Aramburu, Fernando: Vlast

Aramburu, Fernando
Vlast

recenze beletrie zahraniční

Šestisetstránkový opus zaznamenává nedávnou španělskou historii – v popředí vyprávění stojí osudy dvou zprvu spřátelených rodin a také různé způsoby, jak lze vyjádřit a prosadit vlastenecké cítění. Vlast je první román španělského spisovatele Fernanda Aramburua, který se českým čtenářům dostává do rukou.

Velký román ze Španělska
Fernando Aramburu
: Vlast. Přel. Vít Kazmar, Akropolis, Praha, 2019, 608 s.

Španělský spisovatel Fernando Aramburu (nar. 1959), který žije od poloviny osmdesátých let v Německu, se českým čtenářům představuje ve velkém stylu. Jeho šestisetstránkový román Vlast (Patria) vyšel v originále v roce 2016 a přinesl mu světový věhlas, jen ve Španělsku se prodalo více než milion výtisků. Aramburu získal řadu cen (v roce 2016 například ve Španělsku Cenu kritiky, o rok později Státní cenu za prózu, v roce 2018 v Itálii cenu Strega Europeo). Během pouhých několika let od vydání Vlasti byl román přeložen do mnoha jazyků a v tomto roce uvede španělská HBO jeho seriálovou adaptaci.

Hned zkraje lze prohlásit, že Vlast splňuje parametry velké epiky. Na podloží osudů dvou rodin zachycuje klíčové období nedávné španělské historie a činí tak prostředky, které zaujmou i čtenáře takříkajíc sváteční – proto se kniha minimálně v autorově rodné zemi stala společenskou událostí.

Ústřední postavou (byť ústřední jen o něco málo více než osm dalších) románu je Bittori, vdova po podnikateli Txatovi, kterého zavraždili baskičtí separatisté z organizace ETA, protože jim nezaplatil neustále se zvyšující výpalné. Bittori přijíždí do městečka, v němž se tragédie odehrála, poté co ETA v roce 2011 oznámila ukončení ozbrojené činnosti. Hodlá vypátrat okolnosti manželovy vraždy, v cestě jí však stojí mnohé – především ideologické postoje, které z městečka nevyprchaly.

Bittori se po návratu střetává i se členy druhé rodiny: ta stojí v rámci vyprávění v centru pozornosti. Aramburu dynamicky mísí časové roviny a postupně odhaluje minulost nejen Txatovy vraždy, ale takřka všech osudů, jež členové dvou baskických rodin nesou na svých bedrech. Že to nebude útěšné čtení, je zřejmé od začátku.

Jednotlivé události v knize tvoří vskutku husté předivo propojené klíčovými uzly, k nimž se většina epizod více či méně vztahuje. Tím nejzásadnějším je samozřejmě vražda Txata, neméně podstatná je však skutečnost, že starší syn z druhé rodiny – Joxe Mari – se stal jako mladý členem ETA. Kvůli synově činnosti se následně radikalizovala i jeho matka. To a také skutečnost, že se Txato stal před atentátem trnem v oku jak separatistům z ETA, tak prostředí, v němž žil, způsobilo rozkol mezi dvěma původně spřátelenými rodinami.

Román tvoří sto dvacet pět krátkých kapitol (většinou čtyři až šest stran dlouhých), ostrými střihy přechází Aramburu jak mezi časovými rovinami, tak mezi postavami. Odkrývají se tak rány, s jejichž následky se děti a vdova po zavražděném Txatovi potýkají – a kvůli kterým už si jen stěží hledají cestu k „běžnému“ životu. Stejně tak lze sledovat třeba baskický „boj“ Gorky, mladšího bratra Joxe Mariho. Ten odolá svodům separatistů a namísto ozbrojených útoků pracuje v rozhlase a v baskičtině píše i poezii. Zcela se tak odlišuje od staršího bratra, který se vydal druhou cestou – jež přináší dočasnou slávu a vzhledem k aktuálnímu naladění radikálních Basků se rovněž jeví jako snadnější.

Vyprávění Fernanda Aramburua je mimořádně poutavé. Díky svižnému tempu kapitol se kniha čte jedním dechem a sto stran lze bez problémů zhltnout na jeden zátah. A to i díky jazykovým prostředkům, jež Aramburu využívá. V recenzi pro Tvar (21/2019) zdůraznila Anežka Charvátová, že v Aramburuově stylu lze vysledovat otisk peruánského nobelisty Maria Vargase Llosy (jeho nadšené hodnocení Aramburuova románu z deníku El País se objevuje i na obálce českého vydání). Anežka Charvátová zdůrazňuje „mísení přímých a polopřímých řečí, náhlé přechody z jedné časové roviny do druhé, skoky vypravěčských hledisek“. Stylisticky zaujme ještě specifické používání lomítka, které Aramburuovi dává možnost uvést na pozici jednoho větného členu dvě varianty popisu situace: „Tu Ainhoa hlasem přerývaným vzlyky jako by pro sebe řekla/ špitla, že už nemá hlad“ (s. 82). Aramburu rovněž často dynamizuje řeč otázkami vypravěče: „A kluk si sám sehnal benzín. Koupil ho? Ale kdepak! Čerpá ho hadičkou z aut i kamionů.“ (s. 329) A to leckdy i na úrovni jediné věty: „Ale míjely týdny, míjely měsíce, a když to nejméně čekala, opět ucítila, kde?, nahoře, dole, mezi nohama, vzrušující, dychtivé mravenčení.“ (s. 443)

Ačkoliv, jak bylo řečeno, sto nebo i dvě stě stran zhltne čtenář snadno, k čemuž slouží i zmíněné stylistické postupy, po nějaké době se vypravování může jevit přece jenom trochu jednotvárně. A třebaže zůstává příběh nadále strhující, z četby se snadno stane až příliš lačná konzumace. Vypravování je zkrátka sice vynalézavé, dynamické, ale na šest stovek stran už trochu monotónní. To je však jedna z mála výtek, které čtenář může k románu mít – a pochopitelně ne čtenář každý.

Vzhledem k tomu, kolik pozornosti na sebe strhávají Aramburuovy jazykové prostředky, je samozřejmě třeba zdůraznit práci překladatele Víta Kazmara. Ten si suverénně poradil s mnoha stylistickými vrstvami textu. Navíc na konec románu připojil slovníček baskických výrazů, jež se v textu vyskytují a jejichž četnost v promluvách do jisté míry charakterizuje některé z postav. To, zda někdo mluví, či nemluví baskicky, je pro postavení a přijetí postav v mnoha situacích klíčové. Sluší se zmínit i práci odpovědné redaktorky Anny Tkáčové a jazykového redaktora Viktora Špačka – po stránce redakční je Vlast zvládnutá znamenitě. (Nakladatelskou) vadou na kráse tak může být pouze obálka, jelikož působí poněkud neurčitě a na knihkupeckém pultu může vysílat zavádějící signály (byť má déšť v rámci románu výsadní postavení – v knize prší neustále a déšť doprovází takřka všechny klíčové události). Zarazí to zvlášť proto, že nakladatelství Akropolis, kde Vlast vyšla, uspělo dva roky po sobě v soutěži Nejkrásnější česká kniha v kategorii krásná literatura a letos by se třeba s románem Idiot od Elif Batumanové mohlo o vítězství ucházet potřetí. Kdyby si kvůli této okolnosti našlo cestu k Aramburuově Vlasti méně čtenářů, byla by to škoda.

Na české publikum pravděpodobně nebude mít Vlast takový dopad jako v autorově rodné zemi, a to vzhledem k předpokládané absenci znalostí a zkušeností s časoprostorovým usazením románu, jež bylo pro úspěch ve Španělsku klíčové. Síla příběhu a jeho intenzita se však v převodu do češtiny rozhodně neztratily.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Anna, 05.10.2020 08:54
Aramburu, Fernando: Vlast
Čtu zde už druhý příspěvek, v němž se kritizuje délka románu. Dovolím si oponovat: je dlouhý, ale každá situace a odbočka má svůj přesný úmysl a smysl, který mohl kritikům uniknout. Všechno má v románu své místo, není tam mnoho, co by se dalo vyškrtnout.
Vložil: Pětiprst, 04.10.2020 11:00
Aramburu, Fernando: Vlast
Nůžky!
Vložil: Tonda Punťa, 03.10.2020 16:19
Aramburu, Fernando: Vlast
Přečteno v nouzovém stavu za dva dny. A byly to možná nejuspokojivější dva dny v tomto jinak nevydařeném roce. Tohle je dle mého soudu MODERNÍ LITERATURA. Opravdový požitek a potěšení z četby. Nesporná kvalita, přitom přístupná. Nikoli skrznaskrz chorá vypatlanina, jak je dnes obvyklé, určená pro pár... nepříčetných recenzentů. Ani přeslazené čtení pod lampou totálně o ničem, sepisované nudícími se pražskými advokátskými paničkami a zpovykanými absolventkami kulturálních studií. Snad TV seriál přispěje k tomu, že dílo, které alespoň u nás zůstalo zcela přehlédnuto, vejde ve větší známost.
Vložil: lao tse, 06.04.2020 15:00
Aramburu, Fernando: Vlast
Dílu spíš škodí 150 až 200 naprosto zbytečných stran.
Vložil: Filip Tomáš, 28.03.2020 11:53
Aramburu, Fernando: Vlast
Dovolím si doplnit předřečnici – měli jsme v nakladatelství zcela jiný záměr a i hotový návrh úpravy od předního tuzemského typografa. Bohužel, čím dále častěji narážíme v licenčních smlouvách pro překlady na to, že obálka či celková koncepce podléhá schválení držitelem práv. Výsledek je v tomto případě... zřejmý, doporučuji čtenářům si prohlédnout ostatní obálky. Vždycky jsem si myslel, že toto přebírání je jen výsledkem neinvenční snahy ušetřit, ale nyní již vím, že tomu tak není vždy.
Vložil: Daniel Mukner, 27.03.2020 11:19
Aramburu, Fernando: Vlast
Dobrý den, děkuji Vám za poznámku. Já jsem však nenarážel ani tak na zvolený motiv (ten je, jak píšu v článku, adekvátní) jako spíš na provedení. Pokud bych knihu neznal, na knihkupeckém pultu bych jí nevěnoval pozornost, protože bych si myslel, že je to titul spadající do řekněme jiné kategorie, než... která mě obvykle zajímá. A jak píšete, obsah knihy to samozřejmě nesnižuje, o to víc však může mrzet, pokud by se na základě obálky tento obsah dostal k menšímu množství čtenářů. Zdravím Vás D. Mukner
Vložil: Anna, 27.03.2020 09:12
Aramburu, Fernando: Vlast
Asi nejsem ten, kdo by byl oprávněn mít poznámku, ale nedá mi to, neboť je mi hrozně líto té výtky na podobu obálky. Není totiž první, už jsem jich slyšela víc. Chápu to jako nespravedlnost, neboť právě taková podoba obálky byla podmínkou španělského nakladatelského koncernu Planeta,jehož součástí je... původně samostatné nakladatelství Tusquets. A pokud se autor recenze porozhlédne po dalších vydáních knihy po světě, uvidí, že 90% těch vydání mají motiv deště a červeného deštníku. Asi záměr Planety, jakési budování značky, nevím, ale prostě je to tak. Obsah knihy a její sdělení to však nesnižuje.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.