Váňa Stigen, Jiří: Ozim

Váňa Stigen, Jiří
Ozim

recenze beletrie česká

Poetické prózy obsažené v subtilním svazku s názvem Ozim se vyznačují především nevšedním jazykovým ztvárněním. Silně lyrizované texty jsou zasazeny na vzdálený sever Evropy, do vzácné kulturní krajiny, kde se vzájemně ovlivňují tradiční architektura a člověkem téměř nedotčená příroda. Autor vzdává v pravém smyslu slova hold zemi, krajině a řemeslu, avšak zřídkakdy vychází za hranice jasně dešifrovatelného významového i estetického prostoru.

(Ne)rozluštit písmo sekery
Jiří Váňa Stigen
: Ozim: Tesařské črty. Protimluv, Ostrava, 2019, 84 s.

O Jiřím Váňovi Stigenovi (*1984) toho čtenář neví moc. Podle slov na zadní straně obálky knihy Ozim žije tento autor tří vydaných knih momentálně v Norsku, „rozpolcen mezi severem a rodnou zemí“. Mnoho rozpolcenosti však v recenzovaném svazku nenajdeme – v jeho úvodní větě sice čteme o korunách stromů majících „barvu a tíhu kalené oceli“ (s. 9), vzápětí se ale s vypravěčem (či možná lépe řečeno lyrickým mluvčím) definitivně přenášíme na blíže neurčený sever, v němž brzy rozpoznáme sever Evropy.

Jen já, tesař a šerosvit
Ozim je ze žánrového hlediska knížečka obtížně uchopitelná. Můžeme dát za pravdu slovu „črty“ z podtitulu. Skutečně máme co do činění s poetickými náčrtky prozaického vyprávění, členěného na jednotlivé kapitolky, psané jedním tahem a čtené jedním dechem v dlouhých odstavcích. Epickou složku díla lze naopak shrnout jednoduše: „lyrický vypravěč“ se stává členem skupiny tovaryšů shromážděných kolem mistra tesaře, tajemné postavy, která opatruje a udržuje při životě tradiční, několik století staré budovy v téměř liduprázdné krajině.

Čtenář si na základě vypravěčovy zpovědi poměrně rychle udělá o svém průvodci jasný obrázek. Jde o člověka, který je ve skupině pokládán za cizince, člověka zvenčí, odjinud. Ale možná právě z jeho „jinakosti“ vyvěrá jeden z největších přínosů celé knihy: citlivé, občas prvoplánové, ale veskrze originální vnímání krajiny umělecky, společensky, biologicky (místy by se chtělo říci antropologicky) velmi odlišné od té domácí. Snad je i ona vypravěčova výlučnost důvodem a podstatou jeho utužujícího se vztahu k tesaři, který se z pouhého učitele na počátku pozvolna stává osobou blízkou a s pokornou důvěrou přijímanou.

Zimní bezvládná modříše
Jak jsem již naznačil, nejhodnotnější složku Ozimu představuje jazykové ztvárnění popisu života v severské přírodě. Je bohaté na přirovnání, metafory, paradoxy, podobenství či kontrasty a obohacené pozorovacím talentem vypravěče, důrazem na detail a vnímavostí k okolní krajině. Stopy či roubené stavby z dob středověku zde jsou „časem nezaváté“, jejich trámy jsou „prosmolené pryskyřicí jak elixírem mládí“. (s. 11) Východ slunce v zimě se mění v klubající se „stažené sluneční dýhy“ (s. 48) a z chladného léta se stává „výheň bez žáru dmýchaná vlažným větrem“ (s. 63), která putujícího vypravěče vede dokonce k úvaze, že slova „Budiž světlo!“ musela zaznít právě v těchto končinách. A aby vazby na věk minulý nabyly ještě hlubších kořenů, zmiňuje se vypravěč o morové epidemii ze 14. století, ba jde ještě dál, k starořeckému dvořanu Damoklovi, z jehož příslovečného meče činí „Damoklovo dláto“. (s. 58)

Sepětí člověka a přírody se v knize neoslavuje pouze na úrovni děje, ale i v samotném jazyku: „I on [tesař] si kolikrát zamlada vylámal na tvrdých sucích skoro všechny zuby.“ (s. 11) Díky svému mistru si tesařský tovaryš stále více uvědomuje toto téměř archetypální pouto. A přestože jeho moudra, pronášená o člověku a smyslu bytí, občas nevyznívají tak prozřetelně, jak by patrně vypravěč chtěl, dokážou čtenáře přinutit ustat v četbě a pokusit se aspoň plošně (nebo i hloubkově, napojí-li se na linku filozofujícího, neřkuli ekologicky orientovaného vyprávění) rekonstruovat tento časem (ne)zavátý včerejší svět. Váňova kniha dokáže navodit pocit nesmírně pomalu plynoucího času, pocit neuspěchaného a ztišeného čtení. Přesně to jsou účinky, které – stejně jako slunce, jež „ani nestačilo vystoupat zpoza obzoru a už se rozemnulo o jeho hranu jako květ třezalky“ (s. 31) – zvláště v těchto prapodivných epidemických dnech nutí k návratu do sebe a pomáhají léčit úzkost a depresi z neovladatelného toku života. Zřejmě ne náhodou má v lékařství podobné účinky právě zmíněná třezalka.

Buch Pochvalu zaslouží grafická redaktorka knihy Helena Hankeová, stejně jako umělec Jan Jemelka, autor dřevorytů reprodukovaných na obálce i uvnitř knihy. Snivé čtenáře je třeba upozornit – máte-li stůl v barvě březového dřeva, je dost možné, že na něm knihu přehlédnete. Při četbě některých Váňových obrazů si nelze nevzpomenout na slavné dřevoryty Josefa Váchala, například „jívy se svatozáří malátných včel“ (s. 57) mohou budit dojem podobnosti s Váchalovou Vrbou u Vysokých Lávek ze Šumavy umírající a romantické.

Párátko v mezizubí času
Úskalí poetické prózy tkví již v samé dvojakosti tohoto nesnadno vymezitelného žánru. Epičnost v ní zpravidla ustupuje umělecky hodnotným vyjadřovacím schopnostem autora, zároveň ale může v přemíře dějem nevyvážené lyričnosti nastat situace, že čtenáře začnou opakující se popisy nudit. A to je bohužel výsledný dojem z četby knihy Ozim. Lyricky laděné deskriptivní scény jsou sice psané mimořádným jazykem, avšak množina básnických prostředků a figur postupně ztrácí svou ozvláštňující hodnotu a na pozadí „načrtávaného“ příběhu o hlubokém, ale pouze volně epicky rozváděném přátelství tovaryše a jeho mistra se velmi rychle sama sebou vyčerpává.

Během celého procesu čtení přetrvává vůle číst dál a znovu si připomínat krásné básnivé obrazy přírody, konzervace starých památek a z toho plynoucích pojítek mezi řemeslem a nadreálným rozměrem lidského počínání. Postupně se ale vytrácejí slibně vyvolané účinky takto koncipovaného literárního díla i zvědavost na vyústění příběhu, které svou nečekanou zrychleností a přílišnou exponovaností po předchozích klidných stránkách zkrátka nepřinese kýžený výsledek. Po zavření knihy doznívá pocit ticha a klidu, kterým se ovšem čtenář může cítit přesycený.

Václav Kahuda vydal v roce 2001 svůj román Houština, kde způsobem podobným tomu Váňovu zapojuje do vyprávění lyrické a poetické složky (navíc se rovněž, i když ne tolik explicitně, věnuje tematizaci ruční práce). Byl bych příliš odvážný, kdybych obě díla srovnával. Ale neodpustím si (osobní) poznámku, že co se Kahuda úspěšně pokusil napsat na pěti stech stranách, Váňa Stigen jakoby zhušťuje do necelé stovky a možná by v některých scénách mohl text zredukovat ještě víc. Přesto si troufám tvrdit, že má spisovatel ambice stát se ikonickým autorem žánru poetické prózy – zejména srovnáme-li Ozim s jeho předchozí, místy až pohádkovou, vzpomínkově laděnou knížkou Sušírna (Šuplík, 2015) a básnickou sbírkou Vzpomínkovník (Tribun EU, 2011).

Jiří Váňa Stigen je důkazem toho, že spojení prózy a poezie v jednom textu může mít na čtenáře útěšný a obohacující vliv. Ozim podle mě stojí pevně v oblasti vyvážené, dobře napsané umělecké literatury a představuje „nehlasité“ dílo, které dokáže oslovit podobně zaměřené tiché čtenářské osobnosti. Ostatně, stejně hodnotově orientována se jeví celá nakladatelská činnost Protimluvu, který má „svou“ čtenářskou obec možná užší než velká česká nakladatelství, ale neznamená to, že by neměl co říct. Proč by Ozim získal nominaci na cenu Jantar za rok 2019, kdyby ve čtenářích nezanechal dozvuky?

 

© Tadeáš Dohňanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.