Banks, Iain M.: Hráč

Banks, Iain M.
Hráč

recenze sci-fi

Planeta 9 se během necelých dvou let vyprofilovala v jedno z nejzajímavějších žánrových nakladatelství. Její specialitou je moderní podoba space opery, v jejímž rámci nabízí nyní také sofistikovanou klasiku Iaina M. Bankse.

Hra je život, hra je smrt
Iain M. Banks
: Hráč. Přel. Pavel Bakič, Planeta 9, Praha, 2019, 382 s.

Skotský spisovatel Iain Banks se tak trochu proti své vůli prosadil nejprve v tzv. vážné literatuře. Román Vosí továrna o dospívajícím individuu (lepší popis není možný), které žije se svým otcem na pustém ostrově a řídí se těmi nejpodivnějšími rituály, v němž různými spektakulárními způsoby masakruje vosy, je nepříjemné čtení plné černého humoru. Podobně temné existenciální grotesky jsou ovšem i jeho pozdější sci-fi romány, především z cyklu space oper Kultura, pro jejichž psaní se stal Iainem M. Banksem.

Z celkově deseti románů, silně rozvíjejících pojetí subžánru dle Ursuly K. le Guinové (viz například Levá ruka tmy), se čeští čtenáři mohli dlouho radovat jen z Talpressem vydaného titulu Líc a rub. O dva roky dříve, tedy v roce 2000, vydaný Consider Phlebas byl totiž jednou z nejděsivějších ukázek nezodpovědného a neprofesionálního přístupu k překladům a redakcím, jež v žánrové literatuře mnohdy definovaly nakladatelskou praxi devadesátých let. Právě Planeta 9 knihu, jejíž česká verze se stala regulérním profesním mýtem (notně hororovým), vydala v novém překladu Richarda Podaného a redakci Viktora Janiše jako Pomysli na Fléba v roce 2018. A na sklonku minulého roku hned navázala románem Hráč, který pro změnu dlouhá léta bezprizorně povlával v edičním plánu nakladatelství Argo, tentokrát v překladu Pavla Bakiče (který se ve sci-fi uchytil především překlady Williama Gibsona).

Hráč se odehrává dlouho po událostech popsaných v Pomysli na Fléba. A zatímco první román cyklu představoval vesmírné dobrodružství s přestřelkami, úniky na poslední chvíli a konflikty galaktických rozměrů, Hráč začíná jako poměrně komorní příběh slavného hráče všech možných her Gurgeha, který ale vlastně moc dobře neví, co se svou genialitou dál, a tak začíná hazardovat se svou morálkou a pověstí. V tu chvíli přichází nabídka stát se vyslancem Kultury – tedy utopického společenství lidstva a umělých inteligencí, kde je o každého postaráno – v izolacionistické říši Azad.

Ta je ovládána rasou rozdělenou do tří pohlaví – muži jsou s prominutím trubci sloužící v armádě, ženy jsou drženy doma a o všem rozhoduje třetí, dominantní pohlaví. Situaci ovšem komplikuje fakt, že v Azadu se hraje azad – složitá hra, která slouží nejen jako svého druhu úřednické zkoušky (vítěz říšského turnaje se ostatně stává císařem), ale i ke kontrole společnosti a politiky (nejen tím, kdo se dostane do jakých pozic, ale třeba tím, že ženám je oficiálně umožněno se účastnit, ale za podmínek, za kterých nemohou nikdy „přežít“ první kolo turnaje). Důležitost azadu se odráží i v tom, že jeho součástí jsou nejrůznější doplňkové sázky, jež mohou poraženého uvrhnout do otroctví, připravit jej o některý orgán nebo rovnou odsoudit na smrt.

Gurgeh tak poprvé v životě hraje hru, v níž skutečně na něčem záleží – z jeho pohledu, z hlediska jeho protivníků, kteří chtějí „dekadentní“ Kulturu ponížit, i samotné Kultury. Po několika úvodních kolech se pro něj hra stává ovšem i osobní záležitostí. Konečně totiž má možnost provést jakousi vnitřní inventuru svého charakteru i společenství, v němž vyrostl a jemuž teoreticky slouží. A navíc si začíná uvědomovat, že azadskou říši nenávidí pro její brutalitu a barbarství.

Zatímco v jiných space operách je katalyzátorem děje akce – ať už v podobě konfliktu postav mezi sebou, nebo s prostředím –, zde struktura knihy odráží postup skrze jednotlivá kola turnaje (pochopitelně s obsáhlejší expozicí, která popisuje Gurgehovo rozpoložení před vysláním na misi). Banks podrobně popisuje hráčské strategie a zvraty na hrací ploše i to, jak se hraní odráží mimo turnaj (propaganda tvrdící, že Gurgeh už vypadl, i když ve skutečnosti tajně pokračuje ve hře, intriky zájmových skupin, které odmítají připustit, aby cizák došel v azadu tak daleko, ale i výlety do nočního života v říši, které Gurgehovi otevírají oči).

Postupně se přitom profiluje nejen sám Gurgeh, ale i jeho protivníci. A i když od jisté chvíle je azad vyloženě abstraktní záležitost, v níž se čtenář musí spolehnout, že mu vypravěč prozradí genialitu či fatální chyby tahů, ve finále knize dominuje jasné pochopení, že Gurgeh už není pouze hráčem, ale doslova celou Kulturou a vším, co reprezentuje. A že ve vesmíru není prostor pro oba modely společnosti – model Kultury i ten Azadu.

Banks přitom rozehrává ústřední motiv do hloubky – Gurgeh je například vyzván, aby po dobu turnaje co nejméně mluvil jazykem Kultury, protože i vzorce jazyka mohou být použity proti němu (nebo ovlivnit jeho způsob hry). Neustále proti sobě také staví prvky typické pro Azad a Kulturu. Tam, kde je říše plná zvůle dominantního pohlaví a jeho xenofobie a militarismu, postavy a motivy spojené s Kulturou mají role až jakýchsi komických figurek – od lokálního zástupce Kultury až po jednotlivé umělé inteligence.

Hráč je tak vrcholně zábavná partie mezi čtenářem a autorem, který směřuje všechny své tahy k napětí mezi smíchem a šokem. A jakkoliv jej autor vydal už v roce 1988, je nakonec svým tématem fatálního vražedného střetu civilizací a často pokryteckého volání po autentických prožitcích stále aktuální.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 756x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce