Goma, Paul

Goma, Paul

aktualita beletrie zahraniční

V mimořádně těžkém období pro obyvatele celého světa se literatura dne 25. 3. 2020 rozloučila s významným představitelem rumunského exilu Paulem Gomou, který zemřel ve věku 84 let v jedné z pařížských nemocnic na vážné zdravotní komplikace spojené s nákazou koronavirem.

Rumunský Solženicyn

Rumunský spisovatel a významný disident Paul Goma se narodil 2. října 1935 v obci Mana v Besarábii (dnešní Moldavská republika). Příznačné pro Gomův život jsou tři různé zkušenosti s exilem. Poprvé se s ním setkal jako malý chlapec prchající pod tlakem historických událostí v roce 1944 s rodinou z rodné vsi do Rumunska, podruhé jako dospělý muž, jenž se rozhodl opustit Ceauşeskovo komunistické Rumunsko a zvolil svobodu ve Francii, a potřetí jako již stárnoucí spisovatel, žijící sice po roce 1989 ve svobodné zemi s možností návratu do Rumunska, jenž se však v důsledku svých osobních útoků napříč literárním světem uzavřel do světa „nového exilu“.

Goma měl již od mládí možnost poznat rumunské vězení; poprvé v roce 1952 na pouhých osm dnů, později jako vysokoškolák, když byl v roce 1956 obviněn z protistátní činnosti a odsouzen ke dvěma letům převýchovy, která prožil v krutých podmínkách věznic v Gherle a Jilavě. Nelidské prostředí věznic se stalo jedním z důležitých témat Gomovy prózy a objevuje se prakticky v každé z jeho knih, nejvýrazněji v románech Ostinato, Gherla a Pašije podle Piteşti.

V roce 1963 se Goma vrátil z nuceného bydliště v nehostinné rumunské stepi Bărăganu, kde začal psát svůj první román Ostinato. V roce 1966 ho nabídl nakladatelství ESPLA, byl však odmítnut s tím, že jako debutant by měl nejprve napsat nějakou kratší prózu a pak teprve román. První variantu románu proto Goma odeslal v roce 1967 do ciziny, o rok později druhou. Kniha tak vyšla nejprve v němčině v nakladatelství Suhrkamp a poté ve francouzštině v nakladatelství Gallimard. Vzhledem k tomu, že román byl publikován nejprve v zahraničí (v Rumunsku vyšel mimochodem až po roce 1989), vznikl kolem něho velký skandál, který vyvrcholil na knižním veletrhu ve Frankfurtu, kdy rumunská delegace požádala o jeho stažení a po neúspěchu této žádosti na protest opustila svůj stánek.

Román Ostinato je důkazem, že i rumunští spisovatelé měli svého Solženicyna, který se nebál popsat pravdivou tvář rumunského gulagu. Zatímco z jiných států východního bloku přicházely již dříve na Západ knihy nepřijatelné pro tamější komunistické režimy, v Rumunsku se k podobnému činu jako první vzchopil až Goma. Významný rumunský exulant Virgil Ierunca o Paulu Gomovi řekl: „Čekali jsme na něho více než dvacet let. Čekali jsme na spisovatele, který, ač sám zůstane v Rumunsku, bude mít odvahu poslat za hranice opravdovou knihu. Takové knihy přicházely z Polska, Maďarska, Československa a stále i z Ruska a podávaly svědectví o pravé tváři východních nerozvinutých diktatur. … Pouze Rumunsko se zahalilo do zdánlivého estetického hávu Orientu … Paul Goma je však první, kdo učinil rozhodný krok, aby mohl světu ukázat, že i v Rumunsku se rodí spisovatelé hodní dnešní doby.“

Goma se na rozdíl od ostatních rumunských spisovatelů nebál vymanit z ponižující spolupráce s komunistickým režimem, k níž byli nuceni jeho kolegové. Naopak se moci mnohokrát postavil a dával jí viditelně najevo své pohrdání. Režim ho považoval za velmi nebezpečného, a proto proti němu nasadil všechny dostupné represivní metody (výslechy, věznění, domácí vězení, psychiatrii, sledování, odposlechy, nasazení zvláštních agentů). Vzhledem k tomu, že byl na Západě díky překladům svých knih dostatečně znám, však Securitate nemohla přistoupit k jeho úplné likvidaci, alespoň ne na rumunském území, a vystavit se tak mezinárodní kritice.

Postava spisovatele Gomy má však i zajímavé spojení s Československem. Goma sledoval dění v Československu a sympatizoval s Pražským jarem. V lednu roku 1977 napsal dopis Pavlu Kohoutovi, v němž se připojil k Chartě 77 slovy: „Jsem solidární s vaším činem. Vaše situace je i mojí: situace Československa je až na nepodstatné odlišnosti stejná jako v Rumunsku. Žijeme, přežíváme v tomtéž Táboře, v téže Biafře (s hlavním městem Moskvou). Vy, Češi a Slováci, jste měli rok ’68, Poláci roky ’56 a ’71 a … a tak pořád dál, východní Němci mají Berlín a Biermanna. My Rumuni takové historické body neznáme. Ale ne vždy je utrpení přímo úměrné hlasitosti revoltujícího výkřiku. Vás (stejně tak jako Poláky, východní Němce, Maďary, Bulhary) okupují Rusové, kdežto nás Rumuny okupují vlastní Rumuni – taková okupace je koneckonců bolestnější i účinnější než okupace cizí. … Všude je jen chudoba, ekonomický chaos, demagogie, nejistota, teror.“

V únoru téhož roku vzniklo v Rumunsku z Gomovy iniciativy hnutí za lidská práva. Pod dopis adresovaný Bělehradské konferenci se podepsalo celkem osm lidí. Podle západního tisku šlo o první veřejný projev rumunského disentu. Jako odpověď na tento akt odvahy vznikl v Paříži Francouzský výbor pro ochranu lidských práv v Rumunsku. Na Gomovu stranu se postavil Eugen Ionesco, který zareagoval na Ceauşescův projev o vlastizrádcích. Do března 1977 se počet signatářů rozrostl na 200, i když nutno dodat, že některým z nich šlo jen o získání cestovního pasu (který měl tehdy cenu zlata), aby mohli z Rumunska vycestovat.

Poté se už nad Gomou začala stahovat mračna komunistického režimu. Ve svém vlastním bytě byl napaden a krátce nato i zatčen, následovalo vyloučení ze Svazu spisovatelů. V dubnu roku 1977 bylo naproti Rumunskému velvyslanectví v Paříži zorganizováno několik protestních manifestací. Francouzský výbor pro ochranu lidských práv v Rumunsku požadoval Gomovo propuštění. Pod jeho výzvu se podepsalo okolo 600 lidí v čele s Eugenem Ionescem. V důsledku tak velkého zájmu byl Goma v květnu propuštěn.

O událostech spojených s Gomovým hnutím se autor rozepsal v knize Barvy duhy ’77 a v pařížském exilového časopisu Limites (září, 1977). Úryvek této knihy byl přeložen do češtiny a publikován v časopise Plav 6/2009 (v čísle věnovaném rumunské literatuře pod názvem Pláč a smích země rumunské).

Goma do Paříže odešel definitivně až roku 1977, přestože se mu tato možnost naskytla již o pět let dříve. V době francouzského exilu psal výhradně v rumunštině, ve svém rodném jazyce, v němž řada rumunských exilových autorů spatřovala svůj úkryt a útěchu v těžkých dobách. Vznikly tak romány Gardă inversă (Obrácený střeh, 1979), Culoarea curcubeului (Barva duhy, 1979), Patimile după Piteşti (Pašije podle Pitešti, 1981), Chassée-croisé (1983), Bonifacia (1986), Din calidor (1987), Astra (1991), Sabina (1992), Infarct (Infarkt, 2001) a další. Kromě toho vedl v nakladatelství Albin Michel edici EST/OUEST, v níž vycházela díla dalších exilových autorů.

Po odchodu do Francie v roce 1977 se Paul Goma stal jedním z nejvýznamnějších rumunských exilových autorů. Eugen Ionescu zhodnotil Gomovo dílo i postoj, díky němuž se začalo mluvit i o rumunském disentu, jehož prvním představitelem byl: „Je zároveň zajímavé i smutné vidět rumunské spisovatele, kteří se nezbavili strachu. Stále žijí ve zbabělosti, kterou jim nemůžeme vyčítat, protože kdo ví, co bychom dělali my v podobné situaci. Neobviňujeme je, říkáme však, že mezi nimi kromě Paula Gomy není disidentů. Je to velký rumunský spisovatel, který nebyl publikován v Rumunsku, protože podle slov cenzury psal příliš špatně. Dobrá, ale Francouzi, kteří se v literatuře vyznají, nezjistili, že nemá talent. Francouzi ho publikovali.“

Jedním ze základních postupů, které Goma ve svých dílech využíval, je anamnéza – rozpomínání se na minulost. Opíral se při tom o svoji výjimečnou paměť, čímž se podle literárního historika a kritika Cornela Ungureana zařadil mezi tradiční umělce lidové slovesnosti, jež by se bez dobré paměti nemohla nikdy uchovat. O paměti Goma řekl: „Paměť, paměť, naše Matka ochránkyně (jak jen může), paměť, naše spasitelka, paměť, poslední žádost o pomoc a oporu, jediné pohlazení před odchodem tam, na druhou stranu.“ Zároveň v jiném citátu Goma vyjádřil svoje osobní stanovisko, které přijal tváří v tvář všudypřítomnému procesu zapomínání: „A rozhodl jsem se, že na to nikdy nezapomenu, nebudu se mstít, ale nezapomenu na to a hlavně, hlavně o tom nebudu mlčet.“

Podle autora je nutné o zločinech režimu mluvit a psát. Jestliže se nepíše o obětech, znamená to, že oběti neexistovaly, a nemohli tedy existovat ani jejich trýznitelé. Toto tvrzení je velmi nebezpečné, protože dává všem tyranským režimům možnost nerušeně dál mučit nevinné lidi.

Rekonstrukce pravdy se stala hlavním posláním Paula Gomy, který při jeho plnění překračoval všechna tehdejší tabu týkající se nejen obecných jevů, jako byla kolektivizace, výslechy nebo vězení, ale i samotného Ceauşesca. Cornel Ungureanu tvrdí, že Gomovo svědectví je cennější než úloha romanopisce. „Paul Goma je hrdinou nepřetržitého exilu, zažívajícím vykořenění, který se nedal svázat iluzí Díla ani Fikce. Je to člověk hmatatelné pravdy, prověřené tradicí a k tomu časem přidal i svoji zkušenost konfrontace s Mocí. Jako svědek je vzácnější než jako spisovatel, role výpovědi je důležitější než role možných fikcí. Jeho knihy jsou zásadními dokumenty v procesu s komunismem.“

 

© Olga Chojnacka

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 614x

Inzerce
Inzerce