Starý, Jiří (ed.): „A tehdy pronesl strofu…“

Starý, Jiří (ed.)
„A tehdy pronesl strofu…“

recenze beletrie zahraniční

Život v drsné době / představuje kniha. / Mnohý zhoubce zlata / i ničitel štítů / do dějin se zapsal / ne vždy ale se ctí. / Co o nich dnes víme / vyprávěli skaldi.

Kdo byli muži, kteří dokázali opsat loď nebo meč desítkami způsobů?
Lucie Korecká (ed.), Magda Králová (ed.), Jiří Starý (ed.), Ondřej Vaverka (ed.): „A tehdy pronesl strofu…“: Staroseverské příběhy o skaldech. Přel. Jiří Starý, Magda Králová, Ondřej Vaverka, Lucie Korecká, Lada Halounová, Kristýna Králová, David Šimeček, Helena Kadečková, Veronika Dudková a Marianna Gorroňová, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha, 2020, 306 s.

Trochu ve stínu již zhruba dekádu trvajícího boomu vydávání moderní skandinávské literatury zůstává jedna specifická kulturní oblast – oblast překladů ze staroseverštiny, jazyka obávaných vikinských válečníků. I v češtině množství dostupných převodů z tohoto vymřelého jazyka nicméně utěšeně narůstá, především díky skupině mladých překladatelů neformálně shromážděných okolo Jiřího Starého, badatelsky působícího na ústavu germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V posledních letech se tak vydání dočkal např. soubor tzv. lživých ság, určených již při svém vzniku čistě pro pobavení publika. Nejnovější sondou do staroseverské literatury je sbírka příběhů o skaldech „A tehdy pronesl strofu…“, opatřená úvodní studií již zmíněného Jiřího Starého a vydaná přímo Filozofickou fakultou UK jako čtvrtý svazek ediční řady Medium.

Na rozdíl od známějších ság byly „příběhy“ jako samostatný literární útvar dosud známy jen velmi úzké skupině odborníků, přičemž hranice mezi příběhem a ságou jsou velmi vágní, obvykle dané jen délkou konkrétního textu, a existují případy, pro které se užívá obojího označení. Podobně jako ságy se i příběhy dělí do několika podžánrů, mezi něž patří právě i v podtitulu knihy uvedené příběhy o skaldech. Čtenářům, kteří někdy alespoň letmo přišli do styku se staroseverskou literaturou, jistě není třeba obšírně připomínat existenci těchto básníků, působících ve službách severských náčelníků, jarlů a králů. Ke specifikům jejich poezie patřily vedle komplikovaných druhů básnického metra především tzv. kenningy, opisná pojmenování věcí, zvířat, lidí a činností. Širší představení této problematiky přináší již zmíněná studie, kladoucí i řadu otázek, na které literární věda dnes již jen těžko najde odpověď. Úvod rovněž odůvodňuje výběr textů zařazených do souboru; vzhledem k prostupným hranicím mezi jednotlivými podžánry se v žádném případě nejednalo o snadný úkol a je zřejmé, že autorský kolektiv neměl ambice ustanovit kánon příběhů o skaldech závazný pro další generace badatelů, ale spíše je zachytit v co možná nejširším rozmezí, časovém i tematickém.

Celkem autoři zvolili třicet příběhů rozdílné délky, některé zabírají v knize necelou dvoustranu, jiné výrazně více. Ať už se ale jedná jen o několik odstavců, nebo o dvanáct či více stran, co do dramatičnosti a počtu mrtvých si v ničem nezadají se známějšími ságami. Neboť od skaldů se sice očekávalo, že budou schopni bez větších potíží složit požadované verše, nezřídka i v rekordně krátké době (několikrát se opakuje motiv velmi krátkého časového úseku, např. než král vypije pohár vína, během kterého musel skald složit báseň, jinak jej čekal přísný trest), to však neznamená, že by básníci stáli stranou tehdejšího dění. Nejeden skald měl meč stejně ostrý jako jazyk a dokázal s ním i stejně citelně zranit svého odpůrce, v některých textech pak vystupují i tací, kterým bylo svěřeno ovládání kormidla či přímo velení nad celou lodí. Z pozice své funkce pak byli často svědky různých událostí, o nichž skládali básně pro budoucí pokolení. Oslavovat činy vládnoucího panovníka či jiného chlebodárce a postarat se, aby jeho jméno neupadlo v zapomnění, bylo jejich hlavním úkolem a nezřídka jsou jejich verše jediným pramenem, který nás o existenci daného člověka nebo o jeho činech a vlastnostech informuje.

Vedle slavných bitev a moudrých rozhodnutí velikých králů skaldi skládali i básně o mnohem všednějších věcech, jako o rvačce mezi ševcem a řezníkem nebo o servírované kančí pečínce. Často dávali najevo vděk za vyplacenou odměnu nebo naopak nespokojenost, někteří pro budoucí pokolení zaznamenali i detaily z pohlavního života, ať už svého vlastního, nebo svého chlebodárce. Vzhledem k tomu, že umění skládat a přednášet básně patřilo mezi vikingy k dobrému tónu, museli skaldi počítat s tím, že publikum dokáže bez větších problémů rozlišit příslovečné zrno od plev a ve verších na tvorbu reagovat, a mnohý příběh zachycuje verše, které pronáší sám král.

Ačkoliv v knize najdeme i příběhy, v nichž žádný verš nezazní, v naprosté většině máme možnost obdivovat umění dávných básníků dovést i poměrně jednoduché sdělení pomocí výše zmíněných kenningů na pokraj srozumitelnosti (tedy pro dnešního čtenáře). Některé kenningy jsou sice poměrně snadno rozluštitelné (jako onen v perexu zmíněný ničitel štítů neboli válečník), takových ale není mnoho a převažují ty, jejichž význam bychom dnes odhadovali jen těžko (tak např. zhoubce zlata je častý opis pro štědrého muže). Každý kenning je naštěstí vysvětlen v poznámkách pod čarou, a to nejen pouhým „překladem“ do srozumitelné řeči, ale i pomocí výkladu asociací, které měl skald při tvorbě na mysli. Zejména u kenningů odkazujících na pohanskou mytologii zabere takovýto výklad i několik řádků a je nutné ocenit práci překladatelů, schopných zrekonstruovat proud asociací člověka žijícího před stovkami let. Snad jen škoda, že chronologicky seřazené příběhy poměrně brzy vstupují do křesťanské éry, v důsledku čehož se kenningy tohoto typu téměř vytrácejí. Zajímavé je (nakolik to lze na základě předloženého výběru posoudit), že biblické odkazy se při tvorbě kenningů neprosadily, ačkoliv ve Starém zákoně by jistě bylo možné nalézt řadu scén s vysokým potenciálem v tomto ohledu.

Kromě kenningů čtenář nalezne v poznámkách pod čarou vysvětlení některých úsloví, urážek, méně obvyklých výrazů i pojmů, u kterých by jej ani nenapadlo hledat další význam (např. číslovka „sto“ často označovala i počet mužů lodní posádky, jejích členů však bylo obvykle sto dvacet). Podobně je nutné ocenit místopisný rejstřík na konci knihy, díky němuž si můžeme lépe promítnout popisované události na dnešní mapu.

Podobně jako v ságách o Islanďanech a dalších staroseverských textech se i v příbězích o skaldech může nejednou vyskytnout z dnešního pohledu ne právě logické chování postav nebo výstavba děje. Například v příběhu o Hrómundovi Kulhavém se lze dočíst, k čemu může vést, když člověk někoho obviní z krádeže pěti koní a tím mu sáhne na čest (nepříliš překvapivě ke krvavé řeži), dnešní čtenář ale na rozdíl od dávného vikinského posluchače postrádá vysvětlení, kdo tedy vlastně koně ukradl. Našli bychom i řadu dalších příkladů, kdy je někdo zabit z důvodu podle dnešních měřítek malicherného a kdy naopak někdo trestu za těžký zločin unikne snad až příliš lehce. Vlivy křesťanství pak místy dávají vzniknout už úplně nepřehlednému spletenci motivů a pocitů viny – když v Příběhu o Gíslu Illugasonovi jistý Gjafvald zabije Gíslova otce a následně je po několika letech Gíslem smrtelně zraněn, nechá si ještě před smrtí udělit poslední pomazání a Gíslovi jeho čin odpouští nikoli jako spravedlivou odplatu za smrt otce, jak bychom u vikinga očekávali, nýbrž proto, aby si zajistil vlastní spásu.

Celý soubor je zakončen chronologickým přehledem jmen skaldů působících ve službách jednotlivých králů, jarlů a velmožů – takovýto dochovaný pramen se vše vysvětlujícím názvem Výčet skaldů mohou badatelé zabývající se jinými jazykovými oblastmi skandinavistům jen závidět.

Příběhy o skaldech zajímavým způsobem doplňují obraz, který si česká laická veřejnost již mohla o životě starých Seveřanů vytvořit. Řada postav vystupuje v několika předložených příbězích, některé další zná pozorný a s tématem obeznámený čtenář odjinud (např. hned v prvním Příběhu o Bragim Boddasonovi vystupuje Geirmund Heljarskinn, o němž v češtině loni vyšla samostatná kniha). Ačkoliv se na překladu podílelo celkem deset překladatelů (některé překlady byly pořízeny ještě Helenou Kadečkovou), vzájemnou spoluprací se jim podařilo dosáhnout toho, že čtenář při přechodu z jednoho textu do druhého změnu překladatele ani nepostřehne. Snad jen používání kombinací rodových jmen a přízvisek mohlo být důslednější (Harald Krutý Sigurðarson, Harald Krutý, Harald Sigurðarson Krutý a Harald Sigurðarson, zvaný Krutý, je samozřejmě stále jedna a táž historická postava, pokud se ale na jedné stránce vyskytnou hned dvě varianty jejího jména, je to poněkud rušivé) a Sáze o skaldech Haralda Krásnovlasého by před odesláním do tisku bylo pomohlo jedno kontrolní přečtení navíc, ale v poměru k množství práce, jaké překlad takto náročných textů z vymřelého jazyka obnáší, jde o odpustitelná pochybení.

Nejen pro filology a literární vědce bude zajímavé si počkat, na jaký žánr zaměří překladatelé ze staroseverštiny svou pozornost příště, aby se i čeští čtenáři mohli seznámit s texty, jimiž staří Seveřané přispěli do pokladnice světové literatury.

 

Na podobné téma:
Kristýna Králová
: A po celou zimu byl klid
Bergsveinn Birgisson: Hledání Černého vikinga

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.