Pilátová, Markéta: Umyj si ruce a zaplať své služce

Pilátová, Markéta
Umyj si ruce a zaplať své služce

sloupek beletrie česká

Sedm let byl pro mne březen měsíc lehkého děsu. Odjížděla jsem do Brazílie a čekala tam na mne každoroční epidemie horečky dengue.

Umyj si ruce a zaplať své služce

Letos na ni ve státě Mato Grosso do Sul, kde jsem pracovala, zemřelo už 19 lidí, další stovky tisíc jsou nakažené. Horečku navíc přenáší stejný komár, jaký má na svědomí přenos viru zika. Horečka dengue vám na nějaký čas brutálně rozhodí celý organismus a projevuje se různými mučivými způsoby – slabostí, bolestí svalů, vyrážkou, na kterou nic nezabírá. Krvácivá forma dengue, pokud máte opravdu smůlu, je smrtící. Bránit se člověk nemůže, ale může si dopřávat různá placeba – neustále na sebe plácat repelent, v pokoji mít imrvére zapnutý repelentový šurvajz do elektriky, čímž asi imrvére vdechuje něco hodně nezdravého. Večer pak raději nevycházíte ven nebo se nejdřív v repelentu téměř vykoupete. Já jsem měla ještě obří moskytiéru, pod kterou jsem trávila většinu času, pokud jsem zrovna nebyla v práci.

V městečku Bataypora jsem ale byla jediná a od místních jsem si vyslechla velkou hromadu ironických posměšků. Připomínala jsem jim mimino, protože oni moskytiéru používají jen na ochranu svých dětí v postýlkách. Na rozdíl od místních jsem ale díky bohu dengue nikdy nedostala. Dala jsem taky na rady brazilských rybářů vysedávajících na břehu řeky Ivinhemy, kde jsou komárů miliardy. Podle nich pomáhá vitamín B. Takže jsem ve velkém pojídala tablety vitamínu B (na české krabičce byl dokonce název „Přírodní repelent“) a pivovarských kvasnic, aby můj pot komáry odpuzoval. Smrděla jsem opravdu vydatně – repelentem a kvasnicemi.

Nicméně, už sedm let jsem se nutila zvyknout si na to, že jsem smrtelná a že pokud dengue dostanu a bude mít těžší průběh, v systému brazilského zdravotnictví, v němž chybí opravdu hodně věcí, si ani neškrtnu. V mobilu mám od té doby nainstalovanou aplikaci We Croak, která mi pětkrát za den připomene, že zemřu, a můžu si otevřít jeden z pěti moudrých citátů o smrti. Aplikace vznikla na základě přísloví z Bhútánu o tom, že jen ten, kdo pomyslí pětkrát denně na smrt, může vést šťastný život. Že vám to něco připomíná? Mně teď velmi. Roušky, které jsem ušila ze starých triček, mi silně připomínají moje kvasnicové placebo a stejný pocit bezmocnosti, jaký mne strašil každý březen, mne straší zase. Jen se to celé jmenuje koronavirus.

A brazilský prezident mi silně připomíná moje brazilské známé, kteří se sice dengue bojí jako každý, ale snaží se svůj strach zamaskovat siláckými řečmi, ostentativním nepoužíváním repelentů (protože to moc smrdí a oni raději používají parfémy) a považováním moskytiéry za výstřelek střelených cizinců. Prezident tedy považuje koronavirus za rýmičku.

Naštěstí ho celá země přestala poslouchat. Brazilský Facebook a Instagram a WhatsApp jsou plné růžových srdíček a v nich je vetknutý černý nápis Zůstaň doma (Fique em casa) a většina lidí skutečně doma zůstává. Kdo ale doma zůstat nemůže, je téměř polovina obyvatel Brazílie, která pracuje načerno a nemá žádné sociální a zdravotní pojištění nebo potvrzení o zaměstnání. Nejhůř jsou na tom teď brazilské služebné, jejichž zaměstnavatelé sedí zabarikádovaní doma a nechtějí, aby k nim přišly uklízet. A samotné služebné se také bojí. Jeden z prvních smrtelných případů v Brazílii byla totiž právě služebná, která přišla uklízet ke své zaměstnavatelce. Ta se vrátila z Itálie, služebnou nakazila a ona zemřela. Brazilská média teď nabádají paničky ze střední třídy, aby služebným platily, i když nechtějí, aby jim teď uklízely. Služebné navíc většinou bydlí ve slumech zvaných favely a v nich je teď nebezpečí nákazy největší. Lidé jsou tam namačkaní na sobě jako sardinky, neexistuje kanalizace, hygienické mytí rukou každou chvíli je tedy utopie.

Ve favelách ale žijí i tzv. „bandidos”, narkomafiáni, kteří favely ovládají mnohem efektivněji než brazilský prezident. Minulý týden jezdili po slumech s megafony, mávali zbraněmi a vyzývali obyvatele, aby dodržovali karanténu, tedy: „Zůstaň doma, nebo přijdeš o hlavu!”. O demokracii v brazilských slumech nikdo strach nemá, takže se to obešlo bez námitek. Kalašnikov je mnohem přesvědčivější než pokuta. Brazilci mají ale i jiná placeba. Jedno z nich je, že virus nevydrží jejich horké podnebí (zatím se nezdá, že by to byla pravda, protože počty mrtvých narůstají stejně jako v Evropě), další je pořekadlo, že Bůh je Brazilec. Brazilci se považují celkově za šťastlivce, žijící v rajském prostředí pláží, pralesa a neomezeného přírodního bohatství. I já bych si teď přála, aby byl Bůh Brazilec a aby se smiloval nad námi všemi, kdo mají jen placeba a za podomácku spíchnutými rouškami vyděšené obličeje.

 

Petr Motýl: Na Květnou neděli
David Zábranský: Jsme na moři
Petr Borkovec: Vdovy na jaře
Markéta Pilátová: Café Corso
Petr Borkovec: Na parapet
Marie Iljašenko: Jak psát dopis do vězení na Krymu
Emil Hakl: Proč nejsem optimista
Marie Iljašenko: Sbohem, Apollo
Petr Borkovec: Erik, já a dvě mámy
Petr Motýl: Božena Němcová navždy
Anna Bolavá: Novoroční burza ryb
Markéta Pilátová: Na klíně králů
David Zábranský: Ideální rok pro nuly a dvojky

 

© Markéta Pilátová
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1661x

Inzerce
Inzerce