Málokdo si to uvědomuje a je to vysoce nepravděpodobné, ale z nebe mohou člověku na hlavu spadnout všelijaké věci: třeba ryby, ropuchy, golfové míčky, meteority. Nebo kus námrazy z letadla, který před domem zasáhne a usmrtí maminku předškolní Saary. Z takového neštěstí a nesmyslné ztráty je těžké se vzpamatovat nejen pro dítě, ale i pro dospělého, Saařina otce, kterého to téměř paralyzuje.

Smutek prorůstá celým románem, ani čas už neplyne jako dřív, jeho tok se chvílemi zpomaluje, chvílemi zrychluje, někdy plyne i proti proudu zpátky do minulosti. Zvídavá Saara se marně snaží najít smysl toho všeho a s odzbrojující přesností dětského pozorovatele trefně komentuje konání svého okolí. Zatímco však v pohádkách dobro vždy zvítězí nad zlem a v klasických detektivkách se Hercule Poirot pomocí vhodně zvolených otázek pokaždé dobere jasného řešení, její otázky zůstávají bez odpovědi, rozum ne a ne pochopit, co se stalo a hlavně proč.

Spisovatelka a filmová i televizní scenáristka a dramaturgyně Selja Ahava (nar. 1974) zaujala už svou prvotinou Eksyneen muistikirja (Deník ztracené), která byla v roce 2010 nominovaná na Cenu Helsingin Sanomat, určenou právě literárním debutům. Tu v onom roce nakonec obdržela finská autorka se slovenskými kořeny Alexandra Salmela, známá i u nás, nicméně Ahava v následujícím roce získala literární stipendium a o pět let později nominaci na Cenu Finlandia s knihou Co padá z nebe. Za tuto knihu dostala autorka následně Cenu Evropské unie za literaturu, což jí otevřelo cestu k překladům do zatím více než dvaceti jazyků.

Knihu tvoří čtyři části, které by obstály i jako samostatné novely. Jsou odlišené formou vyprávění, osobou vypravěče, a tím pádem i úhlem pohledu, přestože je spojují osudy téže rodiny. Ačkoli by možná méně bylo více, míchá v nich Selja Ahava vcelku zdařile zdánlivě nesourodé přísady – pohádky klasické i moderní s novými konci, dopisy, seznamy bizarních zpráv, o nichž informovala média. Přesto se jí daří vytvořit pružnou tkaninu textu, který má pro čtenáře zvláštní přitažlivost. Kromě Saary a jejího otce je součástí příběhu také teta Annu, která proti všem zákonům pravděpodobnosti vyhraje dvakrát hlavní cenu v loterii. I přemíra šťastných náhod může být ochromující.

Lidé stižení šťastnými i nešťastnými událostmi vždy hledají racionální vysvětlení: proč se to stalo právě mně, právě nám, čím jsme si to zasloužili? Autorka dovádí reálné události chvílemi ad absurdum a podtrhuje tak nevyzpytatelnost, nahodilost a osudovost veškerého lidského počínání. Jediné, na čem záleží, je nevzdat se a jít dál, i když to někdy dost bolí. Metaforou kontinuity a přežití se stává koberec, který pro Saaru z jejího starého dětského oblečení utkala teta Annu: „Na koberci je ale nejpodivnější, že je tak celistvý, rovný a pevný. Že Annu dokázala z něčeho tak nesoudržného a nepoddajného, křiklavého a neskutečného udělat tak přesný obdélník. Obě kratší strany jsou zakončené, barvy se střídají. Tady leží. Tamhle začíná a tady má konec.“

Celý román uvádí citát o začátku, středu a konci z Aristotelovy Poetiky. Ten ovšem nelze číst jinak než ironicky. Vždyť i pohádkám se dá vymyslet pokaždé jiný konec, což ostatně ráda dělávala Saařina maminka. A každý konec může být zároveň středem nebo novým začátkem. Někdy třeba i šťastným.