Havran, Michal: Analfabet

Havran, Michal
Analfabet

recenze beletrie zahraniční

Generační román, román s tajemstvím, iniciační či společenský. Stopy všech těchto žánrů můžeme najít v druhém románu slovenského spisovatele Michala Havrana, nazvaném Analfabet. Je mnoho způsobů, jak si k tomuto jazykově sugestivnímu, ba strhujícímu dílu najít cestu. Čím déle však čteme, tím je jasnější, že nejedna z nich bude slepá.

Devadesátky v Bratislavě
Michal Havran
: Analfabet. Přel. Miroslav Zelinský, Větrné mlýny, Brno, 2019, 424 s.

Slovenský prozaik, publicista, moderátor a v neposlední řadě vystudovaný teolog Michal Havran (*1973) vydal v roce 2016 román Analfabet, který na Slovensku vyvolal vlnu zájmu a také protichůdných kritických reakcí (viz třeba pořad LQ – literárny kvocient). V roce 2017 se román dostal mezi finalisty nejprestižnějšího slovenského literárního ocenění Anasoft Litera. Havran se ve svém druhém románu – ten první, Kandidát z roku 2012, napsal spolu s Marošem Hečkem – zaměřil na období „mytizovaných devadesátek“ v Bratislavě. Do češtiny přeložil Analfabeta na konci loňského roku zanícený propagátor slovenské literatury Miroslav Zelinský.

Spleť žánrů
Slovenská kritika našla v Analfabetovi prvky hned několika románových struktur – hovořilo se o něm jako o románu generačním, společenském, iniciačním, jako o románu s tajemstvím, ba dokonce jako o románu frenetickém. Žádná z těchto žánrových kategorií však román zcela nepostihuje, a pokud bychom se rozhodli číst Analfabeta prizmatem jediného z nich, asi bychom se dost záhy dostali do slepé uličky.

Podobně jako nelze jednoznačně určit žánr románu, nemůžeme jednoduše ani shrnout zápletku. Ačkoliv se většina dění odehrává v Bratislavě, pátrání po božském jazyku, které na stránkách knihy sledujeme, zavádí postavy i do dalších koutů světa. Za hlavní postavu celého románu bychom mohli označit Michala, který občas převezme taktovku od vševědoucího vypravěče a vypráví v ich-formě. Díky tomu Michal vystupuje trochu do popředí, podobný prostor je však věnován ještě dalším mužským postavám, které tak trochu splývají, a tak občas může působit obtíže zorientovat se v dění. Nedílnou součástí románu zasazeného do dané doby je samozřejmě sexualita, zde reprezentovaná především masturbací, ačkoliv se na ni neomezuje a dojde třeba i na magický sexuální rituál. Podstatnější než (velmi rozbíhavá) zápletka je v Analfabetovi duch doby. Ten se totiž promítá i do jednání postav a do jejich příběhů, respektive tyto příběhy ohýbá a vychyluje. Michal Havran nepřivírá oči před zaměřením na konzum, a tak se i spirituální jevy a nadosobní hodnoty stávají položkou byznysu, a to mnohdy toho černého.

Druhé město na Slovensku
Významnou rovinou Analfabeta je zkoumání Bratislavy. Podobně jako Michal Ajvaz v románu Druhé město píše Michal Havran o dvou vrstvách města – jedné, která je na povrchu, a druhé, která je pod ním. Byť je tento motiv nosný, není tím nejpodstatnějším, co se v souvislosti s Bratislavou v románu děje. Do vyprávění se opakovaně vrací otázka, zda není Bratislava pouhý omyl: „Kalman neuměl najít způsob, [...] jak vytvořit mapu města dostatečně srozumitelnou na to, aby dokázal, že Bratislava má podstatu, že má opodstatnění, že nestojí u Dunaje náhodou, že jsou s ní spojeny nějaké plány a že její přítomnost není výsledkem nedorozumění, ale vyústěním orientovaných dějin.“ (s. 179) Nejen Bratislava je přitom terčem podobně obnažujících pochyb – ty se přenášejí na celé Slovensko, ba dokonce za jeho hranice.

Bratislava v románu ožívá i prostřednictvím přízemnějších událostí a postaviček. Sledujeme kdejaké subkultury, stejně jako lidi pohybující se v nejvyšších vrstvách společnosti a na hranici zákona. Tato prostředí, ale i hektičnost doby se podařilo Michalu Havranovi evokovat znamenitě. Nejeden čtenář si nad stránkami Analfabeta může vybavit jeden z nejslavnějších polistopadových románů české literatury, Sestru Jáchyma Topola. Byť se Michal Havran neoddává jazykové ani imaginativní rozptýlenosti tak svéhlavě jako před lety Topol, jeho román, u nějž bychom jen stěží nalézali příběhový nosník, k němuž by množství příběhových linek směřovalo, Topolovu poetiku připomíná. Je však třeba uvést, že zatímco Topolova Sestra vznikala v době, kterou popisovala, což se v její roztěkané poetice odráželo, Analfabet byl napsán s více než dvacetiletým odstupem od doby, kterou popisuje – navíc je tento časový odstup zdůrazněn i v románu samotném. Kvůli tomu může působit jako relikt „devadesátkové“ poetiky, jež je tak trochu neadekvátní době vzniku románu a vyprávění příběhů.

Netvoří soudržný celek
Podobně neaktuálně působí i mnohé esejistické party, jimiž je kniha protkána. Vypravěč v nich glosuje nejen polistopadové období. Jako by při tom však opomíjel, že nás už od něj dělí (v době vzniku románu téměř) třicet let. Na mysli pak nutně musí vytanout otázka, co vlastně bylo autorovým záměrem. Jde o parodii nejen doby, ale i dobového (literárního) diskurzu? Na tuto otázku se stěží odpovídá, a to i proto, že román se při čtení tak trochu rozpadá pod rukama. Po otočení poslední stránky se může stát, že v paměti zbyde množství žánrových struktur, sugestivních popisů a s vtipem, lehkostí a dramatičností odvyprávěných scén, ty se však stěží seskládají do soudržnějšího celku s nějakým uchopitelným vyzněním.

Svou konstrukcí, ale i mnoha výraznými motivy a tématy (viz třeba zmíněné pátrání po božském jazyku) Analfabet svádí k četným interpretačním pokusům a možnostem. Je patrné, že tento text lze jen velice stěží vyčerpat jednou interpretací, jednou recenzí – ale i jednou četbou. Podstatné tak myslím je, kolik čtenářů bude mít po prvním přečtení touhu a vůli se k románu ještě někdy vrátit. Byť Michalu Havranovi nelze upřít vypravěčskou suverenitu a obeznámenost nejen s literární tradicí, obávám se, že jich zas tak moc nebude.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.