek, úřednic, zdravotních sester, lékařek a zaměstnankyň ve výdeji pracovních oděvů a pracovních známek“ (s. 11). A ovšem v domácnostech. Díky knize Kamily Hladké dostalo osm z této dlouhé řady historických postav, stojících dosud ve stínu svých mužských partnerů, jméno, osud a vnitřní svět.

Na Ostravsku už žádné funkční kamenouhlené doby nejsou, na Karvinsku dosluhuje posledních pár. Všechny architektonicky, industriálně i sociologicky výjimečné reálie kraje, který proslavili Petr Bezruč a Jaromír Nohavica, na sebe pomalu berou podobu muzejních exponátů a naučných stezek, historických dokumentů a svědků někdejších časů. Během poměrně krátké doby se moravskoslezské hornictví odebere do dějin úplně a s ním – za dalších pár desetiletí – definitivně zmizí i svět hornických vdov. Je dobře, že jej coby jeden ze střípků někdejší rozmanitosti zachovává i publikace Kamily Hladké – i když někdy spíše připomíná proud rozžhavené strusky, která teprve musí vychladnout.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.