Machen, Arthur: Temnota nepomíjí

Machen, Arthur
Temnota nepomíjí

recenze fantasy

Neprostupné hvozdy, podivné rituály, groteskní bytosti i příhody rázu spíše humorného. Patnáct příběhů představí různá zákoutí díla velšského spisovatele a novináře Arthura Machena a poodhalí, odkud čerpal inspiraci pro svou obdivuhodnou představivost.

Hororový klasik mezi humorem a neklidnými nocemi
Arthur Machen
: Temnota nepomíjí. Přel. Patrik Linhart, Malvern, Praha, 2020, 256 s.

Arthur Llewellyn Jones (1863–1947), mnohem známější pod pseudonymem Arthur Machen, nepochybně patří k nejvlivnějším autorům temné literární fantastiky a zakladatelům moderního hororu. K jeho dílům s úctou vzhlížel a nechal se jimi inspirovat už H. P. Lovecraft a Stephen King označil jeho novelu Velký bůh Pan za „možná nejlepší hororový příběh v anglickém jazyce.“ Machenových znepokojivých vizí, leckdy brnkajících i na humornou strunu, nezůstali ušetřeni ani tuzemští čtenáři, kteří se s ním v podobě románu Tři podvodníci (V. Petr, 1927) setkali už za první republiky, a prostřednictvím zmíněného Velkého boha Pana a novely Vnitřní světlo dokonce již za dob monarchie: s první z nich nejprve v letech 1901–1902 na stránkách časopisu Moderní revue, s oběma dohromady pak roku 1905 v edici Knihy dobrých autorů, vydávané Kamillou Neumannovou. Větší pozornosti se však u nás Machenovi dostalo až po revoluci, kdy nejprve znovu vyšly zmíněné dvě novely (Mor, 1991 a 1992) a později například povídková sbírka Otevření dveří (Aurora, 1999) nebo znamenitá novela Hrůza (Volvox globator, 2017), která sugestivním způsobem vyprávění připomíná to nejlepší od Johna Wyndhama. Nejnovějším pokusem získat pro Machenovo dílo české čtenáře je sbírka Temnota nepomíjí, která vyšla zkraje letošního roku a vedle nového překladu proslulého Bílého lidu (poprvé česky v roce 1994 jako Bílí lidé, Volvox Globator) přináší čtrnáct u nás doposud nevydaných textů.

Uvozujícím příběhem, jehož atmosféra dá vzpomenout na zmíněnou Hrůzu, je Zářící pyramida. Dvě na první pohled nesouvisející, leč podivné události – dívka ztracená v kopcích a nevysvětlitelné značky objevující se v zahradě poblíž zdánlivě obyčejného kamene – se v ní spojí do hrůzyplného vyústění, jež dává právem vzpomenout na další Machenova díla, zejména Malý lid, který sbírka rovněž zahrnuje. Po prvotním zaujetí přichází menší útlum v podobě mnohoznačně nazvaného útvaru Dekorativní imaginace, nicméně ten nelze považovat za samostatný příběh, neboť je to ve skutečnosti pouhý úvodník k humorně laděné, avšak jinak nevyčnívající povídce Vypravování o železné panně. Že autorovi humor nechybí, koneckonců dokazuje i několik zařazených esejistických textů, například Apríl!, jenž s nadhledem rozebírá dávnou tradici, jak si z někoho vystřelit, či „Svérázové“, pojednání o potrhlých lidech a jejich výstředních nápadech. V druhém případě Machen k dobrému přidává těžko uvěřitelný příběh jednoho takového osobitého chlapíka, jímž je hrdina povídky Starý doktor Mounsey; tohoto vulgárního pána, jenž pro nějakou tu oplzlost nejde daleko, napadne vskutku geniální místo, kam ukrýt štos bankovek. Tím však veškerá legrace, alespoň ta prvoplánová, končí a zbytek sbírky se již nese v temnějším duchu.

Velkou inspirací byl Machenovi rodný Wales a jeho tradice, folklor, rituály, mýty či bajky. To se výrazně promítá obzvlášť do Bílého lidu, jedné z jeho nejslavnějších prací. Už prolog, pojednávající o podstatě zla a hříchu, čtenáři napoví, na co by se měl při čtení následujícího příběhu – vlastně obsahu zeleného zápisníku, nalezeného v pokoji záhadně zemřelé dívky – soustředit. Text, který neměl spatřit nikdo jiný kromě pisatelky, od začátku dráždí čtenářovu fantazii a nabývá stále děsivějších kontur, zatímco pozvolna odhaluje dávné tradice a rituály, jež by v moderním světě neměly mít místo, přesto někde v skrytu vytrvale přežívají. Oblíbené téma se objeví i v závěrečné povídce, pojmenované jednoduše Rituál, která ukáže, jak děsivé následky může mít nevinná hra opírající se o skutečné obřady provozované domorodými národy. Téma rituálu a existence něčeho, čemu odmítáme věnovat pozornost, přijde na přetřes i ve Změně, kde se pohodová rodinná dovolená lusknutím prstu změní v nepochopitelnou tragédii.

Záhadná aura se vznáší také nad dalšími dvěma příběhy, Dobrodružstvím dlouho ztraceného bratra a Podivným případem Emily Westonové, jež nabízejí v různých podobách totéž vyvrcholení, se čtenářem si však od začátku do konce tak trochu hrají a nechávají jen na něm, jaké vysvětlení popsaných událostí si nakonec vybere. Však ani sám autor není vševědoucí a při zvážení všech důkazů se definitivně nedá vyloučit vůbec nic. Návrat na velšský venkov přichází ve velmi působivých Dětech tůně. V nich se hlavní hrdina při cestě po venkově setkává se starým známým z Londýna, který zpočátku překypuje dobrou náladou, avšak po návštěvě odporné tůňky nedaleko domu jej čeká mnoho neklidných nocí. V této povídce, která se umně pohybuje na hraně mezi snem a realitou, Machen rozvíjí své oblíbené téma „psychogeografie“, tedy myšlenky, že určitá krajina dokáže navodit specifický stav mysli, potažmo ovlivnit psychiku podobně jako například víno.

K nejlepším povídkám sbírky bezpochyby patří skvěle vypointovaný Strom života, který ukazuje, jak diametrálně se mohou lišit dva pohledy na tutéž situaci, a skoro až černohumorná Islingtonská záhada, zachycující případ jednoho nešťastného taxidermisty, který se sice z manželských okovů nakonec vyvleče, ale všechno se může ještě pěkně zvrtnout.

Komu by uvedená patnáctka příběhů nestačila, najde na konci knihy poznámky a komentáře překladatele Patrika Linharta, který vedle dovysvětlení různých narážek upozorňuje i na přijetí jednotlivých povídek či s nimi související bibliografická fakta. O doslov nazvaný Černý ráj Arthura Machena se pak postaral Martin Mrskoš, jenž autorovo dílo uvádí do širších souvislostí a připomíná například jeho vliv na tvorbu H. P. Lovecrafta i jiných umělců, nejen literátů. Za zdůraznění stojí ještě kompletní Machenova bibliografie, odkazující i na texty, jež vyšly v českém překladu.

Celkově Temnota nepomíjí nabízí sympatický průřez Machenovým dílem, ale stejně jako u spousty jiných sbírek i tady platí, že kvalita jednotlivých příběhů kolísá od podprůměrných až po vynikající. Nepochybně jde o výtečné přiblížení autora, poodhalení zdrojů jeho inspirace či způsobu uvažování, s nímž k psaní přistupoval, a přinejmenším stávající fanoušci budou chrochtat blahem. Otázka ovšem je, jestli kniha dokáže k Machenovi přitáhnout i nějaké nové. Její prezentace a nadšená slova překladatele i autora doslovu sice lákají na nevšední, snad až převratný hororový zážitek, avšak nějaké to znepokojení či mrazení v zádech, jež si pod tím dychtivý milovník hrůzy představí, samotné povídky navodí jen stěží a samy o sobě moc jasně neukážou, proč Machena považovat za mistra „imaginativního hororu“. Pro plnohodnotný čtenářský zážitek je zkrátka nutné proniknout do Machenova světa hlouběji a naladit se na jeho notu. Díky rozmanitosti příběhů snad přesto nebude zklamaný ani ten, komu se to nepodaří.

 

© Pavel Pecháček

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 875x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce