Białkowski, Tomasz: Morušový strom

Białkowski, Tomasz
Morušový strom

recenze krimi

V detektivním románu Morušový strom sledujeme investigativní činnost mladého novináře, který se snaží vyřešit záhadu sériových vražd, inspirovaných mučednickými příběhy raného křesťanství. Namísto sofistikovaného poodhalování pravdy skrývající se za zločiny však příběh nabízí jen kumulaci předvídatelných literárních postupů, prokládaných lekcemi o gnosticismu.

Oddechové vraždění
Tomasz Białkowski
: Morušový strom. Přel. Robert Pilch, Argo, Praha, 2020, 232 s.

Hlavní hrdina knihy Paweł Werens, mladý novinář z Varšavy, se s velkou nelibostí vrací do rodného města, aby napsal reportáž o sérii vražd, které se zde v posledních týdnech odehrávají. Ubytuje se v domě svého strýce, bývalého kněze, ze kterého se okamžitě stane novinářův hlavní rádce v pátrání po vrahovi starších mužů, jejichž zohavená těla policie nachází. Werens postupně odhaluje skrytou symboliku vražd, inspirovanou příběhy mučedníků, a tajemné události ze zámku Donínů, na kterém se údajně měla v sedmdesátých letech scházet neznámá skupina mužů v kápích.

Autor čtenáři vševědoucně umožňuje pohled do všech rovin děje a jasně zprostředkovává Werensovo pátrání, vrahovo symbolické zabíjení i několik obrazů ze sešlostí na zámku v sedmdesátých letech. Čtenářovou úlohou tedy není objevení vraha, ale pochopení toho, jak spolu představované události souvisejí. Werens zločin odhaluje až překvapivě snadno, lehce získává i kontakty, které mu poskytují informace nutné k poskládání hádanky. Stejně tak je shodou náhod jeho strýc studnicí odpovědí, poskytující klíč k porozumění symbolickým významům vražd, výkladu evangelia, potažmo i biblických příběhů a legend, spojujících jednotlivé vraždy dohromady. Novinář tak poměrně rychle zjistí, co oběti vázalo k sobě, v archivu objeví nejasné zmínky o zámku Donínů a stejně tak rozklíčuje, k čemu odkazují mrtví motýli, které vrah vkládá svým obětem do úst.

„Teď už celá věc dává smysl. Skládá se do nějakého temného příběhu. Někdo toho starého člověka zabil tak, že napodobil několik set let starý příběh. Ale proč to udělal? A proč mu strčil do úst motýla? Už vím, co je to za motýla, jenom nevím nic o těch tajemných symbolech.‘ ,O gnostických symbolech?‘ ,Přesně. O gnostických symbolech. O jejich tvůrcích, o gnosticích. Prosím tě, pomoz mi, strejdo. Pověz mi o těch lidech. Co jsou zač? Cítím, že by to mohl být životní materiál.‘“ (s. 132–133)

Paweł Werens je dítětem štěstěny. Vždy je na správném místě a vždy potká správné lidi. Ostatně je to asi jeho velkoměstský šarm, díky němuž se kolem něj neustále pohybují ženy, které mu bez větších okolků nabízejí pomoc v investigativní činnosti. Postavy jsou ploché a jednoduše plní svou roli v příběhu. Werens – ztracený muž holdující alkoholu, snažící se vyrovnat s vlastní minulostí, strýc – hlavní rádce, mudrc a opatrovník. Ženské postavy jsou zde od toho, aby Werensovi poskytly nápovědu nebo povyražení a nakonec se od něj nechaly zachránit. Příběh banálně opisuje schéma detektivních románů, které prokládá gnostickými příběhy a vyprávěním o kainitech, jež sice detektivní linku činí zajímavější, ale ve výsledku děj nezachrání. Závěrečné odhalení tajemství a všech vražd vypadá jak z pohádky o ztraceném hrdinovi, který překoná vlastní strach, díky čemuž zachrání sebe i všechny okolo.

Werens ale není žádný hrdina. K odhalení záhady nepotřebuje ani tolik intelekt jako kontakty, které vlastně řeší příběh za něj. Autor by románu pomohl, kdyby novináře vykreslil jako nejednoznačnou postavu, bojující s vlastními démony. Werens je ale ve skutečnosti egoistický don Juan, moudřejší než policie i všichni okolo. Místo problematizace se setkáme pouze s další schematizací. Příběh nepřekvapí, nerozčílí ani nezneklidní a v závěru klouže do sentimentality.

Zápletka se rozvíjí svižně, ale bez jakékoli hlubší gradace, potřebné pro překonání pouhé parafráze žánrových schémat. Autor opakuje některé indicie nepochopitelně často. Připomíná například Werensův postup, který ale uvádí o pár stránek dříve. Stejně tak mnohdy věnuje nepoměrně víc prostoru popisu aut, kterými se Warens vozí, než jakýmkoli jiným objektům nebo místům, která se v ději objevují.

Detektivní román Morušový strom je nerafinovaný, snadno čitelný, ale až na některá místa i poměrně rychle ubíhající, hlavně díky častým dialogům, omezení deskripce prostředí a akčním scénám. Neočekávejte žádné hlubší čtení, jen nenáročnou oddechovku, která po přečtení pravděpodobně nezanechá hlubší stopu.

 

© Kateřina Bártková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 569x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce